Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 5.11.2003
Svátek má Miriam




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Divadla jsou zavřený a sežrali všechny koně!
 >HISTORIE: Fragment zápisníku mého táty ze Sibiře
 >KNIHA: Madam Secretary.
 >MROŽOVINY: Americký torpédoborec za 2. světové války
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kryštof za bukem
 >PSÍ PŘÍHODY: Když pán definitivně zešílí
 >NÁZOR: Prcháme do EU?
 >NÁZOR: České poměry vnímané německým tiskem a řadovým exulantem.
 >REKLAMA: Z toho ven nebo 100 hoven?
 >SPOLEČNOST: Za pět
 >FRANCIE: Ani živá voda…
 >EKONOMIKA: Kurz koruny k euru je stabilní
 >POLITIKA: Naše protiamerické televize
 >PENÍZE: Stavební spoření: důkladně zvažte novou smlouvu
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Mejlem  
 
5.11. MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
Tomáš Haas

Má smysl panu Pehe něco dokazovat?
Tomáš Haas

Nad článkem Jiřího Pehe "Evropa politickým národem?"
(http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?r=Bnazorya&c=nazorya_8_4)

Děkuji panu Pehe za připomínku Chestertonova citátu, Gilbert K. Chesterton byl velmi moudrý člověk a jeho myšlenka ("každý, kdo chce začít něco vyvracet, by měl hned na začátku říci, co vyvracet nemíní") je velmi pravdivá. Pan Pehe z ní správně vyvodil, že "nemá smysl vyvracet, že se Evropa zatím nechová jako politický národ", a přiznává dokonce, že "nemá smysl dokazovat, že skutečně fungující demokracie se dá vytvořit bez existence politického národa, jehož společný démos se opírá o nějaký společný příběh".

Proto mě překvapuje, že právě o to se svým článkem pokouší.

I já se pokusím dostát "Chestertonově podmínce", a rovnou přiznám, že politický národ může vzniknout v podmínkách velké různorodosti. Konec konců tak vznikl i náš národ, a ani sjednocení slovanských kmenů na našem území pod Přemyslovci rozhodně nebylo čítankovým příkladem demokratické integrace. Přesto bylo prvním článkem v dlouhém vývojovém řetězu, na jehož konci je dnešní nezpochybnitelný český politický národ, jeho demokratický ústavní systém, a jeho stát, Česká republika.

Nechci se nicméně rozepisovat o vývoji českého politického národa, české státnosti a jejího demokratického obsahu, i když je to téma velice zajímavé. Omezím se na národy a státy, které uvádí ve svém článku pan Pehe, Spojené státy americké, Švýcarsko a Indii.

Pan Pehe vyvrací, a to podle svého vlastního úsudku "velmi úspěšně", tvrzení, že "politický národ a společný démos se musí vždy vytvořit předtím, než vzniknou společné politické instituce zakládající existenci společného státu". Myslím, že pan Pehe se dopouští dvou chyb, první z nich je, že to co píše, nikdo netvrdí, není zde co vyvracet. Mnoho diktátorů, počínaje Džingischánem, založilo instituce a státy, na jejichž území během dalšího historického vývoje vznikly politické národy. O tom skutečně není sporu, otázkou je, zda tyto národy vznikly z vůle, nebo proti vůli diktátora, zda nevznikly jako sjednocení jím ovládaných sybjektů, jako produkt odporu, který byl silnější, než vlastní národní cítění.

Navíc se pan Pehe hluboce mýlí ve volbě svých příkladů, jeho tvrzení, že v době vzniku USA, Švýcarské konfederace a Indie neexistovaly jejich politické národy není pravdivé. Pokud si dobře vzpomínám, byl to Karl Popper kdo v knize "Open society" podal tuto definici národa:

"Národ je skupina lidí, kteří podléhají stejným omylům o své historii"

Pan Pehe dokázal svůj omyl rozšířit hned na několik národů. Píše, že americký politický národ vznikl až po občanské válce v šedesátých letech minulého století. Neexistuje něco jako rodný list politického národa, s přesným datem jeho zrodu, existuje ale historická zkušenost, že tam kde dojde k násilnému zvratu podporovanému převážnou většinou populace, a zejména tam, kde se jedná o dlouhodobý trvalý a někdy i ozbrojený odpor, tam kde se nejedná o jeho zneužití vnějšími silami, tam kde jedná o skutečný "národně osvobozenecký" boj, by tento odpor nemohl přežít a dokonce i zvítězit, bez obecného politického a národního konsensu. Nemohl by zvítězit, zvláště ne proti největší existující soudobé velmoci a její dobře organizované armádě, pokud by nebyl výrazem národní vůle.

Pokud přijmeme tvrzení pana Pehe, pak americká revoluce neměla závažné filosofické, morální, politické a ekonomické příčiny, byla jen vítěznou rebelií proti clu na několik beden čaje. Deklarace nezávislosti byla jen omluvenkou za tu rebelii, pak následovalo jakési mezidobí sedmdesáti let, kdy američané nevěděli kdo vlastně jsou, a aby jim čas čekání na vznik jejich národa lépe utekl, volili své kongresmany, senátory a presidenty, a vedli, jen tak z nudy, několik válek proti své mateřské zemi, Anglii, a svému vlastnímu britskému národu. Pro ukrácení dlouhé chvíle si při šálku levnějšího čaje psali a četli dokumenty jako například jejich ústavu, a přemýšleli o budoucnosti svého neexistujícího národa a jeho ústavního systému nad texty Alexandra Hamiltona, Johna Jaye a Jamese Madisona. Z této politické a národní letargie je probudil teprve povolávací rozkaz do občanské války.

Občanská válka nebyla dobou vzniku politického národa, byla dobou jeho největší krize. O své americké identitě nepochybovala ani jedna z válčících stran. (Je zajímavé porovnat preambule jejich ústav, ústavy USA a ústavy Konfederace).

Americká revoluce byla revolucí amerického politického národa, a nedá se v žádném případě tvrdit, že v její době neexistoval, proces jeho vzniku jí vyvrcholil. Američané se neidentifikovali s Velkou Británií, nevedli válku o nějakou reformu koloniální správy, vedli válku o svou národní, politickou a ekonomickou nezávislost, a v té válce zvítězili hlavně proto, že byli politickým národem.

Podobně je tomu i s politickým národem Indie, boj za indickou nezávislost začal již v době začátku britské koloniální vlády, na konci 18 století. Z počátku nebyl odpor proti britské správě sjednoceným odporem, indický politický národ skutečně ještě neexistoval. Odpor proti anglické nadvládě byl zpočátku omezen na vojenské rebelie, a i ty byly spíše izolovanými národnostními nebo nábožensky motivovanými rebeliemi, bez podpory ostatních indických národů, například Sikhská rebelie v r. 1845, a s jistými rezervami i největší z nich, Indická vzpoura r. 1857.

Hnutí za indickou nezávislost a jednotu vzniklo v r 1885, ne náhodou v době, kdy se i britská kolonílní administrace sjednotila a centralizovala. Toho roku byl založen Indický národní kongres, který byl první organizací, která pojímala boj za nezávislost Indie i jako celoindický zápas o politickou i národní jednotu. Během dvacátých let minulého století stoupal v Indickém národním kongresu vliv Mahátmá Gándhího, který dokázal překonat rozpory mezi mnoha národnostními i náboženskými a politickými frakcemi, a nikdo, kromě snad pana Pehe, nepochybuje o tom, že v třicátých letech již kongres byl mluvčím indického politického národa. Když Indie získala nezávislost v roce 1947, indický politický národ nejen existoval, ale byl ostatečně silný na to, aby dokázal přežít krizi vzniklou rozdělením Indického subkontinentu, přežít (i když ne vyřešit) všechny ekonomické problémy, problémy nerovnoměrného rozvoje a nesmírné chudoby, a nedostatek vnitřní politické stability,

Dokázal udržet demokracii ve státě mnoha národností a náboženství, ve státě, který, kdyby neexistoval indický politický národ a kdyby se jeho občané neidentifikovali s Indií více než s jejich státečky, by měl trvání maximálně několika měsíců. Indická nezávislost nebyla darem Britů, byla vítězstvím indického politického národa. Indický politický národ nebyl vytvořen jak říká pan Pehe "jaksi shora", po vzniku nezávislé Indie, vznikl během sto padesáti let odporu proti britské koloniální vládě a její armádě, po mnoha vojenských i politických pokusech o dosažení jednoty a nezávislosti. Jeho přední politická instituce, Indický národní kongres, je hnutím s více než stodvacetiletou historií, a indický politický národ není o mnoho mladší.

Příklad Švýcarska, který uvádí pan Pehe je v jeho podání historicky naprosto zmatený. Především počátky toho, co nazýváme Švýcarskou konfederací sahají do třináctého století, kdy vznikla obranná liga třech horských lokalit, Uri, Schwyz, and Unterwalden. Během prvního století existence se k ní připojily Lucern, Zürich, Zug, Glarus, a Bern. Švýcarsko bylo částí Říše, stejně jako soudobé České království, a rozrůstalo se jak dobrovolným připojením nových lokalit, ze kterých se vyvinuly pozdější kantony, tak vojenskou expanzí, například Aargau, Thurgau, a údolí Ticino byly ovládány jako dobytá území až do roku 1798. Basilej a Fribourg se připojily v roce 1513.

Kdy přesně vznikla Švýcarská Konfederace se nedá určit, faktem je, že její neutralita trvá od r. 1516, a její nezávislost byla jedním z výsledků Vestfálského Míru r. 1648. Kdy vznikl Švýcarský politický národ je ještě těžší otázka, faktem je, že identifikace Švýcarů s jejich státem přežila náboženské rozdělení Evropy v třicetileté válce, kdy Švýcarsko bylo ostrovem míru ve válčící Evropě, a její katolické i protestantské kantony přes náboženské rozdíly setrvaly v konfederaci. Jejich společný stát přežil i Napoleona, přesto že Francie Švýcarsko okupovala, a Švýcarsko se na krátkou dobu (1798-1803) stalo její satelitní Helvétskou republikou. Pařížská smlouva 1815 přinesla dodnes trvající mezinárodní uznání neutrality Švýcarska, a konfederace přežila i krátkou občanskou válku v r. 1847. Vítězní Radikálové dali v r. 1848 zemi novou ústavu, její přijetí se obecně považuje za vznik moderního Švýcarska a jeho Konfederace.

Nevím, které z dat, které jsem uvedl pan Pehe považuje za datum vzniku Švýcarské konfederace. Faktem je, že v době vzniku dnešního Švýcarského státu, 1848, švýcarský politický národ zcela bezpečně existoval, existoval již v době třicetileté války. Díky jeho existenci jí Švýcarsko přežilo daleko lépe než ostatní Evropské národy. Švýcaři se identifikovali se svým státem, nikoliv s jejich etnickými národy, a to i přes jejich náboženské rozdíly. Švýcarská demokracie je něčím, co se nemůže přímo vázat ke vzniku Švýcarska, moderní demokracie je něčím daleko mladším, než evropské státy a jejich národy.

Cílem historicko-politického exkurzu pana Pehe je dokázat, že stát může vzniknout i bez existence jeho politického národa. S tím souhlasím, i když příklady, které si k tomu pan Pehe vybral jsou pro tento účel přinejmenším nevhodné. Problémem ale není vznik státu, problémem je to, že pan Pehe v případě Evropské Unie tvrdí že "nemá smysl dokazovat, že skutečně fungující demokracie se dá vytvořit bez existence politického národa, jehož společný démos se opírá o nějaký společný příběh". Článek pana Pehe se mi zdá být dost nešťastným pokusem dokázat právě to, dokázat, že politický národ a jeho demokratický stát může vzniknout nařízením, může vzniknout "jaksi shora". .

Pan Pehe není sám. Daniel Kroupa, senátor Parlamentu ČR na semináři Problematika návrhu ústavy EU v Brně dne 28.října 2003 řekl:

„Přijetím ústavy EU vznikne evropský lid“

Není pravdou, že odpůrci návrhu euroústavy ústavy tvrdí, že Evropská unie se nemůže stát demokratickou entitou. Rozhodně to netvrdí téměř žádný z těch, jejichž články a analýzy v posledních letech sleduji, rozhodně to netvrdí tzv. eurorealisté. Netvrdí ani to, že demokracie v Evropě musí navždy a pouze být zprostředkovaná. Tvrdí, a to zcela právem, že současnou Evropu není možno politicky integrovat revolučním skokem, a že pro politickou integraci Evropy demokracie není překážkou, kterou je možno obejít, ale základním a nutným předpokladem. Tvrdí, a to rovněž právem, že dokud nebude možno v Evropě přejít k demokracii přímé, je pro Evropskou demokracii její "zprostředkování" demokratickými institucemi členských států jedinou zárukou.jejího dalšího positivního vývoje, a cestou vedoucí k přímé evropské demokracii a její eventuální politické integraci.

Pan Pehe se domnívá, že ten revoluční skok udělat lze, demokracie není podmínkou, stejně jako "politický národ" je něčím, co přijde později, něčím, co nám bude dáno "jaksi shora". Vznik nového státu, vznik jeho politického národa, vznik jeho demokratického systému, to vše je něčím, co lze teoreticky promyslet, naplánovat a vykonat. Založíme stát, potom vytvoříme jeho občana, a ještě později mu shora dáme demokracii. Pan Pehe nám dokonce, bohužel mylně, napovídá, že se to již několikrát v historii podařilo. Nevím, mě napadají zcelá jiné asociace, zcela jiné příklady z historie, když někoho slyším hovořit o tom, jak nám díky politickým nebo ekonomickým teoriím vyroste nový člověk, a nový, lepší společenský řád.

Demokracie není darem společenských elit vděčným občanům. Ani u nás, ani v Evropě.

Tomáš Haas thaas@rogers.com




Další články tohoto autora:
Tomáš Haas

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku