Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 20.10.2003
Svátek má Vendelín




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Noemi
 >DOPRAVA: Omluva za špinavý kšeft se nepřijímá
 >ZAMYŠLENÍ: Kam směřuje Zahradil v EU
 >MROŽOVINY: Vzkaz pro Jana Čulíka
 >NET: Vítejte na portálu veřejné správy České republiky
 >PŘÍBĚH: Budování socialismu na nebesích
 >ZE ŽIVOTA: Chudák dítě
 >NÁZOR: Vzbouření lékaři nehodlají dotovat zdravotnictví
 >GLOSA: EUROalibi
 >NÁZOR: Za koho lobuje poslanec Kraus aneb o čem ČSSD nehovoří.
 >PENÍZE: Co přinesou finanční trhy
 >GLOSA: České prostředí
 >PŘÍBĚH: Na letišti v roli teroristy...
 >MOBY DICK: Stávka v Českých Textárnách?
 >SERIÁL: Jaký bude 21. díl?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
20.10. FEJETON: Noemi
Petr Kersch

Dnes bude řeč o tanečních kurzech pro mládež, ale musím začít, jak se říká, od Adama.
Vy asi nevíte, kde leží obec Proseč. Prosečí je víc, ale na Vysočině, v kopcích za Pardubicemi, leží Proseč Terézy Novákové, spisovatelky zapomenutých románů (Drašar, Na Librově gruntě aj.). V Proseči mají mimo jiných atrakcí sokolovnu s velkým sálem, nad sálem kolem dokola galerii a nad galerií a sálem přenádherný dřevěný strop, natřený na tmavohnědo. Sál - jako v každé zachovalé sokolovně - lze používat jako tělocvičnu, taneční plesový parket a také jako hlediště, protože ve správně postavené venkovské sokolovně se může hrát i divadlo.
Seděl jsem v druhé řadě mezi ostatními účastníky literární soutěže pro amatéry a těšil se na další část celodenního programu, na divadelní představení ochotnického souboru z nedalekého Makova. Divadlo bylo přístupné veřejnosti. Prosečtí se trousili po skupinkách. Sousedské zdravení v pozdním sobotním odpoledni, žádný spěch, herci začnou, až se příchozí usadí.
Sedadla přede mnou byla neobsazena. Do první řady se zatím nikomu nechtělo. Byl jsem rád, dobře uvidím, kdypak mohu zase shlédnout ochotnické představení. Taky na publikum jsem byl zvědavý.
Na trojici žen, které mířily do první řady, jsem se mračil. První i druhá byly očividně sestry: stejné tváře, stejné nosy - a také stejně veliké postavy, zkrátka ráhna. Neuvidím nic… Třetí osůbka bylo dítě, děvčátko asi osmileté, s hlubokýma očima, oblečené ve svetříku a sukni dlouhé až po kotníky, ozdobnou sponu v dlouhých vlasech, spletených do kaštanového copanu. Aby si maminka s tetou mohly skřapnout, posadily se vedle sebe. Na dcerku zbylo právě sedadlo přede mnou.
Když hra začala, rtuťovité dítě zjistilo, že nelze na sklápěcím dřevěném sedadle současně sedět a přitom dosáhnout podrážkami nových střevíců na parkety. Zkuste si to! Maminka na dceruščiny reklamace nebrala zřetel a tak jsem šeptem nabídl děvčeti spolupráci - aby mohla sledovat herce jako všichni, pohodlně si opře záda a já budu její sedadlo zezadu přidržovat nohou.
"Máte moc hezkou a šikovnou holčičku, mladá paní," řekl jsem o přestávce, když se dítě vydalo na průzkum divadelního světa, " jakpak jí říkáte? "
" Říkáme jí Emi, ale ona se správně jmenuje Noemi, " usmála se na mě její matka.
Zavřel jsem na chvilku oči a zůstal sedět. Hluk v hledišti ustával. Opona se zdvihla a hra pokračovala dalším jednáním. Herci se překonávali, zvláště ten komický starý, se kterým stála a padala zápletka. Lidé se smáli a tleskali při otevřených scénách. Já jsem taky trochu zatleskal, abych neprozradil, že jsem se ocitl jinde… Noemi!
Jsem v tanečních… Ve svých druhých tanečních. V prvním kurzu pro začátečníky - to není ještě ono. Musíte se moc starat, aby na vás nezbyla nějaká protiva… nebo to dřevo Irena… ani kamarádi by vás nevysvobodili nějakým tím spásnonosným "dovolíš". Polka, valčík, foxtrot, blues… jak snadné! Jak jsem si připadal lehoučký! Jaký jsem byl oblíbený tanečník! Všimla si mě i paní Böhmová. To byl jeden z jejích kurzů. Noemi Böhmová měla v Plzni vyhlášenou taneční školu.
"Můžeš," vzkázala mi matka do Plzně, kde jsem jako septimán bydlel v podnájmu. Zdeněk - spolužák - mi přivezl obálku a v ní dvě stovky na zápis do tanečních pro pokročilé.
"V dnešní hodině," prohlásila madam Böhmová, "se budem učit tango. Argentinské tango. Prosím, napřed pánové."
Potom nastoupily dámy. Raz-a-dva-a-tango-krok. Tango-krok mi nejde, prohlásila Benedikta. Vidíte, tady máte opět rozdíl - v pokročilých jste museli mít svou tanečnici a tanečnice zase vás. Byli jsme dobří, já i Benie… Nechala se vést, stačil jemný přítlak dlaně, pod kterou jsem cítil v hubených dívčích zádech lopatku jako křídlo anděla. Benediktiny vlasy voněly šampónem pro brunety, nenalíčené rty měla růžové, štíhlé prsty pokládala při začátku tance na moje rameno jako kdyby tam usedal plachý motýl.
"Ne, takhle ne," zastavila všechny páry paní Noemi, protože postřehla nějakou chybu. Věděl jsem, co mě čeká… "Pan Kersch? Kde mám, prosím, pana Kersche? Předvedeme vám ten úkrok vlevo. Prosila bych, pane Kerschi. Napřed základní postavení."
Držel jsem Noemi příliš volně. Při tangu - poučovala nahlas, aby ostatní taky slyšeli - je držení tanečníků mnohem těsnější. Tanečník položí svou ruku dámě nikoliv na záda, nýbrž kolem pasu. Přitiskla se ke mně a klavírista spustil tangový šlágr. Cítil jsem, jak mne Noemi vede. Vnímal jsem měkkost jejího těla, při otočce jsem musel nakročit dopředu, stehno mezi stehny. Viděl jsem zblízka, jak vrstvička mejkapu končí na Noemině krku. Dál byla její pokožka úplně bílá. Její ruka v mé dlani, pronikavý parfém, dlouhé natočené umělé řasy, velká ňadra pod černou krajkou róby.
Dotančili jsme. Nejen úkrok vlevo, Noemi si se mnou zatancovala tango celé. Směl jsem se vrátit ke své dámě. Benie měla v očích otázku. Nabídl jsem jí rámě podle předpisu a řekl :
" Žádný strachy. Nelíbí se mi, víš? Je to maškara."
Benedikta se ušklíbla. "Nelži, přijdeš do pekla."




Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku