Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 24.10.2003
Svátek má Nina




  Výběr z vydání
 >KOMENTÁŘ: Amerika - mýty a skutečnost
 >FEJETON: Neplacení daní v demokracii
 >POLITIKA: Jak politici mohou ovlivňovat média
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Žvejkačky
 >PSÍ PŘÍHODY: Noc stvořená pro vraždu
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Za plotem
 >PRAHA: Žofín - rok po povodni
 >GLOSA: Okrajová, ale pozitivní zpráva
 >PENÍZE: Atraktivita za každou cenu?
 >MEJLEM: Několik vtipů
 >TÉMA: Nebezpeční psi - mediální bublina nebo realita?
 >FILM: Potopte Bismarcka!
 >LIDŠTINY: Násilí a sex vůkol kolem aneb je dnešní umění hnijící mrtvola?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Není doktor jako doktor

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
24.10. VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
Václav Vlk

Telefon

Milé děti. Za onoho času, když se voda sypala a písek tek´, v době, kdy jsme se snažili tak usilovně "dohnat a předehnat" až jsme zapomněli koho to vlastně pronásledujeme, v dobách, kdy Vídeň byla dál než Ulanbátár, nebylo mobilních telefonů. Ani bezdrátových telefonů, lidově zvaných "utržené sluchátko".
Utržených sluchátek bylo všude plno: skoro ve všech pouličních telefonních budkách (oficielně zvaných "hovornice uliční!!"), v mnoha vrátnicích a úřadech a často všude tam, kde byly v rodinách děti a ženy. Ženy a děti se vyskytují v domácnostech často pohromadě, takže utržených sluchátek, ukroucených šňůr a podobně se vyskytovalo "něurekom".
V té době nejenže nebyly supermarkety, benzinové pumpy se záchody a toaletní papír.
Ale dokonce se i jinak telefonovalo.

U klasického telefonu se mohlo buď pouze sedět, anebo případně stát. Chodit s takových telefonem v ruce někde po cimře anebo zahradě bylo možno vidět pouze v "amerikánskom fiľme". V něm krásná Rita H. či jiná dáma oblečená do dlouhých šatů kráčela po místnosti, do které by se vešly asi tak tři panelákové byty, v jedné ruce držela telefonní aparát zavěšený na prstech za vidlici a k uchu tiskla sluchátko a dramaticky vyjednávala s milencem, případně milionářem - často se jednalo to tutéž osobu - zda ho miluje či nemiluje, případně zda on miluje ji, anebo jinou, či řešila nějaké jiné důležité záležitosti.

Většina českých diváků neměla z těchto scén příliš mnoho uměleckých dojmů. Napjatě totiž sledovala, zda dotyčná buď vyrve konec tý dlouhý šňůry, co vede ze zdi k telefonu ze zásuvky, anebo sebou švihne na zem, až se jí ten šíleně dlouhý kabel kolem nějakého kusu nábytku případně kolem nohy zamotá .
V té době, kdy se čekalo na zavedení telefonu i několik desítek let - rekord je prý od roku 1945 do roku 1991 -, byl každý, kdo měl doma telefon, něco trochu víc než ti statní.
V bytě bylo jistě mnoho důležitějších zařízení. Ale pro ženy, které telefon měly doma, to bývala nejdůležitější věc. Telefon, který fungoval. Pokud ovšem neupadl.

Dlouho mi, jako mladému hochovi, nebylo jasné, jak je to možné, že ženám telefon neustále padá. Byl jsem mladý a nezkušený. Teprve při četbě klasika Karla Čapka jsem narazil na povídání o tom, jak tehdá, kdysi, když se domy stavěly z cihel pro lidi, odpočívali v pauze zedníci tak, že leželi na úzkých zídkách, hlavu podepřenou pivní lahvi, jak krásně nakreslil autorův bratr Josef, a vůbec odpočívali v polohách neuvěřitelných. To je ono, zajásal jsem. Vždyť ony takhle ty holky telefonují, tedy pokud "holkovsky" telefonují, pokud to není jen úřední vyřízeni nutného hovoru. Vždyť proti nim jsou ti Čapkovi zedníci úplný hadr.

Muži, když telefonují, to je v podstatě nuda. Dá se říci, že je to až primitivní. Účelové, žádné napětí. Ozve se crrrr. "Ahoj, tady Karel, tak já zítra přijdu..." "Jo, vemu to s sebou. Čau." Klap a je konec. Ani si přitom nestačili pořádné sednout.

Ne tak ženy. Podívejte se na to, jak telefonují ony. Třeba v zaměstnání. Z pevné linky. Na stole zazvoní telefon. Klap, zvednutí sluchátka: "Nováková." - (úředně) "Prosím?" - (mírně nejisté) "Jé, Jiřino, no to seš ty, holka, to je dobře, že voláš, já ti musím něco říct..." Postupně se zakloní na židli, chvíli se na ní houpe, pak si zastrčí nohy do pootevřené spodní zásuvky psacího stolu, ohne se na stranu, chvíli se hroutí do sebe (stále přitom jiřinkuje) a nakonec se opře jedním loktem o hranu stolu a přitom si na něj bokem lehne. Pak se pokusí pro něco sáhnout na druhou stranu stolu, ztratí tím rovnováhu a zřítí se k zemi. To by musel být telefon z titanu, aby tohle vydržel. Bakelit je křehká věc. Jiřinka v trapu, sluchátko hluché.

Na počátku jsme mluvili o domácnosti, vraťme se tedy tam. Doma býval a bývá telefon často umístěn někde v předsíni na poličce. Po pár desítkách minut krátkého rozhovoru dáma zkouší, sesouvajíc se zády podle zdi, zda bude šňůra stačit až k zemi. Pokud nestačí, následuje po zatlačení boule na hlavě po ráně od zříceného telefonu sbírání bakelitu po koberci.

Telefony s dlouhou šňůrou slouží k procházení po bytě, což vypadá efektně ve filmu. V obyčejném životě se dlouhou šňůrou většinou jen shodí květinový stolek. Nefungující telefon je nutno vyměnit, anebo opravit. Přestože je dnes na trhu telefonů hafo, z nějakého důvodu se mnoho lidí, ženy nevyjímaje, pokouší aparát provizorně slepit. Domnívají se často, že nejlepší je oblepit jej lepící páskou nejlépe celý dokola. Znám dokonce šikulky, které takhle oblepily i ciferník a on dokonce fungoval. Lepení jednotlivých kusů umělé hmoty, z které je telefon vyroben, k sobě lepidly, nebývá úspěšné. Hrana je příliš tenká a námaha materiálu příliš velká. Ostatně, uvedené opravy jsou pouze provizorní, pracovníci telekomunikací nemají moc rádi, když se jim do toho pletou amatéři. Takže hned jak uvedete aparát do provizorního provozu, zavolejte do opravny. Opraváři můžete třeba tvrdit, že aparát rozbilo skotačivé dítě nebo průvan. Je to v podstatě jedno, on vám stejně nebude věřit, protože má své zkušenosti.
Přesto sladkým hláskem požádejte o návštěvu montéra. Mezitím si dejte kávu a využívejte krásy ticha, které nastane, když nejde telefon.

Pokud jste ovšem vypnuly i svoje mobily. Mobil v Česku, toť přímo barometr sociologické a ekonomické situace. Přejděme dobu, kdy se za sto tisíc prodávaly telefony vypadající jako kufr a vážící jak půl pytle cementu a nosili je zásadně buď bývalí vexláci se zlatými řetězy kolem krku a oblečení ve fialových sakách a bílých ponožkách, případně "noví salzmanovi kapitalisté" typičtí dvojitými podbradky, zmačkanými obleky, oslovující své obchodní partnery: "Tož chlapi" anebo "Hele sou.. tedy pane" a známostmi ze schůzí SSM, VÚMLU, případně výměnou zkušeností s perestrojkou mezi stranickými buňkami.

Ti sice byli na tapetě různých kritiků, ale jen tak okrajově. Pravé orgie nenávisti k mobilům a jejich majitelům započaly v okamžiku, kdy se mobily rozšířily i mezi movitější lid. Levicoví novináři, narudlí i nazelenalí publicisté pištěli v novinách a tisku, jak je ta mobilománie odporná, hnusná a blbá a spotřebně-konsumentsko-kapitalistická a tak vůbec. Nejlepší článek, který jsem na toto téma četl, byl od jednoho z význačných publicistů, který si veřejně v novinách stěžoval, že se někdo v tramvaji přes mobil bavil s manželkou o tom, co bude k obědu! "Ta odpornost," kvílel levicový myslitel!! Takhle si přímo spotřebně klábosit! Kdyby se volalo o pomoc, pravil ten zasloužilý myslitel a samozvaný vychovatel národa, prosím. Ale bavit se přes takovouhle techniku o žrádle? (mezi řádky se dalo vyčíst toto sdělení: Ten blbec má mobil a já ho nemám! Jak to, že já ho nemám a chtěl bych?!) Protože takováhle luxusní technika, pravil pisatel, když už, tak už používaná jen k nejsvatějšímu dobru lidstva! To já bych se svými přáteli jistě řešil po mobilu jen ty nejintelektuálnější a nejprogresivnější myšlenky o nutnosti pokory, lásky, odmítání hnusného konsumu a o řešení ochrany lidstva i přírody, což zajímá mne - a toho blba s mobilem zajímalo žrádlo!
Fuj! Vyznělo z článku. A nebyl jediný.

Pindy sem, pindy tam, dneska má mobil každý. Dítě, učitelka, babička i ten nedávno ještě zásadový intelektuál. Mobily jsou prostě všude. Myslel jsem si tedy, že i určití leví-totiž pardon, levicoví-intelektuálové dají už pokoj. Ale ne! Nedávno jsme diskutovali v naší literární kavárně o francouzském filmu, kde, jak pravil kritik v novinách, je naprosto nesmyslná zápletka, když jisté půvabné dámě spadne mobil do hajzlíku. A ona díky tomu stále vyhledává jiného hrdinu filmu, aby mohla telefonovat. Což je prý úplný nesmysl. Nic takového se prý v životě neděje! Úplně blbá zápletka, pravil kritik.

Ihned jsem zahlásil, že to taková blbost není, protože mně spadnul mobil také do WC mísy a bylo po něm. Tedy nebylo to na letišti a nebyla tam žádná kráska, kterou bych mohl pronásledovat. Mobil mi musel půjčit syn. Sice u mne nešlo o žádnou dramatickou zápletka, ale o mobil v hajzlu jo. Doslova. Čůrám, čůrám, mobil zazvoní, chci jej vyndat a žbluňk! Přestože jsme jej vylovil a sušil a sušil, už nefungoval.

Jeden z diskutujících prohlásil, že jeho mobil měl podobný osud. Taky žbluňk a byl tam. Víte kde. Aktér příhody se zachoval jako pravý hrdina anebo jako instalatér a vylovil jej. Opláchl a rozebral a vysušil. Když sušení proběhlo, složil jej, dobil a zapnul. Zapomněl ovšem, že si jako uvítací heslo, které se objeví po zapnutí na displeji, zvolil slovo velice jadrné. Kdyby mu jej někdo ukradl. A zkusil jej zapnout. Ten hypotetický zloděj. A tak majitel zvolil jako uvítací slovo "hovno". A když se displej po vysušení mobilu rozsvítil, na chvíli se objevilo ono slovo. Jen tak problesklo a to a pak dál… no to, co bylo na tom displeji napsáno. Pravdomluvný mobil.

Přidal jsem historku o tom, jak otci jedné kolegyně, který má dům na venkově, vypadl mobil z horní kapsy montérek v okamžiku, kdy se díval otvorem do senkruvny, zda ji bude potřeba už vyvézt. Ozvalo se žbluňknutí, zespoda se vyvalila kola jak v Erbenově Kytici a bylo to. Až na to, že mu pak několik lidí vynadalo, že nebere telefon, protože, svět div se, ten mobil v té žumpě ještě další tři dny fungoval. Tomu říkám kvalita!

Je doba nová, doba úžasná, doba mobilní. Jak jsem zjistil, mají mobily a esemesky netušené možnosti. Tuhle na jakémsi setkání, přímo na jednání za účasti mnoha lidí, pozoroval kamarád, jak dva, on a ona, mydlí do tlačítek jako vzteklí. Nejdřív to píplo u něj, on si přečet zprávu, pak se to opakovalo u ní a tak pořád. No, na tom by nebylo nic tak divného, kdyby oba neměli v tom sále své zákonité partnery. Hle, nevěra elektronická, bezdotyková, přímo virtuální. Jistě, ono na ten kontakt jistě dojde, ale na začátku je telefon.

Jednu výhodu ty mobily přeci jen mají! Jejich baterky zas tak dlouhý provoz nevydrží. A tak, ať chtějí anebo nechtějí, musí i nejukecanější ženská nakonec v rozumném termínu skončit. I když už jsem byl přítomen situaci, kdy dáma šveholila do mobilu: "...vona mu řekla, že tohle teda ne, že ona tam pude a koupí si to, protože to po..." A ozvalo se píp a bylo hotovo. Mobil zdechnul. V dohledu žádná pevná linka a já jsem tvrdě zalhal, že bych měl u sebe nějaký mobil. "Zapomněl jsme ho doma," zalhal jsem a po paměti jsem rukou v kapse nenápadně svůj mobil vypínal .Povedlo se!
To ticho!

P.S.Vážení přátelé, na základě mnoha dotazů sděluji, že na knížce povídek se pracuje. Ovšem dovoluji si Vám nabídnout jinou svoji knížku . Jmenuje se „Krby v interiéru a zahradě „ a vydal ji Knižní klub. Je plná krásných fotek a možná by byla dárkem k Vánocům. A nebo jen tak . Objednat si ji můžete v Knižním klubu a nebo u nakl.Euromedia, slečna Jitka Dufková, tel. 296 536 111-
autor


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku