Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 8.11.2003
Svátek má Bohumír




  Výběr z vydání
 >KOMENTÁŘ: Pralevice, tedy pravá levice
 >GLOSA: Zlatý Železný
 >NÁZOR: Co s komunisty?
 >MOBY DICK: Sám a sám v Českých Textárnách
 >ZÁBAVA: Nemocnice na kraji mesta - test
 >REAKCE: Důstojné ukončení života - autoeutanázie
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Vietnamsko-čečenský syndrom
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Nábrdle
 >PSÍ PŘÍHODY: Procházka v mlze
 >SVĚT: Pirátství (3)
 >NÁZOR: Když dva dělají totéž, není to totéž.
 >PENÍZE: Povinné ručení: konečně se něco děje
 >VTIP ZE ŽIVOTA: Co si dáš k večeři?
 >ZDRAVOTNICTVÍ: Sponzorské dary

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
8.11. KOMENTÁŘ: Pralevice, tedy pravá levice
Daniel Kvasnička

Jsou televize, ve kterých je vysílán obraz poskládaný z krásných a jímavých úhlů vidění našeho světa. Úchvatná a proti světlu snímaná místa zaprášených chodeb, zasmušilých skladišť a sychravých zahrad. Překrásné úsměvy dívek a televizních chlapců. Jemně erotické momenty dokládající především to, že Pán Bůh ten svět stvořil dokonale. Klipy písniček, neslýchané reklamy i vtipné skládačky ošklivosti a všednosti. To vše běží jako pás nepřerušovaných pohledů. Kdybyste chtěli slyšet zvuk, máte smůlu, reklamy jsou skutečně neslýchané, klipy němé. K obrazům totiž běží naprosto jiná hudba, která se tváří podle denní doby. Dopoledne muzika spíš odpočinková a navečer o poznání hrubější. Takové kanály totiž poslouchají a koutkem očka shlédají lidé, kteří se potí ve fitness centrech nebo vaří oběd či večeři.
Nikomu očividně nevadí, že rytmus muziky k obrazům naprosto neladí. Souběžné a nezávislé vlivy se místy trochu potkávají, jindy naprosto míjejí. Není ani třeba říkat nahlas, že ničí náš mozek.

Tak to běží na vybraných kanálech, ale stává se nám, že se k tomu kloní i televize veřejné služby. K reportáži o případném nebezpečí nakažení žloutenkou (ČT - Události Komentáře, 5.11.), které mohlo nastat při krevní transfúzi v minulých deseti či patnácti letech, běžely ilustrační záběry skladů krevních derivátů a najednou i lžíce a injekční stříkačky. To jsou však nástroje, které skoro výlučně používají narkomané. Pro toho, kdo byl ve sterilním prostředí plánované operace nakažen nebezpečnou chorobou, může takový záběr vyvolat nevolnost.
Ale to nakonec jde ještě strávit. Horší je, když vidíme obraz politika, vidíme jeho ústa, ta jsou dokonce v rytmu toho, co je slyšet, ale smysl jeho řeči je jiný, než to, co říká. To už je pravidelnější.

Například, když se Vladimír Železný představuje jako pravicový politik. Nikdy jím nebyl, a to ani tehdy, když odmítal vysílat socialistické seriály. Jeho pravicové názory jsou závislé jenom na tom, na čem se dá vydělat. Když je třeba vydělat měsíčně pár desítek tisíc a připravit půdu pro daleko důležitější komerční úspěchy, je možné se nechat zvolit komunisty a sednout si s nimi v jednom senátním klubu jako jejich předseda. Nelad a nesklad zvuku a obrazu je nabíledni. Ale český divák to nakonec pochopí, což ovšem neznamená, že jeho mozek netrpí.

Závažnější je dlouhodobější nesoulad mezi ideály a skutečností u pravice symbolizované současnou nejsilnější politickou stranou a jejím prezidentem. Tak, jak je definována naše pravice, tedy výraznou svobodou a ochranou soukromého podnikání i soukromého vlastnictví, je definována snad každá jiná. Pro pravicovost jsou nezbytné i vstřícné finanční nástroje, ale také etické normy vtělené do životů zákonodárců, ústavních činitelů a jimi podepisovaných zákonů. Ale v tom jde obraz se zvukem také mimochodem. Pravicový ekolog Bedřich Moldan zalkal v tisku (Hospodářské noviny 5.11), že se mu nepodařilo přesvědčit poslance své strany o nezbytnosti české soustavy Natura 2000, ale sám hlasoval také proti.

Liberální, tedy svobodomyslná pravice hájí a zachovává komunistické svobody, což je zatím celé pojetí jejího liberalismu. Nedělá to, co se musí, ale to, co mají lidé rádi. Pro změnu a věrohodnost pravice lze udělat jediné. Pořádně přeslabikovat minulost posledních čtrnácti let, mluvit pravdu a nic než pravdu, měnit rozhodnutí a měnit lidi. Tomu se říká pokání. Ale to zatím není na pořadu dne, protože čím dál více si oko českého diváka zvyká na mimochodné vysílání zvuku a obrazu. Tím ovšem není řečeno, že si na to určitě zvykne i mozková tkáň.




Další články tohoto autora:
Daniel Kvasnička

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku