Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 7.11.2003
Svátek má Saskie




  Výběr z vydání
 >REAKCE: Důstojné ukončení života - autoeutanázie
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Vietnamsko-čečenský syndrom
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Nábrdle
 >PSÍ PŘÍHODY: Procházka v mlze
 >SVĚT: Pirátství (3)
 >NÁZOR: Když dva dělají totéž, není to totéž.
 >PENÍZE: Povinné ručení: konečně se něco děje
 >VTIP ZE ŽIVOTA: Co si dáš k večeři?
 >ZDRAVOTNICTVÍ: Sponzorské dary
 >MÉDIA: Za koho hraje Rada České televize?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Čeští Němci - zařaďte se do fronty!
 >POLITIKA: Předstjezdová KDÚ-ČSL
 >RODINA A PŘÁTELÉ: No vida, aspoň to
 >PSÍ PŘÍHODY: Řvaní v tandemu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  USA  
 
7.11. REAKCE: Důstojné ukončení života - autoeutanázie
Vlastimil Obereigner

Pan Ondřei Neff zde zahájil, jak doufal, diskusi o "autoeutanázii". Hned dvěma příspěvky, pana Dr. Pytlíka a Dr. Parkáňové se to změnilo v polemiku. Pan doktor naznačil, že Ondřej Neff by se neměl pouštět do něčeho, o čem nic neví a zdají se mu jeho názory směšné. Dokonce prý ani nemusel hledat nový název, když už takový existuje - "Lékaři asistovaná sebevražda". Dr. Pytlík tu přeložil částečně název iniciativy občanů státu Oregon v USA, kde takový zákon byl po čtyřleté diskusi nakonec v referendu odhlasován. Zákon je tam zapsán jako "Doctor assisted suicide", Což já bych raději přeložil jako "Dobrovolné ukončení života za pomoci lékařů". Nelíbí se mi vůbec český, nepřesný výraz sebevražda, což by bylo do angličtiny přeloženo jako self-murder. Vražda je definována jako násilný akt , trestný čin, kterého se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Ale čeština jiný výraz asi nezná, proto myslím, že v případě dobrovolného ukončení vlastního života tento pojem nesedí. Angličtina nazývá tento akt suicide a pro vraždu má název murder.

V Oregonu, kde žiji už 27 let, přišla s myšlenkou na uzákonění dobrovolného odchodu ze života a voličům předložila, organizace "Death with dignity", což bych zase volně přeložil jako "Důstojné ukončení života". Nebo "Důstojné úmrtí". V diskusních příspěvcích byl vždy dáván důraz na důstojnost umírání.
Paní Dr. Parkanová mě ve svém polemickém článku několikrát velmi překvapila. Argumentuje, že život je něco posvátného a nelze prý hodnotit jeho kvalitu jako nějaké zboží. Každému ale je jasné, že jsou různé kvality životů a že někdy může nastat situace, kdy se taková existence nedá vůbec nazvat žitím.

Pan doktor volá po definici pojmu trápení a sděluje, že ve své praxi jen výjimečně viděl pacienty umírat v bolestech, to prý spíš trpí více příbuzní a známí a paní bývalá ministryně tyto příbuzné degradovala na subkreatury, když je obvinila z toho, že se už nemohou dočkat až dotyčný zemře, aby se mohli nastěhovat do uvolněného bytu.

Oba oponenty, vůbec ne směšných, názorů pana Neffa si dovolím obvinit z presentace nedomyšlených, krátkozrakých, problém zamlžujících až demagogických argumentů. Mám z Oregonu dostatečné zkušenosti, abych si takových obvinění mohl dovolit. Zúčastnil jsem se diskusí v předvolební kampani a mám tak svůj malý podíl na tom, že tento zákon, i když jen v převaze dvou a půl procenta, nakonec prošel.

V této diskusi zazněly různé názory z pohledu náboženského. Ty se blíží názoru Dr. Parkanové - o posvátnosti života - pán Bůh život dal, jen On má právo ho ukončit. Lékaři se opírali ponejvíce o Hippokratovu přísahu, kde se lékaři zavazují usilovat do maxima o zachování pacientova života.
V diskusi se často oba argumenty prolínaly.
( Často se objevily názory až komické . Jeden se radoval, že se jeho babička rozhodla nepřistěhovat se do Oregonu, protože by zde byla přinucena vzít si život. Jiný se zase divil, proč je okolo tolik humbuku, vždyť každý má doma pistoli, tak se může kdykoliv zastřelit.)

Reakcí na tyto námitky bylo, že samozřejmě ne každý věří, že život nám dal sám pán Bůh, někdo dokonce věří, že nám život dali naši rodiče. A pokud se jedná o přísahu lékařů, mnozí argumentovali, že neporušují přísahu, když pomohou ukončit pacientovo trápení. Nekončí totiž život, ale živoření.

Je spousta lidí, kteří odcházejí z tohoto světa v bolestech, ať už je zkušenost pana Dr. Pytlíka jakákoliv. Má jistě pravdu, že existují chemické prostředky, jimiž lze bolest tlumit, ale je velmi problematické nebohého pacienta fedrovat 24 hodin denně, po týdny a mnohdy měsíce, než konečně naposledy vydechne. Ale jsou mnozí pacienti, kteří nemají bolestí a dožívají po dlouhá léta ve stavu vegetativním a z mnoha hledisek nedůstojným. A tam už se vracím k tomu, jestli lze nějakými kriterii hodnotit kvalitu života. Zde mám a nabízím osobní zkušenost :

Už několik let se starám o bývalého člena naší portlandské organizace Čechů, který je stižen pokračující dementií. Je v útulku mezi podobně postiženými pacienty. Jak by paní bývalá ministryně hodnotila tyto opuštěné nebožáky, které vidím, kdykoliv tam přijdu, sedět nehybně zhroucené v křesle, nebo vozíčku jak nepřítomně hledí kamsi do jednoho místa. Musím se přiznat, že mi bylo do pláče, když jsem tam tehdy přišel poprvé. Je o ně postaráno, jsou krmeni, myti, oblékáni atd.…ale - lze takovou existenci nazvat vůbec žitím? Vždyť je to živoření.

A při této příležitosti, nemohu jinak, musím se zmínit i o stránce finanční. V ústavu o kterém píši (a je to spíše kvalitou podprůměr) stojí pobyt 3600 USD měsíčně. K tomu jsou zvlášť výdaje za případné ošetření lékařem, léky, většinou sedativa, ambulance, holič aj. Což je průměrně další tisícovka. A tak tento náš človíček, který ani nechápe, co se s ním děje, utápí plody svého života, veškerý nahospodařený majetek, který jsem musel prodat, k úhradě této péče. Až se konto v bance vyprázdní, převezme platby stát, tedy daňoví poplatníci Oregonu. A tu se nám otvírá problém priorit, preferencí.
Není žádným tajemstvím, že pokladny mají svá dna. To není specifikum České republiky.

Někde jsem četl, že se pracuje, v rámci EU, na "transplantačním zákonu". Neznám podrobnosti, ale předpokládám, že tam bude i jakási směrnice určující, komu transplantaci provést, koho upřednostnit. Je to stávající problém když i z finančních důvodů nelze transplantaci provést každému.
A tu je snad na místě i zvážit, co je "lidštější", udržovat za drahé peníze člověka ve vegetativním stavu, nebo vrátit život člověku, který má před sebou ještě řadu let kvalitního, produktivního života mezi svými drahými.

Jediným přijatelným argumentem, nad kterým je třeba se zamyslet, je případná možnost zneužití zákona, korupcí a tak pod. Na to však zákon v Oregonu pamatoval a vypadá to, že je jeho zneužití dokonale zákonem znemožněno. V pěti letech trvání a používání tohoto zákona, nic takového nebylo zjištěno. Však nemůže být pochyb o tom, že opatřit podobný zákon řádnými ochrannými pojistkami není zas tak složitý problém. (V tom je moje druhé překvapení z postoje polemizující bývalé ministryně spravedlnosti.)

Patřím k těm, kteří vidí absurdnost v názorech oponentů svobodného rozhodování o svém bytí na smrt nemocných jedinců.
Vždyť nikdo není nucen tohoto zákona použít! Odpůrci ať si klidně počkají, až si je jejich pán Bůh k sobě povolá, ale proč si osvojují právo klást překážky těm, kteří jejich názory nesdílí a chtěli by mít možnost, po důstojně prožitém životě i důstojným způsobem jej ukončit.

Vlastimil Obereigner

Místopředseda Společenství Čechů v Oregonu




Další články tohoto autora:
Vlastimil Obereigner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku