Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 24.10.2003
Svátek má Nina




  Výběr z vydání
 >KOMENTÁŘ: Amerika - mýty a skutečnost
 >FEJETON: Neplacení daní v demokracii
 >POLITIKA: Jak politici mohou ovlivňovat média
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Žvejkačky
 >PSÍ PŘÍHODY: Noc stvořená pro vraždu
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Za plotem
 >PRAHA: Žofín - rok po povodni
 >GLOSA: Okrajová, ale pozitivní zpráva
 >PENÍZE: Atraktivita za každou cenu?
 >MEJLEM: Několik vtipů
 >TÉMA: Nebezpeční psi - mediální bublina nebo realita?
 >FILM: Potopte Bismarcka!
 >LIDŠTINY: Násilí a sex vůkol kolem aneb je dnešní umění hnijící mrtvola?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Není doktor jako doktor

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
24.10. PRAHA: Žofín - rok po povodni
Jiří Wagner

Kdesi v nějakých novinách jsem zahlédl, že v sobotu bude den otevřených dveří na Žofíně. I pojala mě mocná touha spatřit opět ony prostory, které jsem navštívil poprvé už jako kluk, když jsme tam se školou chodili na povinné, takzvaně výchovné koncerty, abych tam později nastoupil v černém obleku, s černým motýlkem, bílé košili a rukavičkách do tanečních (kdeže ty loňské sněhy jsou, vždyť je to skoro nachlup šestadvacet let!) a ještě později, tentokrát už bez rukaviček a s kravatou chodil na velmi pěkné plesy - nejen tančit, ale taky vybírat lepé děvy (to bylo ještě dávno před AIDSem a já vymetal plesy jako o závod, a to nejen na Žofíně).

Potom jako když utne, Žofín se pro mě stal hezkou novorenesanční stavbou (do dnešní podoby byl vystavěn v roce 1886, restaurován v letech 1992 – 1994, viz Zofin.cz), již jsem sice zdálky stále obdivoval, ale to bylo vše. Po revoluci se stal Žofín místem dostaveníček společenských elit a politických stran (velké obliby se těší zejména u ČSSD) a tím pádem jsem byl z jeho života takřka apriorně vyloučen. Jistě, ještě pořád se tam konají i jiné akce, jenže na ty už nezbývá čas, chuť nebo peníze - k mé lítosti a škodě.

Nicméně když jsem tam tentokrát nemusel v kvádru a mezi lidi, po jejichž společnosti netoužím, docela rád jsem se tam vypravil, zejména proto, že jsem věděl, že loňská povodeň se na jeho stavu velice nehezky podepsala.

V sobotu jsem byl tedy příjemně překvapen, prostory jsou jako nové, sály vypadají, jako kdyby z nich poslední taneční páry odešly těsně před mým příchodem a jen malá výstavka fotografií dole v přízemí návštěvníka informuje, jak strašné to tu před rokem muselo být. Výstavka brzy zmizí, ale jedna připomínka povodně tu zůstane - malá tabulka s ryskou, která označuje výšku hladiny. S hrůzou jsem zjistil, že bych se v přízemních prostorách bez obtíží utopil - čára označující výšku (po)vodní hladiny byla totiž asi třicet centimetrů nad mojí hlavou!

Skoro mám z návštěvy Žofína náladu na nové hledání partnerky. Oba sály mi připomněly moje dávná taneční léta a dostal jsem chuť vyzkoušet, kolik jsem ze svého tanečního umění zapomněl, obávám se ale, že hodně. Nicméně bylo by to krásné, opět kroužit po parketu s milou dívkou či ženou v náručí... Zanedlouho začne další taneční sezóna a možná se na Žofín vypravím. Jsem ale zvědav, jak dlouho mi moje odhodlání vydrží. Spíš na ně hledím se značnou dávkou skepse...

Psáno Pro NP a Boskowan.com




Další články tohoto autora:
Jiří Wagner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku