Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.10.2003
Svátek má Sabina




  Výběr z vydání
 >POČÍTAČE: Úředník a makro-overkill
 >ARCHITEKTURA: Malá Anglie a ještě menší Holandsko v Praze
 >POLITIKA: Dějiny nezačínají Špidlou
 >MROŽOVINY: Nobel, legenda pro 20. století
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě o psychologii ztracení se
 >PSÍ PŘÍHODY: S dvěma psy na vodítku
 >POLEMIKA: Je Bělohradský na cestě stát se "užitečným idiotem"?
 >SVĚT: Výtah k nebesům
 >ZAMYŠLENÍ: "Jádro pudla"
 >EKONOMIKA: Oslabení akcií může zvýšit zájem o dluhopisy
 >GLOSIČKA: Falešní vězni
 >MEJLEM: Přísaha Hippokratova
 >PENÍZE: Češi chtějí bydlení vlastnit
 >SVĚT: Ilegální přistěhovalci v USA
 >POLEMIKA: Vzkaz pro Jana Čulíka

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
22.10. MROŽOVINY: Nobel, legenda pro 20. století
František Novotný

Život Alfreda Nobela, dynamitového krále a "obchodníka se smrtí", který své pohádkové jmění odkázal nadaci pro udělovaní cen za vědecké objevy, literaturu a práci pro mír, připomíná psychodramata jeho velkého krajana Ingmara Bergmana. Původem švédská rodina Nobelů se usadila v Rusku, kde v Petrohradu měl otec Immanuel továrnu na výrobu parních strojů a námořních min. Po synech Robertovi a Ludwigovi se 21. října 1833 narodil Alfred a o 10 let později ještě miláček rodiny Emil Oskar (celkem měli Nobelovi osm dětí).
Alfred byl pokládán za nejméně nadaného a přehlížený mladík se pokládal za ošklivce a všude se cítil nesvůj, jak doma, tak ve slévárně a dílnách otcova podniku. Přitom mluvil pěti jazyky - rusky, anglicky, německy, francouzsky a švédsky - a v těchto jazycích také veršoval. Po návratu z USA, kde tři roky studoval na technice, následoval pobyt v Paříži, během něhož mu zkušenost s prostitucí vzala víru v opravdovou lásku. Jako další motiv pro jeho neschopnost navázat trvalý partnerský vztah se uvádí přílišná citová závislost na matce, způsobená dlouhodobými nemocemi v útlém dětství. Každopádně byl Alfred Nobel poznamenán navždy - nikdy nezaložil rodinu, nikdy se nepřestal cítit osamělým a svůj život chápal jako nekonečný řetěz deziluzí.

Krymská válka postihla Nobelovy i finančně. Válečné zakázky, kvůli nimž se Alfredův otec zadlužil, carská vláda stornovala a Immanuel Nobel se rozhodl cara žalovat. Byl to šílený nápad, stejně jako myšlenka vycvičit tuleně pro dopravu námořních min, na které taktéž otec Nobel lpěl. Měl i rozumnější nápady - byl kupříkladu prvním konstruktérem a výrobcem moderního ústředního topení, autorem myšlenky lisovat dřevěné piliny a vyrábět z nich desky, stejně jako duchovním otcem překližky.
Ve Francii studoval Alfred u profesora Pelouzeho, vynálezce vojenské výbušniny pyroxilin, který rozpoznal talent mladého Švéda z Petrohradu a nazval ho vycházející hvězdou na nebi chemie. Je třeba předeslat, že Alfred Nobel se nikdy nestal kabinetním učencem či výzkumníkem, uzavřeným do věže ze slonoviny. Byl si dobře vědom bědného života v nevolnickém a samoděržavném Rusku, kde se odpor začal projevovat terorismem. V tomto prostředí dostal spor otce Nobela s carskou vládou též politický podtext, hrozila deportace na Sibiř a rodina musela opustit Petrohrad a vrátit se zpět do Stockholmu, kde synové otevřeli konstrukční kancelář "Ateliers mécaniques Nobel et fils". Firma ale zkrachovala a Nobelové se rozeběhli do světa.

Bratři Ludwig a Alfred zůstali v Rusku, respektive se tam vrátili. Ludwig se rozhodl vybudovat zbrojařskou firmu a požádal Alfreda o pomoc. Ten slíbil pod podmínkou, že bude mít dost času, aby se mohl věnovat zkrocení nitroglycerínu. Tato olejovitá kapalina vzniklá působením dýmavé kyseliny dusičné a koncentrované kyseliny sírové na pokud možno bezvodý glycerín se vyznačovala obrovitou brizancí, ale jako výbušnina byla prakticky k nepotřebě, neboť se chovala rozporně. Dala se přinutit k výbuchu při teplotě 170 stupňů, ale tak reagovala jenom přímo zahřátá část, zbytek pokojně dohořel, takže chemikové všude na světě pokládali nitroglycerín za ztracený případ.
Důvodů, které Alfreda přiměly, aby se začal věnovat nitroglycerínu, bylo několik. Především zde byla holá nutnost. Jeho výstřední otec, který se pokládal za jednoho z největších znalců třaskavin na světě a jenž doufal, že objevem odčiní finanční krach, se vrhl do nebezpečných pokusů, při nichž míchal nitroglycerín s černým střelným prachem a alkoholem. Alfred měl prostě o otce strach. Dále zde byla idea, že bezpečná a přitom silná trhavina usnadní stavbu tunelů, že ulehčí i těžkou a nebezpečnou práci dělníků v lomech. A pak se někde v koutku krčila utopická myšlenka. Trhavina nestvůrné síly by mohla učinit války tak ničivé, že by se nedaly vést.
Nitroglycerín zajímal Alfreda Nobela i z jiné stránky. Byl vlastně jeho konzumentem, když trpěl angínou pectoris. Při záchvatech, obvykle při osamělé noční práci v laboratoři, si nakapal do sklenice vody deset kapek glonoinu, nepatrného množství nitroglycerínu rozpuštěného v alkoholu. Přípravek, který rozšiřuje cévy, objevil profesor de Vrij, který při pokusech s nitroglycerínem málem přišel o zrak.

Ačkoli se Alfredu Nobelovi podařilo laboratorními pokusy určit chemické složení nitroglycerínu - jednalo se o trinitrát glycerínu C3H5O3(NO2)3 - řešení problému se nepřiblížil ani o krok. Potměšilá kapalina zůstávala dále líná a vrtošivá, člověk si s ní mohl hrát jako s psím mazlíčkem, který propadl vzteklině a z ničeho nic chňapne po ruce a rozsápe ji, píše německý spisovatel Alfred Amenda ve své biografii "Nobel". Pokrok, alespoň v rozněcování, přinesl až pokus, při němž Alfred naplnil kus staré mosazné trubky černým prachem, uvnitř něhož umístil skleněný cylindr z petrolejové lampy naplněný nitroglycerínem. Doutnák nezaložil do nitroglycerínu, ale do prachu, který posloužil jako rozbuška. Tlaková vlna výbuchu, při němž explodovalo celé množství nitroglycerínu, odhodila sto metrů vzdáleného vynálezce do bláta a hromová rána nad ránem probudila celé okolí.

Paralela s atomovou bombou, která je taktéž rozněcována pomocným výbuchem, aby se štěpný materiál nerozptýlil a celé jeho množství vstoupilo do řetězové reakce - zbraně, která do značné míry splnila Nobelův sen prostředku znemožňujícího globální válečné konflikty, pak působí více než podivně a klade znepokojivou otázku po charakteru světa.

Alfred Nobel záhy dospěl k výhodnějšímu obrácenému uspořádání, kde prachová slož byla uprostřed nitroglycerínu. To se ale už vynálezce přestěhoval od bratra Ludwiga z finského Ichervodu do švédského Heleneborgu k matce a Emilu Oskarovi. Veškeré návrhy na ženitbu tvrdošíjně odmítal. Pak postihla rodinu tragická událost. Alfredovy obavy se naplnily, v laboratoří jeho tvrdohlavého otce, nevražícího na úspěšnějšího syna, jehož obviňoval z krádeže svých myšlenek, došlo k explozi. Mezi třemi mrtvými byl i miláček rodiny Emil Oskar a Nobela staršího, jenž přežil, postihla mozková mrtvice. Na pohřbu bratra oslovil Alfreda vyhublý starý pán. Jednalo se o známého švédského milionáře Smitta, který poté, co vyjádřil Nobelovým soustrast, nabídl Alfredovi partnerství v obchodní společnosti pro výzkum a výrobu nitroglycerínu. A zde začíná úspěšná dráha Alfreda Nobela podnikatele, která z něho posléze učinila jednoho z nejbohatších mužů planety.
Paní Nobelové v péči o nemohoucího manžela pomáhala sestra Kristina Anderssonová, jedna z prvních členek Červeného kříže, který po šoku, jaký zažil na bojišti bitvy u Solferina v roce 1859, založil Švýcar Henri Dunant. Alfred Nobel s ní vedl dlouhé debaty o smyslu své a její práce. Zatímco jeho hlavním cílem je zamezit válkám jednou provždy vynálezem supertřaskaviny, Červený kříž se je snaží milosrdenstvím a dobrem učinit snesitelnějšími. Citovému sblížení a zásnubám zabránila Kristinina volba. Dívka se rozhodla po vzoru Florence Nightingalové zasvětit život cele službě v Červeném kříži. V něm pro muže a rodinu místo nebylo.

Mezitím se rozběhla průmyslová výroba "třaskavého oleje", napřed v "plovoucí" továrně na palubě starého člunu zakotveného na jezeře Mälarsee, později v nové továrně ve Vinterviku a pak i v Německu, v Krümmelu (Hamburk). Nobel dbal, aby se jeho "olej" používal i pro mírové účely jako průmyslová třaskavina v lomech.
Kvůli nestabilitě výbušniny ale docházelo k haváriím. V roce 1865 jistý host si v newyorském hotelu Wyoming uložil bednu, v níž byl demižon nitroglycerínu. Číšník si všiml, že z bedny uniká červená pára a vrátný, i kvůli zápachu, ji vynesl na ulici, kde po explozi zbyla jenom hluboká díra. Vrátný měl štěstí, byl jen lehce zraněn na hlavě padajícími taškami. Méně štěstí měl parník "European", který vyletěl do vzduchu, když přepravoval šest beden "oleje". K další katastrofě došlo v San Francisku, kde explodovaly sklady firmy Wells-Fargo (14 mrtvých), a poté i v Sydney (21 mrtvých). O Nobelovi se začalo mluvit jako o tom šíleném Evropanovi, který vynalezl smrtonosný olej.
Nobel byl právě v USA, aby se stal hlavním akcionářem čerstvě založené společnosti, když vylétly do vzduchu i výrobny nitroglycerínu, norská továrna v Lysakeru - a pak i továrna v Krümmelu. To vše ho přimělo, aby začal horečně hledat něco, co by učinilo nitroglycerín bezpečnější při manipulaci.
Jeho myšlenky se již delší dobu točily kolem nápadu nechat nitroglycerín vsáknout do nějaké porézní hmoty. A když v roce 1867 psal patentovou přihlášku na novou výbušninu, která vznikne smísením nitroglycerínu s vhodnou nevýbušnou porézní látkou, například s dřevěným uhlím, křemelinou, papírovou drtí a pod., musel ji nějak pojmenovat. Hledal název, který by zněl univerzálně a přitom vystihoval charakter látky. Napadl ho řecký výraz pro násilí - dynamis. Tak se zrodil dynamit. V roce 1877 k němu přibyla třaskavá želatina a v roce 1887 balistit, jeden z prvních bezdýmných prachů na světě.
Alfred Nobel nebyl jen skvělý chemik, ale projevil se též jako úspěšný podnikatel s vynikajícími organizačními schopnostmi a jedinečnou znalosti lidí. Uplatnil ji i při volbě obchodního partnera, jímž se stal obratný francouzský obchodník Paul Barbe, který zorganizoval Nobelovy podniky do dvou trustů monopolně ovládajících výrobu dynamitu.

Další žena, jež v Paříži překřížila životní dráhu dynamitového krále, byla komtesa Bertha von Kinská, která se rozhodla živit prací vlastních rukou a Nobel ji na krátkou dobu zaměstnal jako sekretářku. Možná, kdyby překonal nesmělost k ženám, mohla se komtesa jmenovat Bertha Nobelová. Dějiny ale znají zakladatelku pacifistického hnutí, kterou k úvahám o světovém míru přivedl právě Nobel, pod jménem Bertha von Suttner. Alfred poté až na samé dno své duše uzamkl jakékoli sny o rodině. Vydržoval si pak po několik let povrchní a nevzdělanou květinářku Sofii Hessovou z Badenu u Vídně.
Místo aby založil rodinu, otevřel další kapitolu svého podnikání. K rodinným zkazkám patřil i příběh firmy Aurora bratra Roberta. Jednalo se o obchod s olejem ke svícení, který neuspěl. Surovinou měl být ořechový olej a pátrání po ořešácích zavedlo Roberta i do Baku, odkud Rusko vyváželo tehdy nedůležitou ropu. Vytušil budoucnost nevábně páchnoucí olejovité kapaliny a nejen za hotovost, ale i za směnky, které, jak doufal, pokryje milionářský bratr Alfred, nakoupil v Baku naftonosné parcely. To byl začátek naftového impéria bratří Nobelů, k níž patřila nejen těžba, ale i flotila tankerů na Kaspickém moři pod vlajkou, na níž se zpočátku křížila dvě a později tři "N" jako symbol Naftové společnosti Nobel, Nobel a Nobel.

Alfred se podílel jenom finančně, neboť jeho pozornost plně zaujaly - rakety. "Naftoví" bratři se jeho myšlence, že dálkové raketové střely se strašlivými hlavicemi ve výzbroji odstraní války, když každý bude mít strach je vyvolat, smáli. Jednu z mála šťastných chvil zažil tento neustále bohatnoucí muž, který se skrýval před novináři a stranil žen, když se mohl zúčastnit posledního dynamitového odstřelu, jímž bylo dovršeno proražení svatogotthardského tunelu.
Jako obchodník byl neustále na cestách a neuspořádaný život vedl k progresu srdeční choroby. Hlavním stanem jeho finančního impéria se definitivně stala Paříž, kde se znovu setkal s Berthou von Suttner a jejím manželem, taktéž aktivistou mírového hnutí. A byl to Švédský klub v Paříži, kde za přítomnosti čtyř svědků, diplomata Thorstena Nordenfelda, poručíka Ehrenborga a inženýrů Strehlenerta a Hwasse sepsal neobvyklou poslední vůli. Vykonavatelé měli z jeho majetku vytvořit fond, z něhož budou každoročně udělovány finanční ceny těm, kteří se nejvíce zasloužili o lidstvo.
Bylo to v roce 1895 a o rok později, 10. prosince 1896, Alfred Nobel zemřel. Jeho tělo našli ráno na podlaze laboratoře v San Remu.

Pozůstalost po Alfredu Nobelovi se stala předmětem soudních pří. Jako v případě Homéra se i nyní sedm měst hádalo o to, ve kterém z nich měl dynamitový král domovské právo. Nešlo ani tak o slávu jako o dědickou daň z tehdy astronomické sumy 32 milionů švédských korun. Proto mohly být stanovy Nobelovy nadace schváleny švédskou vládou až v roce 1900 a první Nobelovy ceny uděleny 10. prosince 1901. První Nobelovu cenu míru získal zakladatel Červeného kříže Henri Dunant, na Berthu von Suttner přišla řada v roce 1905. Je více než symbolické, že první ceny nesoucí jméno tohoto podivuhodného muže byly poprvé uděleny v prvním roce 20. Století. Neboť, ačkoli byl ryzím synem století předchozího, svými sny a nadějemi, stojícími v tak ostrém kontrastu s jeho životní praxí, předznamenal století, které zrodilo atomovou bombu a stal se jeho legendou.

Psáno 20. 10. 2003, údaje ze životopisného románu Alfreda Amendy "Nobel" a doslovu O. Veselého tamtéž


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku