Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 24.10.2003
Svátek má Nina




  Výběr z vydání
 >KOMENTÁŘ: Amerika - mýty a skutečnost
 >FEJETON: Neplacení daní v demokracii
 >POLITIKA: Jak politici mohou ovlivňovat média
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Žvejkačky
 >PSÍ PŘÍHODY: Noc stvořená pro vraždu
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Za plotem
 >PRAHA: Žofín - rok po povodni
 >GLOSA: Okrajová, ale pozitivní zpráva
 >PENÍZE: Atraktivita za každou cenu?
 >MEJLEM: Několik vtipů
 >TÉMA: Nebezpeční psi - mediální bublina nebo realita?
 >FILM: Potopte Bismarcka!
 >LIDŠTINY: Násilí a sex vůkol kolem aneb je dnešní umění hnijící mrtvola?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Není doktor jako doktor

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zdraví  
 
24.10. ŠAMANOVO DOUPĚ: Za plotem
Jan Kovanic

Když jsem byl malej, bydleli jsme v Liberci kousek za továrnou LIPO. Netušil jsem, že jde o zkratku LIbereckých POtravin. Lipo byl pro mě hlavně šumák, samozřejmě v pevné formě. Býval balený v papírovém obalu po dvou kostičkách, takže za ten asi dvaceák to byla dvojí lahoda. Obal jste rozbalili, a potom... Potom jste si mohli kostku šumáku hodit do skleničky vody a pozorovat, jak pouští barvu a bublinky. Když byl zbytek kostky maličký, zmocnily se jeho vlastní bublinky a vynesly ho na hladinu, kde se dorozpustil až na poslední drobeček, jenž zase klesl bezmocně na dno. A to vám ještě jedna kostka zůstala!

Šumící vodu jste pak mohli vypít, ale tento požitek se zdaleka nevyrovnal vědeckému pozorování aktu rozpouštění. (To víte, televize ještě nebyla:) Ale vůbec největší požitek přineslo, když jste si dali samotnou kostku šumáku na jazyk. Kolem něj se okamžitě začaly sbíhat šumějící sliny. Jazyk slastně trnul zvláštní sladkou trpkostí, stejně jako zuby. Rozkousali jste až poslední nerozpuštěný krystalky. Jazyk pak získal takovou zvláštní oranžovou barvičku, a když jste ho na někoho vyplázli, tak vám mohl závidět slast, kterou sám dobře znal.

Bohužel, inovace se podepsala i na šumácích, takže se najednou objevily práškové v pytlíku. Tím skončila moje vědecká pozorování. Skončily také slasti jazyka: Ano, šlo si do pusy nasypat i prášek. Jenže ten se začal rozpouštět všechen najednou, pěna vám lezla ven ústy, nosem a málem i ušima.

Lipo také produkovalo jiné pokrutiny: Mejdlíčka, která nešlo jíst, ale když jste začali, museli jste pokračovat, dokud jste celé mejdlíčko nezkonzumovali. A taky sladkokyslé bonbóny v roličkách. To všechno se vyrábělo doslova za rohem našeho domu. V letních vedrech si dělnice otevíraly okna a mohli jste je sledovat, jak kmitají kolem pásu. Kolem celého Lipa byl plot, ale okna dílny, kde se bonbóny balily, vedly rovnou na ulici, proto bylo zamřížovné. A za těmi mřížemi se zvenčí tlačily malé děti a prosebně povykovaly na "tety", aby jim daly nějaký ten mls. I když to nebyly šumáky, taky jsem se občas tísnil a natahoval ručku, abych o něco nepřišel. A zpoza mříží někdy skutečně přišla nějaká pokrutina. Nepodarky špatného tvaru, leč správné chuti. A myslím, že i docela normální bonbóny.

Poblíž našeho domu byl i jiný plot. Obkolesoval spodní libereck  kasárna. I za tímhle plotem jsme se někdy tlačili. A volali: "Vojáčku, nemᚠodznáček?" Většinou neměli. Jindy zase vojáci volali na nás a chrastili drobáky, abychom jim přinesli pivo. Někdy jsme jim přinesli lahev ze samoobsluhy U jelena, drobné zpět nám pak zůstávaly. Ale nebyli jsme zdaleka tak milosrdní, jako dělnice Lipa k nám. Měli jsme tolik práce se stavěním bunkrů a lítáním po parku, že jsme na uspokojování potřeb vojska neměli čas. Jindy zase vojáčci volali: "Chlapečku, nemᚠstarší sestru?" To jsem nechápal. Proč by měla chtít starší sestra někoho z nás nosit vojáčkovi pivo?

Za tenhle plot jsem se někdy dostával. V tom rohu u našeho domu byla střelnice, kde se protiatomové vojsko cvičilo ve střelbě malorážkou. A na střelnici se válela spousta krásných nábojnic, které jsem sbíral do papírových krabiček, jež se tam taky povalovaly. Nejkrásnější bylo, když mne nechal jeden vojáček při střílení u sebe. To jsem pak měl nábojnice ještě čerstvé, horké a voňavé sorditem, ještě se z nich kouřilo.

Zažil jsem pak spoustu dalších plotů. Většinou nebyly viditelné. Na ty první dva ploty jsem si vzpomněl až teď, kdy jsem za dalším plotem. Za "plotem" infekčního oddělení na Bulovce, kde si užívám penicilinových infuzí, které mi mají vyhnat borelu z těla.

On to není skutečný plot ani skutečné mříže. Vyprosil jsem si vycházky. Civil mám u sebe, takže každý den vyrážím na hodinku ven. Nejraději na Bílou skálu, odkud je nezvyklý pohled na matičku Prahu. Staré Město je skoro na dotek, celému prostoru však vévodí Vltava, která má zde, v ohbí kolem Holešovic, vzhled bezmála jako Mississippi. Nejdříve se oku naskýtá pohled na její ramena, teprve pak někde vzadu je jakési město. Řeka tu bude, i když město ne. Byla tu i před městem. Lovci mamutů z této skály sledovali táhnoucí stáda zvěře, která brodila prapražské brody.

Oproti jiným pacientům, kteří bydlí na infekci o pár pater výše, jsem svobodný člověk. Ale mimo areál nemocnice bych neměl chodit. "Abyste nám nevykrvácel, pane inženýre," jak humorně prohl sila paní ošetřující doktorka lékařka s poukazem na moji kanylu, připevněnou obvazem kolem zápěstí. Takže se vždy pokorně vracím. Nemám to štěstí, jako má Marion, kamarádova žena v Kanadě, které Milan poskytoval infuze v domácím prostředí.

Tenhle plot je neviditelný. Je za ním spousta lidí. Každý někdy byl. Nebo bude.

Ps no v Praze na Bulovce na Vl ƒově vyp–jčen‚m prastar‚m notebooku, který v česk‚ M602 texŸ ku neumí čísla dne dvan ct‚ho října dva tři
Přepsáno a dáno do redakčního systému Psa den po propuštění. K Internetu pacoše ještě nepouštějí...


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku