Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 3.11.2003
Svátek má Hubert




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Čiň čertu dobře...
 >SVĚT: 1.11.2003 Okupace Iráku pokračuje
 >FEJETON: O skromnosti
 >ARMÁDA: O budoucnosti armády České republiky rozhodnou politici
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Třetí díl Matrixu
 >PSÍ PŘÍHODY: Hnán svinský krokem
 >SPOLEČNOST: Absolutní tolerance kuplířství
 >ZAMYŠLENÍ: České prostředí 2
 >REAKCE: Reportáž Novy a farma v Dolní Lomnici - můj pohled.
 >SPOLEČNOST: Systém "Kůrovec"
 >NÁZOR: Kdo nekrade, chybuje?
 >DOPRAVA: Ty naše vozovky české!
 >ZAMYŠLENÍ: Radost ze zla
 >Miliardy pro Irák. A co ostatní?
 >PENÍZE: Pomůže reforma snížit nezaměstnanost?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
3.11. Miliardy pro Irák. A co ostatní?
www.infoservis.net

Pro příští čtyři roky 33 miliard dolarů na to, aby se Irák vzpamatoval z následků války a totalitního režimu – tak zní výsledek dárcovské konference v Madridu. Jde o dosud bezprecedentní sumu, která kdy byla na pomoc třetí zemi vyčleněna. Srovnání snese pouze s Marshallovým plánem z let 1948 až 1952, kdy Spojené státy pomohly válkou zničené Evropě 12,8 miliardami dolarů – dolar měl tehdy o něco vyšší kupní sílu než dnes. Nepoměr těchto 33 miliard s 5 miliardami vynaloženými v Bosně, 3 miliardami pro Kosovo a 4,5 miliardami pro Afghánistán je na první pohled zřetelný.

Pomoc je především byznysem

Částka přislíbená na konferenci v lednu 2002 v Tokiu Afghánistánu, tedy zmíněné 4,5 miliardy na léta 2002 až 2005, představuje sedmkrát menší sumu než bylo letos vyčleněno pro Irák. Přitom jde o zemi srovnatelnou rozlohou, počtem obyvatel, i válečnými událostmi posledních let. V životní úrovni obyvatel a celkové vyspělosti země je na tom Afghánistán daleko hůře. V Iráku existuje základní síť silnic a částečně i železnic, v Afghánistánu se dochovalo něco málo přes tisíc kilometrů (na asijské poměry) přijatelné asfaltky a koleje vedou jen pár kroků za hraniční přechod s Uzbekistánem. I přes špatný stav budov má Irák fungující systém školství, což se o Afghánistánu, kde se gramotnost obyvatel pohybuje kolem 30 procent, rozhodně nedá říci. Jen polovina obyvatel Iráku má přístup k nezávadné pitné vodě – v Afghánistánu je to pouze 20 procent. Kvůli špatné pitné vodě hrozí Iráčanům nakažlivé nemocí - v Afghánistánu je každý rok registrováno několik epidemií tyfu a cholery, o některých se lékaři ani nedozví, protože v postiženém okrese není poliklinika a zdravotnické služby zajišťuje na bazaru za úplatu felčar. Kapacita iráckých elektráren je asi poloviční, než by bylo třeba – v Afghánistánu je elektřina vymožeností velkých měst (na pár hodin denně) či bohatších polních velitelů (mohou si dovolit vlastní generátor). Irák potřebuje reformovat státní správu, policii a armádu – v Afghánistánu v posledních deseti letech existovaly tyto struktury jen na feudálním principu, pod kontrolou samozvaných místních vládců. A tak lze pokračovat dále.

Před Madridskou konferencí odhadovala OSN potřeby Iráku na 36 miliard, přiklepnuto bylo 33 miliard – tedy 90 procent. Před konferencí v Tokiu činil odhad OSN 15 miliard, přislíbené 4,5 miliardy představují pouhých 30 procent. Tento princip dvojího metru se netýká jen Afghánistánu. S chudobou a nezaměstnaností se potýká i sousední Tádžikistán stejný problém plus nemoci z nezdravého prostředí má oblast kole vysychajícího Aralského jezera. A pojďme dál – je tu Čečensko, kde už čtyři roky panuje stav mezi válkou a mírem, obyvatelé ale stále ještě dostávají klasickou humanitární pomoc ve formě mouky, cukru a oleje. Programů na rozvoj, vytváření nových pracovních míst či zkrátka toho, co by zemi posunulo směrem k tržně fungující ekonomice, je poskrovnu. Afrika – peněz sem plyne všeobecně málo, pokrok spíše není vidět, a to spolu se skandály s rozkrádáním pomoci způsobuje, že bohaté země se v darech pro černý kontinent rozhodně nepřetrhnou. Na boj proti třem nejhorším chorobám třetího světa, tedy AIDS, TBC a malárii vyčlenila administrativa George Bushe na příští rok pouhých 200 miliónů dolarů – tedy pouhé jedno procento z 20 miliard dolarů, které věnovala na pomoc Iráku.

Co stojí za přehnanou ochotou pomáhat Iráku na úkor jiných krizových oblastí světa? Jde o více faktorů: například to, že s iniciativou zaútočit na Irák přišly USA, které se taky snaží dotáhnout celou věc do konce. Nebo bezpečnostní situace – množí se ozbrojené útoky, Iráčané protestují v ulicích a křičí: „Dejte nám tu pomoc, kterou jste slíbili“. Ale zřejmě největší roli tu hraje klíčové bohatství Iráku – ropa. Podle představ irácké přechodné vlády by totiž právě na obnovu ropného průmyslu měla jít větší část přislíbených prostředků. Dárci a věřitelé jsou samozřejmě k ropným projektům vstřícnější, protože, jak známo, kde je ropa, tam jsou peníze, a existuje tu vysoká pravděpodobnost, že se „investice do pomoci“ nějakým způsobem vyplatí. Což nelze říci o Afghánistánu, či třeba Střední Asii nebo Africe, které pro Západ nejsou natolik politicky důležité, aby byly mělo smysl realizovat zde obdobu Marshallova plánu. Pomoc tu totiž zůstává pouhou pomocí, a nelze s ní počítat jako s obchodní ani politickou strategií.

Česko-afghánský cement

Na závěr ještě jeden příklad z Afghánistánu. Podle reportéra BBC a specialisty na Irák Steva Schifferese pracuje zhruba třetina lidí v Iráku v neefektivních státních podnicích. V Afghánistánu žádný „neefektivní“ podnik neexistuje, protože by v drasticky tržním prostředí posledních deseti let nepřežil. Podniky, které dosud pracují, lze spočítat na prstech jedné ruky. Jedním z nich je cementárna v Puli Chumrí na severu země. Postavili ji v šedesátých letech Češi. Dnes funguje pod křídly státu, zaměstnává 733 lidí a o její cement takový zájem, že je nadlouho dopředu vyprodán. Fabrika ale jede ani ne na poloviční výkon, produkuje 160 tun cementu denně, zatímco kapacita je 400 tun. Vedení závodu tvrdí, že nemá náhradní díly a všechny opravy si musí obstarávat sami, prostřednictvím své opravárenské dílny vybavené technikou z 50. a 60. let. Ta funguje jen díky lidem, které tu kdysi zaučovali čeští specialisté. Vedení cementárny i Ministerstvo nerostů a těžkého průmyslu, pod které podnik spadá, by rádo spolupracovalo s Českou republikou, zatím ale zůstává jen u jednostranného přání. Podle ředitele závodu inženýra Abdula Haka Rachika je chyba na české straně – Poli Chumrí prý zatím navštívila jen jedna malá skupinka českých podnikatelů, která prý ale měla zájem pouze o spolupráci na komerční bázi.

Tomáš Vlach

Autor je redaktorem Infoservisu


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku