Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 16.10.2003
Svátek má Havel




  Výběr z vydání
 >ZE ŽIVOTA: Bravo, policie!
 >ZAMYŠLENÍ: Ústava EU neboli debata o prázdnu
 >NÁZOR: Nebojme se bát Evropské ústavy (I.)
 >GLOSA: Klidná síla v akci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Výhoda výhod
 >PSÍ PŘÍHODY: Mněňák
 >STŘÍPKY: Střípky o holandských problémech s problematickými přistěhovalci.
 >ŽIŽKOV: Barák roste do krásy
 >PENÍZE: Úspěšná banka bez poboček
 >SVĚT: Čínský pokrok tancem
 >HUDBA: Němci nejsou studení
 >FILM: Tichý potlesk
 >CHTIP: Jeden o právnících...
 >CHTIP: Seniorova pomsta
 >MROŽOVINY: Dokonale "korektně" politická volba

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Doprava  
 
16.10. ZE ŽIVOTA: Bravo, policie!
Lubomír Ptáček

V poslední době se stalo módou strefovat se do Policie České republiky (PČR), sem tam i do městských policií, a nikdo se jich nezastane. To já teda zase ano.

Policie si na jedné straně může nohy uběhat za kdejakým pasákem, ale málokdo ví, že existují mnohem horší věci. Třeba taková Fakultní dětská nemocnice v Brně na ulici Černopolní. Kdyby té nebylo, měla by PČR i Městská policie polovinu práce a naše daně by byly vynaloženy daleko účelněji.

Ať se někdo zajde podívat během dopoledne k této nemocnici. Její okolí je doupětem dopravní neřesti, přestupků, ba možná i pouličních trestných činů. Kultovní místo nezodpovědných rodičů-řidičů z celého kraje, kteří určitě jen pro svoje potěšení tahají svoje neduživé potomky zabalené do přikrývek po špitále. Většina z nich se dopravuje k nemocnici vlastním vozidlem, pochopitelně každý chce parkovat. Zejména tam, kde se nesmí. Tramvají přijede málokdo.

Naštěstí dopravní odbor města či severní městské části je bdělý a ostražitý, nic neponechává náhodě. Ulice Černopoloní je jednosměrná a po celé její délce kolem nemocnice je po levé straně zákaz stání, místy zpřísněný na zákaz zastavení. Dost na tom, že se smí parkovat po pravé straně, co by chtěli ti neukáznění rodiče víc? Ale ono jim to nestačí.

Už od půl osmé ráno je levá strana ulice zastavěná páchnoucími rachotinami, z nichž hysterické matky tahají svoje ratolesti jako králíky z klobouku. Naštěstí málokterá z nich unikne našim strážcům pořádku. Máte, maminko, v náručí ufňukance se zánětem středního ucha? Nebo o berlích? Tak ho zase klidně odložte na sedadlo a povídejte si s námi. Ukažte nám doklady. Víte, čeho jste se dopustila? Ano, vím, pořídila jsem si dítě. Víte, že stojíte v zákazu stání? A co technická prohlídka vozidla? Vždyť už ji máte týden prošlou, prosím vás, s tím se odvažujete na silnici? Buďte ráda, že to vyřídíme tady na místě blokovou pokutou a přeparkujte si. Kam? No, někam jinam, tady nemůžete stát.

Ale já musím jít s dítětem do nemocnice, má horečku, pokouší se o průhlednou lest většina pirátů silnic přestrojených za matku nebo za otce. Kde máme parkovat? Vždyť tu stojí všichni. Kdepak, mladá paní, je nám líto. Jak by to vypadalo, kdyby každý parkoval, kde se mu zamane. S ostatními si to také vyříkáme. Některé chytneme při návratu z nemocnice, další dostanou obsílku, jiní zase botičku. Máme to tu bezpečně obšlápnuté, neunikne nám ani myš.

Těšíme se, že se pan ministr někdy převlékl do maskáčů, vezme si na krk zlatý řetízek a nechá se tu s námi vyfotit. Jednou budeme mít pěknou památku, my policisté, rodiče, a nakonec i nemocné děti.




Další články tohoto autora:
Lubomír Ptáček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku