Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 22.11.2003
Svátek má Cecílie




  Výběr z vydání
 >NÁZOR: Sebechvála smrdí
 >POSTŘEH: O vaření
 >MOBY DICK: Politika otevřených dveří
 >Nulová tolerance v New Yorku
 >NÁZOR: Disidenti jako guerrillos
 >REAKCE: Špína pod Mrožovým kobercem
 >KOMENTÁŘ: Vyplácí se nepracovat?
 >SPOLEČNOST: Potraty a odpovědnost
 >POLITIKA: Kdo mluví a nemluví s komunisty
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Punčocháče
 >PSÍ PŘÍHODY: Šogo se těší na Barta
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >TÉMA: Zimní a letní čas
 >POSTŘEH: O klusu
 >GLOSA: Chovají se československy a o zákony se nijak nezajímají

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo  
 
22.11. Nulová tolerance v New Yorku
www.infoservis.net

Program „nulové tolerance“ ve Slaném není ojedinělým jevem. Různé jeho prvky přejímají další města v České republice a dostal se už i do programu stínové vlády. To ale není vše. Pojem „nulová tolerance“ je šířen médii a objevuje se už i v běžném jazyce.

Počátky tohoto slovního spojení bývají hledány u newyorského starosty Rudolpha Guillaniho a jeho programu „nulové tolerance“ vůči zločinu v New Yorku. Právě jeho příklad má být ospravedlněním pro současné programy, právě „newyorský zázrak“ má zacpat ústa všem, kteří by měli tu drzost zpochybňovat nové módní sousloví.

Kdo lže, ten krade

Je ale skutečně čemu tleskat? Byla skutečně „nulová tolerance“ takovým zázrakem, za jaký je vydávána? A splní její zavedení v městech České republiky očekávání vyvolávaná politiky a médii? Jaké byly vedlejší škody způsobené uplatňováním programu "nulové tolerance" v New Yorku?

Myšlenka „nulové tolerance“ nespadla jako blesk z čistého nebe. První článek, který ji propagoval, vyšel již v roce 1982 v dubnovém čísle časopisu The Atlantic Monthly. Jeho autoři, Wilson a Kelling, jej pojmenovali „Fixing Broken Windows“ (Opravování rozbitých oken). Název vycházel z hlavní myšlenky článku, že necháme-li jedno okno v ulici rozbité, budou postupně rozbíjena i další.

K tomu si autoři našli paralelu v životě společnosti i jedince – budou-li se tolerovat menší zločiny nebo i jen přestupky, povede to k rozšiřování závažné kriminality. Dlužno dodat, že jejich definice toho, co je třeba netolerovat, byla velice široká. Za „rozbitá okna“ v lidské společnosti autoři označili „páchnoucího opilce, peroucího se teenagera nebo obtěžujícího žebráka“.

Cílem autorů ovšem nebyla taková sociální politika, která by zabránila společenskému propadu těchto lidí. Propagovali naopak kriminalizaci těchto lidí za velmi široce chápané „zločiny proti kvalitě života“.

Již tento článek ukázal několik věcí, které se naplno projevují v koncepci „nulové tolerance“ dodnes. Dva problémy se zdají být nejdůležitější. První z nich zdůrazňoval ve své kritice australský kriminolog David Dixon – koncepce „nulové tolerance“, údajně kriminologická, ve skutečnosti nevychází z žádného empirického výzkumu kriminality, ale spíše z jakési lidové moudrosti zhruba v tom duchu, že kdo páchá malé přestupky, mohl by páchat i větší (v češtině známe její přibližnou obdobu pod názvem „kdo lže, ten krade“).

S jinou kritikou přišel politolog Ian Shapiro – poukázal na to, že koncepce „nulové tolerance“ není vůbec koncepcí pro vypořádání se se zločinem, za niž se vydává, ale že je především politickou koncepcí. Pod záminkou boje proti zločinnosti chce především změnit uspořádání společnosti, které dosud údajně bylo „příliš liberální“.

Na scénu vstupuje Guillani

Během osmdesátých let byla „nulová tolerance“ pouze koncepcí, postupně rozvíjenou pravicovými akademiky na stránkách více či méně odborných časopisů. Mužem, který měl údajně prokázat, že nulová tolerance „funguje“, byl Rudolph Guillani.

Republikán Guillani kandidoval na funkci starosty New Yorku už v roce 1989, tehdy ale (poměrně těsně) prohrál. Starostou se stal až v roce 1993, přičemž „kvalita života“ a zločinnost se staly jedněmi z hlavních témat jeho předvolební kampaně. Roku 1997 následovalo Guillaniho znovuzvolení.

Snížení zločinnosti, které měl jeho program údajně přinést, bylo skutečně impozantní. Čísla, která o něm existují, mohou na první pohled brát dech. Uveďme alespoň dvě nejpodstatnější – počet těžkých zločinů klesl na polovinu, zatímco výskyt vražd poklesl dokonce z 2245 v roce 1990 na 767 v roce 1997. Zdálo by se skoro, že se o newyorském zázraku hovoří právem. Ne tak docela...

Proti starostově politice se totiž objevily silné kritiky jak ze strany obránců lidských práv, tak i seriózních kriminologických odborníků. Kriminolog Dixon např. poukazuje na jiné příčiny prudkého poklesu kriminality, než je program „nulové tolerance“.

Zdůrazňuje, že ke značnému poklesu zločinnosti došlo kolem poloviny devadesátých let v sedmnácti z pětadvaceti největších amerických měst a ve dvanácti ze sedmnácti nejprůmyslovějších zemí. Města, v nichž k tomuto poklesu došlo, přitom přijala velmi různorodé policejní strategie, což svědčí o tom, že nešlo o nějaký následek „nulové tolerance“.

Kriminologická veřejnost má vesměs za to, že to byl následek především ekonomického růstu a demografického poklesu (konkrétně řečeno zde bylo mnohem méně lidí mladé generace a ti byli zároveň lépe ekonomicky zajištěni).

Velmi významným faktorem bylo rovněž snížení počtu lidí závislých na kokainu. Jeho užívání totiž během osmdesátých let vedlo k silnému zvýšení počtu násilných trestných činů jednak vzhledem k vlivu, jaký má tato droga na lidskou psychiku, a jednak proto, že jeho distribuce byla vázána na organizovaný zločin.

Za podstatným poklesem kriminality mohla stát také rozsáhlá reforma policie, kterou sice na rozdíl od „nulové tolerance“ nešlo veřejnosti prodat jako líbivé heslo, ale dopad měla snad ještě významnější. Během devadesátých let dvacátého století totiž v New Yorku významně vzrostl počet policistů. Byla také mnohem více zapojena monitorovací technika, zejména počítače. Všechny tyto faktory pokládají kriminologové vzhledem ke snížení zločinnosti za zásadní.

Vedlejší škody

Jestliže ovšem existují silné pochybnosti o tom, že nulová tolerance měla rozhodující podíl na snižování zločinnosti, naopak není pochyb o tom, že právě nulová tolerance měla podstatný podíl na zvyšování zločinnosti a rasistického chování policistů. Ti totiž dostali mnohem větší možnosti a také je využili. Po svém.

Připomeňme si dva nejznámější případy, kdy policisté zneužili svých zvýšených pravomocí. 8. srpna 1997 byl policisty zatčen Abner Louima, muž, který do USA utekl v roce 1990 z Haiti mj. ze strachu před mučením. Brutální zbití zadrženého několika uniformovanými policisty na policejní stanici v Brooklynu vyvrcholilo jeho znásilněním dřevěnou násadou na čistič WC. Policisté přitom údajně křičeli: „Tohle je Guillaniho čas!“ Policie se poté neúspěšně pokoušela zmanipulovat vyšetřování tohoto svého otřesného chování.

4. února 1999 byl při zatýkání zastřelen neozbrojený dvaadvacetiletý podomní obchodník Amadou Diallo bez jediného záznamu v trestním rejstříku. Diallo byl přitom zatčen jen proto, že se policistům zdálo, že se chová „podezřele“ a že se nacházel poblíž místa, odkud byla před nějakou dobou nahlášena střelba.

Tyto dva případy jsou jen špičkami ledovce. Během Guillaniho prvního volebního období bylo podáno více než dvacet tisíc žalob proti jednotlivým policistům za jejich brutální chování. Během jednoho roku ve druhém Guillaniho starostovském období město muselo obětem policejního porušování lidských práv vyplatit víc než 27 milionů amerických dolarů na odškodném.

Policejní rasismus nezůstal bez následků. Činy „nulově tolerantních“ policistů vyvolaly rozsáhlou odezvu - mimo jiné masové demonstrace, jejichž účastníci a účastnice se nerozpakovali srovnávat tuto policii s Hitlerovými údernými jednotkami a s Ku-Klux-Klanem. Jestliže ani předtím menšinové komunity mnohdy neměly v policii žádnou důvěru, nyní se tento vztah velmi často měnil v otevřené nepřátelství.

Jinou „vedlejší škodou“, na niž se zapomíná, je nárůst počtu vězněných. Od roku 1980 se tento počet v New Yorku ztrojnásobil a Guillaniho starostování a program „nulové tolerance“ na tom má značný podíl.

Guillani si získal další body u médií po teroristických útocích 11. září 2001. I o samotné „nulové toleranci“ se poté začaly šířit informace, které odhlédly od okolností a negativních dopadů programu a vynáší jej do nebes jako nejlepší řešení.

Program „nulové tolerance“ byl po své newyorské aplikaci prohlášen za triumfální úspěch a nyní můžeme pozorovat jasnou snahu jej rozšiřovat. V jisté podobě byl aplikován v australském Novém jižním Walesu i v Blairově Velké Británii. Nyní jsme tedy svědky jeho aplikace i u nás. Je zcela v logice věci, že jedny z prvních obětí jsou opět „barevní“ a sociálně slabí.

Newyorská zkušenost je výzvou ke kritickému vyšlení. Je velmi snadné vybičovávat strach z kriminality a pak přijít s nějakým "zázračným" řešením - vládou tvrdé ruky. Je ale třeba si uvědomit, že tato tvrdá ruka nedolehne jen na skutečné či domnělé zločince, že může dolehnout na každého z nás a že v první řadě dopadá na ty, kteří jsou tím či oním způsobem odlišní – ať už barvou kůže, sociálním zařazením nebo kulturou.

Ondřej Slačálek

Článek vyšel v nezkrácené podobě v 10. čísle časopisu Amaro gendalos.


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku