Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 31.10.2003
Svátek má Štěpánka




  Výběr z vydání
 >KATASTROFA: Požár v Kalifornii
 >SPOLEČNOST: Jaký smysl má vládní pomoc Romům
 >SPOLEČNOST: Privatizace národního divadla
 >SPOLEČNOST: Parita k ničemu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá- Pionýr
 >PSÍ PŘÍHODY: Zlozvyky psů
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >TRAMVAJE: Jak jsme naskakovali my
 >MOBY DICK: Poslední den v Českých Textárnách
 >SCIFI: co měsíc říjen (a nejen říjen) dal
 >Den s "banditou a teroristou"
 >PENÍZE: Hypotéka? Dvakrát měř, jednou řež!
 >GLOSA: Romadúr, TV Nova, banka - jak se to rýmuje ?
 >SPOLEČNOST: sLIZKÝ HMYZ
 >LIDŠTINY: Katolické běsnění v sexuologii a dalších vědách.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
31.10. TRAMVAJE: Jak jsme naskakovali my
Jiří Wagner

Víkendoviny Václava Vlka o skocích a skokanech do stařičkých tramvají mě přinutily k malému vzpomínání na časy vzdálené od dob Václavových snad deset, spíš patnáct let.

I za mého mládí ještě jezdily tramvaje s otevřenými dveřmi a lidé do nich pochopitelně stále za jízdy naskakovali. Jezdil jsem tehdy do základní školy na Strossmayerově náměstí, neboli, jak se dodnes říká, na "Štrosmajráku". Byly to sice z Revoluční třídy jen dvě stanice, ale úsek mezi Revoluční a tehdejší "Plánovací komisí" (tam se plánovalo budování zářných zítřků a pětiletek) byl pekelně dlouhý, takže stálo za to počkat si na tramvaj.

I my, vyškoleni počínáním dospělých, jsme se brzy naučili využívat otevřených dveří, silné paže a odstředivé síly a naskakovali jsme, kde se dalo. Většinou jsme naskakovali do zadních dveří motorového vozu, neboť tak jsme ušli hněvivému pokárání ze strany řidiče. Průvodčí v té době už v tramvajích nechodili, byla to éra nastupujících technických vymožeností - pamatuji zejména strojky pákové, do nichž se shora házely drobné mince a po stlačení páky se vysunula jízdenka (ovšem kdo nevhodil minci, dostal lístek taky, pročež od tohoto způsobu vybírání jízdného dopravní podnik záhy upustil).

Ale zpět k naskakování: My jsme narozdíl od Václava a jeho vrstevníků naskakovali zásadně proti směru jízdy tramvaje! V klidu jsme na přijíždějící vůz počkali (v podstatě kdekoli), pravou rukou uchopili přední tyč a kolem ní jako kolem svislé osy jsme se ladně otočili a vyhoupli na spodní schůdek. Nebylo by nic snazšího, kdyby o nás socialistické školství nepečovalo tolik, že na každý předmět jsme si do školy museli povinně přinést jednu tlustou bichli spolu s velkým sešitem a dalšími pomůckami. Naše tašky přes rameno, nazývali jsme je podle výrobce botaskami, vážily každý den snad dvacet kilo a zkuste se podrobovat fyzikálním zákonům s takovým břemenem na jednom boku! Nicméně i to jsme zvládali docela dobře, ostatně byli jsme gymnastická třída a z tréninků jsme si přece jen přinesli trochu té síly a obratnosti.

Jen jediné bylo pro nás nebezpečné, a to když bylo náledí. Nejenže byly vozovky při vyskočení kluzké, ale i při naskakování nám hrozil pád pod kola elektrického vozu - v Praze se tehdy mísil smog s mlhou a když klesla teplota pod nulu, na tramvajových schůdcích se tvořila nehezká námraza, díky níž se při naskočení jen velmi obtížně držel balanc. Černá kronika v novinách nás sice každou chvíli strašila chmurnými zvěstmi o doživotní invaliditě či dokonce smrtelných úrazech do tramvaje naskakujících jedinců, my jsme ale na takové zvěsti nedbali a přežili jsme. A to je hlavní. Koneckonců, později si mnohý z nás dokázal ničit zdraví mnohem důmyslněji a přitom pohodlněji, bez fyzické námahy.

Mezi námi ovšem vynikal jeden spolužák jezdící tramvají až z okolí dnešní Hradčanské. Ten měl smůlu v tom, že zastávka "jeho" tramvaje byla poměrně vysoko nad "Štrosmajrákem", další zase až hluboko pod ním a mezi nimi se tramvaj jedoucí z kopce většinou pěkně rozjela. On ovšem "vystupoval" zásadně před naší školou, tedy asi uprostřed mezi oběma stanicemi. Podařilo se mu to vždycky až na jeden jediný den, kdy se mu noha sesmekla už na schůdku a on se válel dolů náměstím. Tramvaj odjela a on - sledován žáky shromážděnými před školou - teprve zastavoval svoje kutálení. Jenže byl gymnasta a tak vstal, oprášil ze sebe uliční svinstvo a nezraněn kráčel radostně vstříc dalším vědomostem. Nenabyl jich málo, ale možná díky nebo kvůli svému vysokoškolskému vzdělání, se o mnoho let později uchlastal.


Další články tohoto autora:
Jiří Wagner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku