Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 4.12.2003
Svátek má Barbora




  Výběr z vydání
 >LIDÉ: Deset let od smrti Franka Zappy
 >FEJETON: Sláva nastaly nám Vánoce.
 >HISTORICKÝ DOKUMENT: Peníze a jejich funkce
 >FEJETON: Herkulovy slzy
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zloději, o Vánocích choději
 >PSÍ PŘÍHODY: Konec folionautiky
 >KULTURA: Nejstrašnější fúrií je zavržená žena
 >Z CEST: Jak jsem hledal pisoár
 >GLOSA: Za růst korupce i dalších nešvarů může každý z nás.
 >NÁZOR: Nedostatečná policejní brutalita?
 >Revoluce pod vlajkou Svatého Jiří
 >Mariah Carey v péřovce
 >PENÍZE: Nejisté pojištění
 >CHTIP: Zapeklité otázky na něž není odpověď
 >POLITIKA: Stabilita a prosperita EU

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
4.12. Revoluce pod vlajkou Svatého Jiří
www.infoservis.net

V sobotu 22. listopadu odpoledne se gruzínský prezident Eduard Ševardnadze pokusil zahájit zasedání nově zvoleného parlamentu. Svůj proslov nedokončil: opoziční demonstranti, vedení skoro dvoumetrovým Mikailem Saakašvilim z Národního hnutí a Nino Burdženadzeovou a Zurabem Žvanijou ze strany Demokraté Burdžanadzeové vzali budovu parlamentu útokem, obsadili ji a prezidenta odvedla tělesná stráž do bezpečí. Události nabraly spád: v neděli 23. listopadu odpoledne Ševardnadze rezignoval na prezidentskou funkci. Prozatímní prezidentkou se stala – v souladu s ústavou – předsedkyně starého parlamentu Nino Burdžanedzová, která bude funkci vykonávat jen několik týdnů do zvolení nového parlamentu a prezidenta.

Stotisícový dav v ulicích Tbilisi oslavoval odchod starého prezidenta a nástup opozice růžemi, zpěvem a tancem. Na budově parlamentu zavlála obrovská vlajka svatého Jiří – Georgije, po němž má Gruzie jméno (Georgia) a jehož svátek se tam slaví právě 23. listopadu.

Volby po kavkazsku

Gruzie byla a je přes veškeré nedostatky demokratická země, a tak tam přirozeně existuje i opozice. Část opozičních stran je ale opoziční jen titulárně, ve skutečnosti jim jde jen o podíl na moci a finanční výhody, které z něj plynou.

Volby ve druhé polovině devadesátých let byly stejně jako v sousedních republikách Arménii a Ázerbajdžánu do větší či menší míry zfalšované, a Ústřední volební komise vždy čekala s vyhlášením jejich výsledků na skončení politických jednání. Bylo zcela běžné, že do parlamentu byly „vpuštěny“ strany či koalice, které nepřekročily volební práh (ale jejich představitelé byli „poslušní“), a naopak různé manipulace z účasti v parlamentu vyloučily strany nebo koalice, které by „dělaly problémy“. Gruzínští voliči si tedy ani zdaleka nemohli být jisti, že volební výsledky odrážejí jejich vůli.

Tento neblahý stav potvrdily parlamentní volby 2. listopadu 2003. Gruzínské nevládní organizace o nich napsaly, že „znovu zklamaly naděje gruzínských občanů, že bez ohledu na ztrátu území, ekonomické problémy, korupci a mnohé další obtíže v zemi ještě zůstaly zachovány alespoň minimální podmínky pro rozvoj demokracie, a že lidé mohou ústavní cestou změnit vládu, která se velké části společnosti viditelně nezamlouvá“. A požadovaly, aby prezident uznal svou odpovědnost a vyvodil z ní důsledky: výsledky voleb podle nich měly být v řadě volebních obvodů zrušeny a měly se tam konat znovu, a ti, kdo se dopustili manipulací s hlasy voličů, měli být odvoláni a potrestáni.

Představitelé opozičních stran Národní hnutí a Demokraté Burdžanadzeové však šli dál – požadovali odstoupení Ševardnadzeho. A protože nepoctivosti voleb si nevšimli jen ti, kdo měli zavřené oči nebo o poměrech v zemi pranic nevěděli, měla tato opozice silnou společenskou podporu. Tak silnou, že na její stranu přešla i „takyopozice“, které Ústřední volební komise přisoudila parlamentní křesla. A tak se na pokus o první zasedání nově zvoleného parlamentu nezúčastnili ani tito poslanci.

Samovládce z Batumi

Posledním spojencem, ke kterému se Eduard Ševardnadze po zfalšovaných parlamentních volbách z 2. listopadu uchýlil, byl vůdce autonomní gruzínské republiky Adžárie Aslan Abašidze. Navštívil ho nedlouho po volbách v adžárském hlavním městě Batumi, načež se Abašidze vypravil na cesty. Navštívil Arménii, kde v té době pobýval ruský ministr obrany Sergej Ivanov, a Ázerbájdžán, kde mimo jiné blahopřál nedávno zvolenému (rovněž nepoctivě) prezidentovi Ilhamu Alijevovi. Poté odjel do Moskvy, kde jednal s ruským ministrem zahraničí Igorem Ivanovem. Tato nebývalá diplomatická aktivita výmluvně charakterizuje zahraničně politickou orientaci Abašidzeho.

V domácí adžárské politice zaručuje Aslan Abašidze nepochybnou a nezpochybnitelnou stabilitu, ovšem za cenu bezohledného potlačení jakékoli opozice. Vládne Adžárii od roku 1990 a za dob Sovětského svazu býval prvním tajemníkem komunistické strany. Tvrdí ostatně, že jeho rodina vládne v Adžárii již od čtrnáctého století. O jeho postavení svědčí i drobnost, zaznamenatelná na první pohled – předvolební kampaně se odehrávají doslova pod jeho dohledem. Na billboardech, kterým se nelze vyhnout, je pouze jeho portrét: žádné jméno, žádný název ani číslo politického seskupení, kterému stojí v čele. Jen On - Aslan Veliký.

Za zmínku stojí i skutečnost, že ho v parlamentních volbách 2. listopadu podle oficiálních výsledků volilo neuvěřitelných 95% adžárských voličů. Podotkněme, že volbám předcházela kampaň spojená se zastrašováním a násilím vůči opozičním kandidátům i voličům a že gruzínská opozice žádala bezpodmínečné zrušení oficiálních výsledků v Adžárii. Podle nezávislých pozorovatelů provázely i adžárské hlasování rozsáhlé podvody a počet voličů, kteří se dostavili k volbám, byl podstatně, o desítky procent, nižší než oficiální počet odevzdaných voličských hlasů. Navíc oficiální volební výsledky přišly z Adžárie až po uplynutí zákonného termínu.

Abašidzeho Svaz obrození Gruzie bývá sice označován za opoziční seskupení, je ovšem zřejmé, že to není přesné. Abašidze si v Adžárii vybudoval stát ve státě, je tam absolutním vládcem. Svou moc opírá nejen o ozbrojené síly autonomní republiky, ale i o ruskou základnu, která v Batumi sídlí. Není pochyb o tom, že by své „království“ rád rozšířil na celou Gruzii, a není pochyb ani o tom, že by se celou zemi snažil podřídit stejnému režimu, jaký zavedl v Adžárii.

Abašidze hned 23. listopadu vyhlásil v Adžárii výjimečný stav, neboť se podle něj v Gruzii chopily moci síly „nepřátelské k obyvatelům Adžárie“. To je samozřejmě nesmysl, ale Abašidze si dělal zuby na prezidentskou funkci po Ševardnadzeho řádném odchodu v roce 2005, takže mu momentální vývoj udělal čáru přes rozpočet. A tak nyní vyhrožuje, že se „jeho“ území stane ohniskem dalšího konfliktu, který by mohly rozpoutat jeho případné separatistické snahy.

V neděli za Abašidzem do Batumi odcestoval ruský ministr zahraničí Igor Ivanov, který po Ševardnadzeho útěku z parlamentu nastoupil v Moskvě do letadla a vypravil se do Tbilisi. Rusko se zjevně rozhodlo, že podporovat ztracenou pozici Ševardnadzeho nemá smysl, takže Ivanov jednal s představiteli opozice velmi vstřícně a výslovně odmítl možnost nějakého zásahu ruských jednotek umístěných na gruzínském území. Nezdá se tedy příliš pravděpodobné, že by se nyní případný pokus Abašidzeho udělat z Adžárie samostatný stát získal ruskou podporu.

Odcházející prezident

Proti Aslanovi Abašidzemu byl Ševardnadze skutečný liberál, což ostatně nebylo těžké. V Gruzii má prezident rozsáhlou moc, neboť jmenuje vládu, a tudíž prakticky rozhoduje o tom, kam se bude stát ubírat. Problém ovšem je, že Ševardnadze už léta ztrácel podporu veřejnosti a oficiální výsledky parlamentních voleb byly jen poslední kapkou, která dala průchod všeobecné nespokojenosti.

Není pochyb o tom, že Eduard Ševardnadze prokázal své zemi velké služby. Stal se prezidentem v roce 1992, kdy byla Gruzie prakticky zcela rozvrácená, ve městech bylo nebezpečné vyjít večer na ulici. Podařilo se mu zemi stabilizovat aspoň natolik, nakolik to bylo možné. V zahraniční politice se orientoval na západní demokracie, Gruzie se stala členem Partnerství pro mír Severoatlantické aliance, je členem Rady Evropy a OBSE. Obratným lavírováním odpoutal zemi od Ruska, o jehož mocenské politice věděl své - byl přece posledním ministrem zahraničí Sovětského svazu.

Poměry v Gruzii se nyní během čtyřiadvaceti hodin od základu změnily, což však bohužel ještě neznamená, že občané mají vyhráno. Ekonomická situace země je žalostná – průmysl se po krachu někdejšího celosovětského plánovaného hospodářství stále nedaří nastartovat, není práce, a ta, která je, je mizerně placená. Důchodci by bez podpory rodiny patrně umírali hlady, neboť ze sedmi dolarů, což je ekvivalent téměř všech vyplácených důchodů, nemohou žít. Na venkově, ale v zimě i v hlavním městě pravidelně dlouhé hodiny nejde elektřina, voda často teče jen několik hodin denně.

Politický ani ekonomický systém, jaký Ševardnadze za víc než deset let své vlády v zemi vytvořil, se nijak nelišil od systému v řadě jiných postsovětských republik. Zemi prostoupila korupce. Gruzie se stala rejdištěm klanů přímo spjatých s bývalým prezidentem a jeho rodinou. Ševardnadzeho syn formálně působí v Organizaci OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), ale prostřednictvím svých přátel má pod kontrolou černomořský přístav a lázně Poti. Ševardnadzeho dcera a zeť ovládají gruzínský trh s mobilními telefony, značnou část místního chemického průmyslu a energetického trhu.

To je ale jen vrchol ledovce: zkrátka totiž nepřišli ani početní bratranci a další příbuzní a jejich přátelé. Ani jejich výčtem však nová postsovětská nomenklatura ovládající gruzínské hospodářství nekončí: na řadu ještě přijdou lidé ve vedoucích pozicích Ševardnadzeho strany. I ty bylo potřeba odměnit za oddanost nebo si koupit jejich hlasy pro jistotu předem. I oni mají příbuzné...

Není divu, že na běžného občana mnoho nezbylo. Představa, kterou první dáma země přednesla v televizi, že se totiž z průměrného platu dá vyžít, je-li člověk šetrný, je nesmyslná – a nepochybně bývalému prezidentovi na upadající oblibě nepřidala.

Co bude dál?

Stabilitu společnosti tedy neohrožuje jen adžárský samovládce. Na severu má Gruzie další problém - separatistické republiky Abcházie a Jižní Osetie. Zvláště hystericky reagovala na změny posledně jmenovaná, která je domovem národa Osetínů žijících i na ruské straně Kavkazu. Prezident Jižní Osetie Eduard Kokojty označil nové vedení za fašisty a prohlásil, že nemůže být ani řeči o jakýchkoli rozhovorech. Etnická situace by se mohla při neobratné politice nového vedení země stát problémem největším – kromě separatistických republik je tu jih Gruzie osídlený Armény a mohutná menšina Ázerbájdžánců na východě. Tyto menšiny znepokojuje každá změna, neboť se obávají zhoršení svého již nyní ne zcela rovnoprávného postavení. Nové vedení země je bude muset uklidnit. A to rychle, neboť případná nestabilita by neznamenala jen ztrátu možných zahraničních investorů (a tedy mizerné vyhlídky), ale mohla by se zvrhnout v násilí, kterého začátkem devadesátých let obyvatelé jižního Kavkazu zažili až příliš mnoho. Podaří-li se opozici dosáhnout toho, oč jí jde – tedy poctivě zvoleného prezidenta a parlamentu, čeká budoucí gruzínské představitele těžko splnitelný úkol.

Petruška Šustrová

Autorka je redaktorkou Lidových novin


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku