Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 27.10.2003
Svátek má Šarlota




  Výběr z vydání
 >DOKUMENT DOBY: Washingtonská deklarace z 18.října 1918
 >DOKUMENT DOBY: Zákon a provolání Národního výboru o vzniku Československa
 >KOMENTÁŘ: Amerika - mýty a skutečnost - část 2.
 >FEJETON: Název pro firmu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zimní čas se nám navrátil
 >PSÍ PŘÍHODY: Udeřily mrazy
 >ZAMYŠLENÍ: Proč Havel?
 >ZE ŽIVOTA: Za osm stovek s Carmen na stojáka!
 >SVĚT: Velké věno, racionální manželství, racionálnější rozvod
 >FEJETON: Vezmu stavební spoření a nechám si udělat nové kozy...
 >OHLAS: K přednášce pana Kohouta na semináři CEP o návrhu Ústavy pro Evropu
 >NÁZOR: Jiří Pehe, špatný historik, špatný ekonom, zcela špatný politolog
 >PENÍZE: Placení kartou je výhodné, platí to i pro obchodníky?
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >TÝVÍ: Podivná směs

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
27.10. ZE ŽIVOTA: Za osm stovek s Carmen na stojáka!
Václav Vlk

Jít na schůzku s dámou, když předem tušíte, že vám poskytne přímo přehršel potěšení, je vždy fascinující. A zvláště, když ona dáma bude oslavovat narozeniny a kouzelná čísla jejích narozenin jsou 2 a 7. A to její jméno: Carmen! Skutečné jméno, ne umělecké! Kdy by mně napadlo, když jsem stál v Seville před bývalou továrnou na tabák, kde je dnes universita! A která vypadá, jako by to bývala kdysi universita a dneska ji upravují na továrnu na tabák. A kde prý žila ta slavná Carmen s tím toreadorem smělým, že i já půjdu na schůzku s nějakou Carmen! V mém věku! A když číslovky, které vyjadřují moje narozeniny, které budou už skoro brzo, obsahují číslovky 1 a 6, tak je to úžasné. Jak já se těšil!

Vstup na místo setkání vedl historickým sloupovím. Obrovská budova se majestátně tyčila přede mnou a na schodech ke vstupu stály houfy, no, možná i davy mužů a s žádostí v očích ukazovali ve vztyčených rukou tisíci-, ano, ba i dvoutisícikoruny a mlčky tak žadonili, abych svoji možnost onoho výjimečného setkání vyměnil za mrzký peníz. Cha! Nikdy!!!

Stoupám po schodišti nahoru, do lóže, v které prožiji to očekávané setkání ! Kolem mne busty slavných, zlacené rámy, sám mramor, závěsy a červený plyš… Při vstupu do lóže, při pohledu na její poněkud omšelou nádheru a kraj sametového obložení odřený tisíci rukou mi pak zazní v uších:

"...já bejvávala lavice,
no co mám říkat,
samej plyš!
A neznala jsem štěnice
a neznala jsem co je myš..."

Už víte, jakou jsem měl schůzku? Schůzku s Carmen Farkašovou? Tu přeci určitě znáte! Netvařte se tak nechápavě! No přeci Carmen Farkašová!
Jo, já zapomněl, většinou ji znáte pod jménem Hana Hegerová. Uměleckým jménem. A proč to rande a ta sláva? No, v ten den, o kterém píši, oslavovala svoje 72. narozeniny.

Schůzky, na které se moc těšíme, často dopadnou všelijak. Ani tady v lóži to nevypadalo nadějně. V lóži č. 9 na druhém podlaží jsem měl sedadlo č. 4. Nechodím do lóží Národního divadla zase tak často, abych znal všechna místa. V mládí jsem chodil spíš na bidýlko, pak dlouho nic a dneska si zaplatím spíš parter. Není to do patra a mají tam pohodlná sedadla.

Až do onoho inkriminovaného dne jsem netušil, že někdo v Národním může prodávat coby sedadlo pro diváka takové to štokrle, co měly dámy na konci 19 století v lóži pro služku, aby jim podávala kapesníček a ovívala je vějířem. K ničemi jinému to místo není. Na jeviště z něj není vidět ani prd. Jinak se to nedá vyjádřit. Navíc jsem po usednutí zjistil, že loketní opěrka, o kterou bych se měl při pokusu podívat se na jeviště opírat, tak strašně nahlas vrže, že bylo jasné, že pokud nechci být za blba rušícího koncert, nesmím se po celou dobu o ni nejen opřít, ale ani zavadit! V tu chvíli mít v ruce toho.. toho… no, já to neřeknu, když se mluví o umění, ale toho..., však víte..., mít ho v ruce, dostal jednu takovou, až by tu opěrku urazil! Chvíli jsem uvažoval, že těšení netěšení, jdu domů a pustím si tam desku. S Hegerovou. A budu mít pohodlí a dobrý poslech. A koukat se můžu na fotky!
Protože i když jsme se co nejvíc vyklonil, skoro tak, že jsem málem vypadl dolů do přízemí, viděl jsem na jevišti jen mladého pana Maláska a asi tak 30% koncertního křídla. To tedy nebylo moc. Někoho zabít! Anebo mu aspoň nafackovat! Kdyby žena nestála na ty lístky 3 hodiny frontu, tak jsem fakt šel domů!

Ale najednou se setmělo, zespoda se odněkud ozval hlas paní Hegerové a já byl ztracen! Stoupl jsem si za sedadla, vyklonil se dopředu. Ale stále jsem ještě viděl jen záda a trvalou nějaké dámy v lóži č.10 na sedadle č. 3, která si sedla zády k nám a vyklonila se tak, že jsme nic neviděli my. Zaklepal jsem jí na rameno a zasyčel, že jsme si taky zaplatili lístky. Moc to nepomohlo, ona… No, neříkejme dáma někomu, kdo jde do Národního v trvalé jak z padesátých let a průhledné silonové blůzce, na které jí vzadu za krkem čučí lístek od výrobce s údaji, jak se má ona blůza prát a pod trvalou na vás zírají ramínka od podprsenky a uprostřed zad mohutné zapínání. No prostě ona žena moc neuhla. A tak jsme viseli přes zábradlí jak opičáci ze Sparta klubu na Letné, já ještě vestoje a celou dobu jsem se bál, abych nezahučel dolů.

Ovšem vážení, přijdete-li na schůzku se skutečnou dámou, za chvíli na všechny trampoty zapomenete. A navíc, přivítá-li vás spolu s tak vybranými hosty, jako to udělala paní Hegerová, je to báječné. I když přitom, jak se říká, stojíte jen na jedné noze a to ještě ne na vlastní.

Paní Hegerová byla kouzelná. I její program. Už první sada jazzových kousků a pak i následný starý supršlágr a hudební "majstrštyk" Čerešně. S dodnes kouzelným textem Milana Lasici. A pak už se hrálo a zpívalo. Na jevišti zazněly i věci, které mi dneska zní z desky poněkud ideově falešně, jako je šlitrovka o chudé černé lehké holce z pod mostu, co chce zvát policajta na Black and White. Textově hrozný blábol, ale když se to umí zazpívat, tak je to požitek.
A tak se do zešeřelého sálu, plného slavných i neznámých, nesla jedna písnička anebo, chcete-li, jak říkal Ferenc Futurista jeden "chansón" za druhým, poskládané jak démanty v náhrdelníku od mistra šperkaře. Zpívala-li paní Hegerová Petra a Lucii, viděli jste na jevišti a slyšeli temperamentní holku, co hledá chlapa, který by stál za hřích, při Surabaya Johny tam stála smutně zamilovaná a klamaná žena. A Blues o stabilitě si klidně střihla dvakrát, protože jí to napoprvé trošičku nevyšlo. Dle jejího mínění.

Hosté na jevišti nezklamali: APSM ústy Spáleného nás provedli "hospodou kde teče pivo a čas", rytmická parta romských muzikantů s vynikajícím mlaďounkým bubeníkem rozehřála, tři tenoři z muzikálů byli dobří, ale trochu akademičtí. Mně neznámá zpěvačka Radúza (představitelka oněch mladých velikých a rozložitých dívek, od kterých bych tedy facku držet nechtěl) pak s harmonikou, drsným zpěvem a vnitřním nábojem asi překvapila nejen mne, ale i ony různé "známé osobnosti", které, jak je známe ze všech SPY a Šťastných Jimů, seděly také v sále.

Za zaznamenání stojí to, jak vedle sebe sedící jistý šéf jisté centrální banky a jistý senátor, jehož mamince naši skvělí a citliví bankéři nechali zabavit i spodní prádlo, předstírali, že se nevidí a jistý mladý úspěšný režisér byl tak nekonformní, až přišel do Národního v pláťákách a pepita saku, takže vypadal jako mladý klon starých soudruhů z ČSM. Taky žádná kinderstube.

Jeviště však nemělo chybu! A tak jistěže nemohla chybět na konci Levandulová a nálada už byla tak uvolněná, že si orchestr, hrající jinak výborně, neodpustil hudební žertík nad profláknutým šlágrem, když ji zakončil mnohohlasem "Triola, Triola, Triola", nezapomenutelné to znělce z reklam Pana Vajíčka.
Nakonec potlesk vsedě a potlesk vestoje, předávání a květiny a vůbec.

A když jsme vyšli ven, tak jsme zjistili, že zatímco jsme se u šatny mačkali s poslanci, hudebníky, umělci a politiky všeho druhu, venku přestalo lejt jako z konve a bylo nám blaze.

Jen mne mrzelo, že to nenatáčela televize. Na natáčení kdejaké blbosti je peněz dost. Na natočení recitálu paní Hegerové - pokud nebudou natáčet v Brně, kde má být další koncert - asi není dost "zájmu". Škoda. Přeci jen už nám není dvacet let. A jednou budeme, pokud se dožijeme, a naše děti s námi nadávat, až nám budou v TV ukazovat všelijaké rozmazané poloamatérské záběry z takovýchto vystoupení. Tak jako jsme toho dnes svědky třeba při vzpomínkách na Jana Wericha či Satinského.

Stojí to za to, takovýto koncert vidět. Tedy u mě spíš slyšet, já toho zas tak moc neviděl. A nepustit mne žena na chvíli sednout, mohl jsem si myslet, že ty smyčce a hoboje, co jsem slyšel a které hrály na pravé straně, že tam nejsou a že to pouští někdo z magneťáku. Protože z druhého balkonu, z lóže č. 9 a sedadla číslo 4 nebylo vidět skoro nic. I když jsme se snažili, ani vestoje to nebylo s tím koukáním nic moc.
Ovšem na druhé straně, kdo jiný než já pak může vyprávět kamarádům, že ve svém věku byl s Carmen! Za 800,-! A na stojáka!

P.S. - A nesmím zapomenout, co vzkazovala všem paní Hegerová. Většina těchhle bezvadných hudebníků a zpěváků vystupuje pravidelně mimo jiné v Malostranské besedě, tak na to nezapomeňte, až budete někdy v Praze, a jděte si je poslechnout.
A nečumte furt na televizní zpěváčky, dodávám já.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku