Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 25.11.2003
Svátek má Kateřina




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Komu na Rusi žiť charašo?
 >POLITIKA: S komunisty ne?
 >ŽIVOT: Pohled do očí
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Hlas věcí
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Baconova výstava ve Vídni
 >PSÍ PŘÍHODY: Mezi ohněm a hlubokou vodou
 >ARCHITEKTURA: Kouzlo starých továren - holešovická teplárna
 >POLITIKA: O autistech a našich médiích
 >POLITIKA: Kdo a proč nenávidí Židy
 >EKONOMIKA: Všechny sledované trhy porostou
 >FEJETON: Nemocnice na okraji publicistické slušnosti
 >POLITIKA: Protiameričtí Američané v Praze
 >POSTŘEH: O nákupních vozíčcích
 >FEJETON: A léta běží, vážení
 >PENÍZE: Budou dárky letos na dluh?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
25.11. ŠAMANOVO DOUPĚ: Hlas věcí
Jan Kovanic

Před dvěma týdny tu Aston vybrávěl o mrtvém mobilu, kterého už před rokem přejel automobil. Ale on se přesto v nesmyslnou noční dobu ozýval, aby dal o sobě vědět. Že ještě existuje. Nepotřebný, nefungující, přesto zvonící mobil si tak nejspíš řekl o euthanasii.

Vzpomněl jsem si na podobnou příhodu, která se odehrála v naší rodině asi před pětadvaceti lety. Tehdy ještě mobily neexistovaly. Místo mobilů budily budíky. Mohly by budit i jiné hodiny, kdybychom jim to dovolili.

Zdědili jsme po tchánově pratetičce takové velké, nikoli stojací, ale řekl bych ležací hodiny. Bednu sedmdesát na třicet. Uprostřed vypouklé nahoru, aby se vešel ciferník. Krásné dřevo, stříbřitá numera i rafije. Natahovaly se na klíček. Měly dvoje pera. Jedny na chod hodin a jedny na zvony hodin. Zvony nebyly přítomny fyzicky, toliko hlasem. Simulovala je kladívka, tlukoucí do strun. Hodiny bily každou půlhodinu. Na vyšší strunu v půl, na hlubší v celou.

Takové hodiny budí, i když nejsou budíkem. Avšak šlo by nenatáhnout bicí pero, ale pouze pero hodinové, myslel jsem si, když jsem na ně zas jednou připadl v rámci jakési přestavby bytu. To by byla paráda, ale kam bychom si je v našem 1+1 dali? Na skříň? Byly by moc vysoko. Na akumulačky? Nedělalo by to dobře. Na peřiňák? A jak bychom vytahovali peřiny? Tak je dáme do kuchyně: Na stůl, stoleček, odkládací plochu kuchyňské linky, sporák nebo ledničku? Ach, měli jsme moc velké hodiny na náš malý byt. Ještěže nešly! Jak jsem zjistil po marném natahování per. Za hodináře jsme nechtěli utrácet, ostatně nový velký byt, kde by mohly být ozdobou, byl zatím v nedohlednu. Rozbité hodiny se zase těžko prodávají. Ale snad bychom si je mohli zatím uschovat, nejlépe do úložného prostoru postele.

Uschoval jsem je. Večer jsme pak měli se ženou pravidelnou konferenci, co bylo v práci, co doma a tak. V posteli, kde jinde. Pravil jsem: "A co uděláme s těmi hodinami po pratetičce? Budeme je schovávat? Nebo je vyhodíme?"

Žena se krátce zamyslela, a pak pravila rezolutně: "Buďto tu budeme bydlet my, nebo krámy. Vyhodíme je."

Přesně v ten okamžik začaly hodiny pod našimy těly zvolna, hluboce, melodicky a dlouho odbíjet.

No, nevyhodili jsme je. Už bydlíme v 3+1, hodiny zdobí stále ještě úložný prostor postele. Přečkaly tam stěhování i všechna malování a rekonstrukce. Dosud se nedočkaly hodináře. V našem bytě pro ně stále není místo. Ale nemáme ani srdce se jich zbavovat. Celou dobu tiše mlčí. Ta věc má přesto hlas, to víme.

A nejspíš i duši.

Psáno v Praze na Lužinách dne 23. listopadu 2003


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku