Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 19.11.2003
Svátek má Alžběta




  Výběr z vydání
 >TÉMA: O zlých, hloupých Češích a hodných a vyspělých Germánech, potažmo Němcích.
 >ENERGIE: Máme v energetice na vybranou?
 >ŠACHY: Kasparov ve 3.partii deklasuje X3D Fritze
 >MROŽOVINY: Viděl jsem ukřižování 2
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zakázaných kalhot, největší... co?
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart vyjde zkrátka i zdlouha
 >ZAMYŠLENÍ: Kterak Miloš Zeman zachránil ODS
 >POLITIKA: Špidlovy malé velké uši
 >DOPRAVA: 30CKL a 19 mrtvých
 >NÁZOR: Lesní pych
 >GLOSA: Chodník se v zimě neudržuje
 >PŘÍBĚH: Weekend v Muqdisho
 >FEJETON: Kam s ní anebo s ním
 >PENÍZE: Proč je v českých bankách draho?
 >CHTIP: Bože, ať dostanu přidáno

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
19.11. PŘÍBĚH: Weekend v Muqdisho
Jan Beneš

Na tuto příhodu jsem si vzpomenul ve chvílích, kdy jistá pobouření vyvolal veřejně vyslovený názor občana zákonodárce Payne. Usoudil tehdy, že do exilu se odcházelo výhradně za účelem požitků. Potažmo tudíž, že tak nečinili ti, kdo přáli si totalitě vskutku vzdorovat a úpějící vlast od komunismu osvobodit. Což dotvrzoval tím, že emigranti se usidlovali v zemích západních až nejzápadnějších, ale nešli třeba šířit osvětu do Indie, či Egypta. Při čemž tento inteligentní občan zákonodárce, tehdy dokonce předsedající zahraničnímu výboru našich zákonodárců, jaksi pozapomenul, že takový emigrant (slovu exil se vyhnul) se přede-vším usazuje v zemi jež mu to dovoluje. Dost značná neznalost, ba značné hlupáctví, na před-sedu zahraničního výboru, řekl bych. Navíc i neinformovanost, neb Čechoslováka bylo mož-no nalézt skoro všude, dokonce i v exotických pralesích Bornea. Zajisté vždy ve chvíli, kdy jsme si ve spolehu na neznalost mateřského jazyka v cizích dálavách ulevili nějakou českou jadrností a ucho jež jsme považovali za cizí jí porozumělo.
Občan zákonodárce Payne se vyslovoval kulantně, občané nezákonodárci to vyjadřo-vali prostě slovy, že exulant si odcházel nahrabat. Poučná byla by zde debata vedená v tehdejším Federálním shromáždění při rozpravě zákona o restitucích a nejpoučnější mezi názory tamo tehdy vyslovenými zůstává příspěvek zákonodárce Václava Klause. Ten soudil, dle sestry své ve Švýcařích bez souhlasu strany a vlády usazené, že žádné restituce být nema-jí, neb ségra si užívala, zatím, co on trpěl pod patou komunismu a nynčko by snad ještě měla dostat zpátky ten družstevní byt, či co, který jí legálně ukradli. Jak by k tomu on přišel. Čtenář laskavě promine, že jsem si tento příspěvek zachoval v paměti jev uvedené glose a nestojí mi za zkoumání v archivech. Je to jen úvod k úplně jiné story. Třebaže slov o tom, jakou ctí bylo vytrvat na rodné hroudě slýcháme občas dodnes. Neodešel, ačkoli mohl, versus odešel ačkoli nemohl. Případně dáti možnost mizerné jistotě, před neznámou a neodhadnutelnou budouc-ností.
Inu, kontinuita (komunistické) legality u nás v rámci pravdy a lásky naštěstí zvítězila. Leč vraťme se k příspěvku občana Payne a Čechoslovákům v cizích krajích. Muqdisho je u nás Mogadishu a jest to v Somálsku, zemi zajisté nikoli dosti západní a rozvinuté. Kterak šířiti tam osvětu, dejme tomu nástrojáři z Meopty Přerov, který se usadil v Chicagu a brousil pak vrtáky, či konal jiné úkoly se svou profesí spojené u firmy Danly Machine Corporation, si nějak nedovedu představit. Aniž si dovedu představit, kdyby ho osud do Muqudisho zanesl a byla m u dána možnost brousit vrtáky tam, že by odtamtud mohl přispívat místní měnou, dej-me tomu na nadaci Charty 77, případně nakupovat si knížky disidenta Kohouta a jiných to-hoto vrhu, vycházející u Škvoreckých, v Indexu, či Konfrontaci. Ta další dvě jména jsou na-kladatelství Bílým lvem neodměněná a mám za spravedlivé zmínit se o nich.
Vím například o nikoli nástrojáři, ale lékaři, který roku 1968 přijal ve Vídni nabídku stát se lékařským šéfem celého okresu v Ethiopii. (To ještě za tamního císařství). Ba dokonce ani nostrifikace diplomu tam nevyžadována. Nabídnutý plat zdál se člověku dosud v atmosféře kursů tuzexových slušný a vůči těm čtrnácti stovkám vyplácených doma OÚNZ dokonce více než slušný. Teprve na místě zjistil, že ta lékařská funkce je spojena i s funkcí výběrčího daní a plat odvozen právě od jejich vybírání. O poznání hůře než z Československa roku 1968 bylo mu opouštět zemi ethiopskou.
Znám jiné, usazené v Chile, kterým odtamtud bylo prchat, když zemi začal přivádět k socialismu jistý Allene. Navíc s hlavou rozbitou řetězem od jakéhosi místního lidového mi-licionáře, který uchopil přerozdělování majetku pod osvícenou vládou toho presidenta do vlastních rukou.
Nevím o ničem, co by člověk měl hledat v Muqdisho. Neb v zemích a městech jako tato, to není jako zajet si jen tak pro plezír, třeba do Benešova nad Ploučnicí. Nicméně stane se, že vír náhod tam jednoho zanese. Například i normální letecká linka pakistánských aeroli-nií, původně směřující do Říma, ale přinucená kvalitou a neúdržbou stroje (přes dvacet let starý boening 707) přistát právě tam. Díky čemuž se člověk jednak dozví, že tamní meziná-rodní letiště tam stavěl jakýsi architekt Mikuta, jemuž tam umístěna deska. Stavěl za peníze OSN, doplňme. Po 24 hodinách trávených v transitu navíc dostane informaci, že se hned tak dál nepoletí, že nejspíše bude nutno vyčkat náhradního spoje a má se zeptat asi tak za 3 dny. Z čehož se posléze vyklube dnů pět, nehledě na to, že do nich spadá pátek, muslimský to den sváteční, kdy se nepremává.
Takže jeden neodolá a vyrazí v naději na nějakou tu pamětihodnost, případně zážitek, do města samého. PIA, čili aerolinie pakistánské totiž nejsou členy jakési letecké federace jež mezi své povinnosti včítá starost o cestující. Leč béře za dostatečné, podat informaci a vybavit je poukázkou na stravu v letištní restauraci mezinárodního letiště Muqdishu. Pak ještě číslem telefonu, kde se může občas zeptat kdy to poletí.
Somálsko se tehdy právě ocitlo na oné "opačné straně barikády" o nichž se rádi zmi-ňovali a zmiňují budovatelé lepšího příští. To si Moskva právě s pomocí kubánských soudru-hů osedlala sousední Ethiopii a ve prospěch větší a strategicky výhodnější země, své sympatie k budování socialismu v Somálsku potratila. Taktéž tam ještě nestačil zavládnout obecný zmatek, takže do města se dalo. Taktéž, nutno zdůraznit, ještě před dobou, kdy sexuální svo-bodě odzvonilo AIDS.
I v Muqdishu pak člověk, jako skoro všude, narazí na firmu Bata (bez háčku). A před-stavte si, když mezi různými jazyky jimiž ta firma místně označena, narazí i na angličtinu a dozví se, že managerem je jakýsi KADERABEK.
V Americe i Kanadě sic může člověk narazit na spoustu Kadeřábku, tedy Kadeřábku, kteří už dávno nemluví česky a chovají jen povědomí, že jejich rodiče, či prarodiče pocházejí se stejné země jako cestovatel, ale v tomto případě to byl Kadeřábek původní. A projeví se jako člověk, návštěvy vítající a mající si s nimi co povědět. Navíc zásobený alkoholickými nápitky. Taktéž má kancelář s klimatisací a vybavenu sítěmi proti mouchám. Těch je tam, jako všude v Africe mohutně a nejsou jen ledajakou obtíží. V zemi muslimské se ten alkohol pravděpodobně vyskytuje ilegálně. Taktéž je manager vybaven fungujícím telefonem. Z něhož se člověk cestující posléze dozví, že na svůj spoj se má poptat v neděli.
Slovo dá slovo. Padne i dotaz, zda se v takovém Muqdishu dá nalézt nějaký vhodný způsob jak trávit čas zábavněji než pohledem do zdi. Prý ano, ale město nutno opustit. Ne, že by tam Kadeřábek sám někdy byl a mrzkých rozkoší těla vyhledával, ale doslechl se, od svého předchůdce, že nějakých sto kiláků na jihozápad. Při cestě je ostatně i britský válečný hřbitov, jakož i italský válečný hřbitov z dob Druhé světové. Neb i tady se bojovalo.
Kadeřábek má služebního rovera a tak se vyjede. Hřbitovy jsou navštíveny dosud za světla. Pak udeří tma. Silnice je nejdříve až překvapivě dobrá, pak horší, posléze jen pouhá cesta a posléze už nefalšované vádí. Tma tmoucí. Tma tmoucí, nebe plné hvězd, občas odraz očí jakéhosi zvířete.
Posléze jakési světélko. Kadeřábek znovu vysvětluje, že o tom místě vlastně jen slyšel a dost dobře neví, zda tam vskutku bude nalezeno co hledáno.Pak se to objeví a nabude kon-kretnosti. To světélko jsou plápolající ohně, budova z vlnitého plechu nejvíc připomínající stodolu a pár jiných budek, velikosti stodoly nedosahující. Leč u těch ohňů cosi, co připomíná sny Josefa Škvoreckého. Ten se totiž ve svém díle občas zmiňuje o tom, že by rád trávil po-slední čas svého pokročilého mládí ve společnosti dvaceti mladých černošek.
Tady byly. Byly mladé. Byly lepé. Byly vnadné a vnady nebyly většinou nijak skryty. Nebylo jich dvacet, ale dobrých dvě stě. Záplava. Zíraly od ohňů a pochodní, či jiných plápo-ladel vstříc vozidlu, ale byly oslněny jeho světly. Obličeje plné očekávání.
Kadeřábek dokončil svůj poslední výklad o tom, že vlastně jede jen do místa o němž pouze slyšel. Zajel mezi ně, zastavil, vypnul motor, zhasil světla a vysoukal se ven. A těch dvě stě mladých a lepých krasavic uvidělo kdo přijel a unisono vyrazily ze svých gazelích hrdel radostný ryk:
KADERABEK !




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku