Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 21.10.2003
Svátek má Brigita




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Ilegální přistěhovalci v USA
 >POLEMIKA: Vzkaz pro Jana Čulíka
 >REAKCE: Je možné urážet lidi v televizi?
 >PETICE: Za Národní divadlo
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Psychologie ztracení se
 >PSÍ PŘÍHODY: Sám si za to můžeš, hňupe
 >REAKCE: Nálepky na značky
 >ZE ŽIVOTA: Proč se Citi Bance přezdívá CiNti Bank.
 >PSI: Zkusme to bez extrémismu
 >SVĚT: Celoživotní úděl uprchlíka jako politická strategie
 >KNIHA: Zpráva o knize, kterou jsem četl nerad
 >EKONOMIKA: Firemní výsledky předčí očekávání
 >ZE ŽIVOTA: Poznámky k sexuálnímu využití sauny
 >FEJETON: Ranní rozprava
 >PENÍZE: Finanční plánování dle OVB - jak co nejvíce vydělat?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
21.10. POLEMIKA: Vzkaz pro Jana Čulíka
Karel Strouha

Absolutní hodnota... Je právo ji napadnout...

Nedá mi to, abych nepřipsal krátké "podotčeno" k článku Františka Novotného Vzkaz pro jana Čulíka. Mrož konstatoval, že se pan Čulík musel biblicky proměnit z Šavla na Pavla (rozuměj změnit názor), pokud nejprve tvrdil, že je nutné pochybovat o jakýchkoli myšlenkách a vzápětí zas, že je možné a někdy i nutné za některé myšlenky položit život. Že obé nemůže platit současně.
Není to pravda. Může a musí.
Není třeba, aby se Mrož doučoval základům formální logiky, a tak si matematicky dokázal, že se mýlí, to by patřilo do jiné části Psa. Stačí, pokud si uvědomí, že může nastat situace, kdy bude Janu Čulíkovi znemožněno "zpochybňování", tedy základní myšlenka, za níž se bije už dlouhá léta. Tedy uvažování nad ČÍMKOLI včetně VLASTNÍCH CHYB. Pak bezesporu platí obě tvrzení současně - tedy je třeba i obětovat život za právo zpochybňovat, přestože si ani nejsem jist, že ono právo mám... Možná by to bylo jednodušší napsat v oné formální logice, ale jde pouze o známý Sokratovský paradox: "Tvrdí, že ví, ač neví, zatímco já aspoň vím, že nic nevím..."
Postmoderní inteligence - a předpokládám, že k ní pan Čulík patří - se totiž vzdala víry v kánony a dogmata, protože se zas a znovu ukazuje, že nejsou samonosné a že nemají univerzální platnost... A je jich nekonečné množství. Mrož se, podle svého textu a prohlášení, naopak přidružuje k intelektuálům, kteří věří v platnost morálních dogmat. To má několik háčků, ale hlavní je ten, že tam, kde se musí morální intelektuál odvolávat k historii a "zkušenosti", tedy opustit půdu čiré logiky a obrátit se ke generalizaci, stojí postmoderní filosof dál na konzistentním názoru. Pro oba bude špatný komunismus, nacismus a jakýkoli stav nesvobody. Mrož však bude muset odůvodňovat pokaždé znovu a znovu, proč je morálně špatný ten či onen stav či názor, ideologie, filosofie. Janu Čulíkovi se stačí odvolat na "stav nesvobody", které s sebou ta či ona idea nese. Ergo u Mrože si nemůžeme být jistí, jaký kdy morální názor zaujme, pokud jej neznáme osobně, a pokud neznáme jeho osobnost, zatímco u Jana Čulíka - je-li vskutku konzistentní - lze jako u všech postmoderních intelektuálů předpokládat, že morálka spočívá ve svobodě; tedy že je nepřijatelná jakákoli filosofie, jakékoli činění, ubírající svobody jednoho na úkor druhého, do čehož pochopitelně spadají všechny nacistické, komunistické a podobné ideologie.
Právě odmítání pochybností svedlo Mrože na scestí, když vyloučil platnost obou Čulíkových vět současně.
A pokud si někdo dá tu práci se zformalizováním výše uvedených výroků, najde spoustu dalších slepých uliček, kam morální intelektualismus zajede: oblíbené je například tvrzení, že protože naše svoboda končí tam, kde končí svoboda jiného, nutně se musíme vzdát části svobod (svobody zabíjet, svobody krást, podvádět atd.), a tedy nutně existují morální kánony. Neexistují: je to totiž stejný paradox - zatímco se morální intelektuál zdržuje výčtem morálních kánonů, postmoderní odkáže na vznikající nesvobodu oběti a tedy takové jednání za přijatelné nepovažuje automaticky. Shrnuto: existuje ideje, za kterou se postmoderní intelektuál bude bít - svoboda, a je zcela lhostejno jaké má jméno, tvář a historii. A že postmoderna není nic mýtického a přeintelektualizovaného krásně popisuje slavná věta (parafrázuji): "Nesouhlasim s vaším názorem, ale třeba zemřu za to, abyste ji mohl vyslovit." Z hlediska morální filozofie je přinejmenším pochybné zemřít za právo na názor (například) komunistického intelektuála. A museli bychom se Mrože nejprve zeptat, abychom věděli, zda by to udělal či nikoli. Z hlediska postmoderny je odpověď opět jednoduchá: "Ano, za to je správné zemřít." Vím, že nic nevím; možná ten komunista nakonec na něco přijde, a kdyby ne, jeho myšlení je důležitější než nemyšlení. Pokud mu z toho uděláme tabu, nikdy nevíme, kam až myšlenka směřuje. Mrož by koneckonců jako scifista měl vědět, že pokud by se po Newtonovi zakazovalo myslet jinak, Einstein by musel mlčet. A po Einsteinovi by se nesmělo myslet na strunovou teorii. A kdo kdy slyšel, aby spin dodával částicím hmotnost?




Další články tohoto autora:
Karel Strouha

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku