Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 2.12.2003
Svátek má Blanka




  Výběr z vydání
 >PRIVATIZACE: V Brně v Královopolské, a. s., se teď o něčem rozhoduje
 >KOMENTÁŘ: Těžký život politického vtipálka
 >REAKCE: Boj o důchod není jen věcí pana Olmera.
 > ŠAMANOVO DOUPĚ: Síly reakce NATO v Liberci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Drastický krok proti spamu
 >PSÍ PŘÍHODY: Kdo se od koho učí
 >ARCHITEKTURA: Krása prvorepublikových portálů
 >POLICIE: Čeko-Grosso-latinoamericáno
 >ZÁBAVA: Žerte a hubněte, hubněte a žerte!
 >POLITIKA: Elektronická demokracie je uskutečnitelná
 >EKONOMIKA: Investoři jsou nerozhodní
 >Žádné další Romy tu nechceme!
 >PENÍZE: Cokoliv na hypotéku?
 >FEJETON: Můj boj o důchod II
 >FEJETON: Vlna nostalgie v Čechách

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
2.12. REAKCE: Boj o důchod není jen věcí pana Olmera.
Josef Trnka

Boj o důchod není jen věcí pana Olmera.

Neviditelný pes otiskl příspěvky známého režiséra, který v nich s jistou dávkou nadsázky popisuje své zkušenosti s Českou správou sociálního zabezpečení (ČSSZ), které získal při uplatnění žádosti o starobní důchod. Je to pohled umělce, ale v dané oblasti laika, takže může vzbuzovat nejen odpor k práci úřednického živlu, stejně jako úsměv na jedné straně, ale také kritiku a posměšky vůči své osobě na straně druhé. 

Reaguji na jeho  poznámky z titulu skutečnosti, že několik desítek let jsem měl příležitost pracovat v prostorách tohoto úřadu, který postupně nesl různá označení. Tento orgán státní správy kontinuálně přešel z doby normalizace a časů reálného socialismu do časů svobodného českého státu. Bývalý Úřad důchodového zabezpečení se v roce 1990 transformoval do České správy sociálního zabezpečení, absorboval do portfolia činností nemocenské pojištění, jakožto i výběr pojistného a lékařskou posudkovou službu.  Nejde o nijak nevýznamnou instituci, protože hospodaří se stovkami miliard korun. Má i dlouho tradici, žánrový obrázek pochází z období jejího vzniku, tedy z poloviny dvacátých let minulého století. V budově tehdy sídlila Ústřední sociální pojišťovna.

I v době hektických změn přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století měl úřad (s celostátní působností) štěstí, že jak uvnitř, tak ve vnějších vztazích, až na výjimky,  kooperovali v rámci příslušných procesů odborníci, tedy persony znalé merita věci. Od náměstka ministra až po vedoucího oddělení na ČSSZ, všichni komunikovali na očekávané, tedy "přiměřeně poměrům" odpovídající úrovni. Prostě věděli o čem se mluví, kde co leží a stojí.

V důsledku toho nevznikaly problémy s interpretací právních norem, ochranou zájmů pojištěnců. Co bylo osvědčené, to pokračovalo, co se ukazovalo problematickým, bylo modifikováno tempem, které určovaly skromné příděly investičních prostředků. Někomu by mohlo trochu vadit, že instituce se málo prezentovala v médiích, nepořádala tiskové konference, otálela s vytvořením webových stránek. Jinak se ovšem dále rozvíjela rozsáhlá exploatace informačních technologií, mající dlouhou tradici, jejíž počátky spadaly do šedesátých let(!). Tak se veřejnost neměla šanci dozvědět třeba o vybudování optické archivace pojištěných dob a nastartování tvorby individuálních účtů pojištěnců. Postup všech podobných aktivit byl ovšem limitován omezenými zdroji.

Tak běžel čas a střídající se ministři, čas od času navštívili ústředí, vydávali své pokyny, ale do vysoce odborných záležitostí a technologických procesů se nemíchali. Podobně se projevoval i Vladimír Špidla, a pokud si dobře vzpomínám, tak za života bývalého ředitele budovu ústředí ani nenavštívil. Po jeho skonu se však situace diametrálně změnila. Nový  ředitel vzešel z výběrového řízení, v němž byl kladen, v souladu s novými trendy, mimořádný důraz především na dobrou znalost angličtiny a materie z oblasti IT.

Od tohoto momentu se také začaly v budově téměř pravidelně konat „pracovní porady“ za účasti ministra. O jejich obsahu bych nehovořil, i kdybych mohl, protože měly nulovou hodnotu. Inscenace byla následující: Dopoledne generálka bez ministra (co kdo kdy řekne a co se naopak nehodí), odpoledne pak vlastní klauniáda. Kdo by se domníval, že šlo o totální podvod, neměl by pravdu. Ministr byl totiž o této mystifikaci informován. Zřejmě ale netušil, že celý klam je stejně namířen právě proti němu. Bylo mu umožněno pronášet sebeuspokojující  sentence, a tím byl šikovně manipulován k tomu, aby v rámci tohoto pocitu souhlasil se záměry, které byly prezentovány. Tímto vlastně, bůhví proč (zda z naivity, nezkušenosti, samolibosti?) zaštítil nenásilným způsobem mnohé aktivity úřadu a převzal za ně jaksi samovolně osobní odpovědnost.

Za jeho vedení tak i v rámci resortu akceleroval devastující proces projevující se téměř všude, kdy na  řízení se podílí stále více jedinců, kteří problematice rozumí jako slimák klobáse. Potom se nelze divit (protože ČSSZ je jeden z příkladů) způsobu řešení problémů, způsobu hospodaření, kdy buď se financí nedostává, nebo je vyhazujeme komínem. Peněz je prý málo na cokoli, ale máme o nich takový přehled, že MF najednou z ničeho nic kdesi vysmejčí 11 miliard. Samozřejmě se částka nepoužije na utlumení dopadu „reformy veřejných rozpočtů,“ nebo na dluhy, nýbrž se rozpustí do spotřeby ministerstev.

Je to podobné, jako s politiky, kteří plédují jako kolovrátek pro zesílení úsporných opatření vůči nemocným a důchodcům, ale když jejich babička nebo strýček jsou se svými sociálními požitky nespokojení, hned na ČSSZ nebo MPSV intervenují a ve sněmovně interpelují, proč jejich známí a příbuzní nedostávají příležitost k důstojnému životu.

Projevy úpadku

Jsou plíživé, jako všechny velké akce devadesátých let. Napřed jistota desetinásobku, pak Kožený na Bahamách a nakonec vítr v peněženkách „akcionářů.“ Ve světle těchto zjištění pan Vladimír Špidla sice privatizaci kritizuje důvodně, ale to je také všechno, sám totiž dnes a denně dokazuje, že by přechod od socialismu ke kapitalismu nezvládl ani takovým způsobem jako Václav Klaus. 

Pod dohledem ministra tak ČSSZ absolvovala proces digitalizace nárokových podkladů. Tedy materiálů, které se po dlouhé desítky let (některé dokonce ze starého Rakouska) schraňovaly a opatrovaly jako oko v hlavě, protože obsahovaly cenné záznamy o dobách účasti na pojištění občanů České republiky. Tedy dobách podmiňujících vznik nároku na důchod a ovlivňujících jeho výši. Důvody proč se tak muselo stát v extrémně krátké době, proč na akci  museli  participovat brigádníci bez osobního vztahu k organizaci, systému a pojištěncům, ví asi jen pan Špidla a vedení ČSSZ. 

Skutečností zůstává, že obrázky nárokových podkladů, jejichž počet se pohyboval v desítkách milionů a vznik některých spadal před vznik ČSR, byly pořízeny (skenováním) skutečně rychle. V té době jsem na ČSSZ již zaměstnán nebyl, takže nevím jak byly dávky připravovány, jak byla kontrolována úplnost zpracování. Člověk se se sice z doslechu dozví mnohé, ale preferuji osobní zkušenost. V každém případě jsem se z pár médií dozvěděl, že na "ukončení" celé byla uspořádána velká trachtace, jíž se zúčastnil nejen ministr resortu, ale  i ministr financí a další figury, v čele s tehdejším předsedou vlády Milošem Zemanem.  

Všechny tyto skutečnosti pan Olmer asi nezná, snad mu jejich znalost rozšíří obzor pohledu na celou záležitost. Možná pak bude hledět na obyčejné úředníky trochu vlídněji, protože nejsou jen nadutými byrokraty, jak se mohou (a často i oprávněně) jevit klientům, ale mnozí z nich i odpovědní zaměstnanci státu, kterým záleží na bezporuchovém chodu jejich pracoviště a kteří třeba včas upozorňovali na obrovská rizika, která horkou jehlou spíchnuté akce tohoto typu v sobě obsahují.

Ale vraťme se k naší konkrétní akci. Našli se přičinliví novináři, kteří o monstrózním podniku informovali a čas o času ho oživovali. Vynikl zejména Radiožurnál a deník Právo. Stali jsme se třetí zemí v Evropě, která digitalizaci provedla. Nikde ovšem není psáno, že byla nezbytná, že ostatní země nás snad budou následovat. Ostatně, na samotném vyřizování důchodů se moc nezměnilo.

I když - přeci jen něco.

Tam, kde se dříve používaly originály, musí(eli) se vytisknout kopie.  Občas nějaký obrázek chybí, ale nikdo již nezjistí zda neexistoval vůbec, nebo zda „vyšel z evidence“ při konverzi do digitalizované podoby.

Občas lze také v rozhlase zaslechnout apel zaměstnanců této instituce na občany, aby si zkontrolovali úplnost svých pojišťovacích záznamů a včas si je dali do pořádku. Tedy, vedle nových webových stránek se může úřad pochlubit i dojemnou nadstandardní péčí o klienty. Nedělá však ve skutečnosti nic jiného, než že přenáší své povinnosti na ty, o něž se má starat. To je další z důvodů, proč jsem na článek režiséra Víta Olmera reagoval.

Nedávno jsem tuto „starostlivost“ totiž zažil na vlastní kůži. ČSSZ mně zaslala k odsouhlasení průběh dob, které o mně eviduje, s patřičným vysvětlením.  Ovoce „moderního“ řízení však mělo trpkou příchuť. Když jsem totiž v roce 2000 z České správy odcházel, potvrdilo mi personální oddělení dobu zaměstnání od 8. 6. 1970 do 6. 4. 2001, tedy více jak tři desítky let. Nyní držím v ruce dosavadní celoživotní bilanci zaměstnání vyhotovenou týmž subjektem a dozvídám se, že mám evidováno 14 roků a 75 dnů pojištění (zaměstnání). Co to znamená? Ještě jsem sice nedosáhl důchodového věku, ale už mi do něj tolik nezbývá, takže podle této firmy nemám šanci do tohoto magického data získat potřebnou dobu, abych splnil nárok na standardní starobní důchod. K tomu je totiž zapotřebí alespoň 25 let!

Co myslíte, které doby chybí? Který zaměstnavatel se o záležitosti svých bývalých zaměstnanců nestará s péčí řádného hospodáře? Ano, nemýlíte se, ten který má v popisu práce tyto doby „celostátně“ opatrovat. Ten, který má k pořádku vést ostatní subjekty na tomto poli působící. Přímo v ČSSZ mám podle obdrženého produktu (výstupu) IT odpracováno 2 a půl roku, a to ještě v dobách hluboké totality.

Sázka na nové technologie nespasí všechno.

Jde o malý příklad toho, jak to funguje téměř obecně, jaký je rozdíl mezi reálným prostředím a virtuálními pochody, které se však často odehrávají jen ve hlavách „profesionálních“ manažérů. Virtuální svět si dnes na internetu vytvoří každý druhý amatér, instituce ale fakticky nefunguje na webu, její konkrétní výsledky pociťují všichni občané, kteří se ocitnou tváří tvář impotenci, jež je na elektronických nástěnkách arogantně vydávaná za přednost.

Některé deníky na počátku vpředu načrtnuté „modernizace“ ČSSZ ochotně papouškovaly vize o výpočtu důchodů „na počkání,“ k čemuž mělo dojít v horizontu několika roků. Jaksi jim ušlo, že takto operativně bylo možné důchodovou dávku vypočítat již tehdy a desítky let před tím. Samozřejmě v jednotlivých případech, ihned se žádosti o důchod nevyřizují nikde. Nejde totiž primárně o technologický proces, ale o uvážlivé a zodpovědné zhodnocení celoživotní aktivity našich spolubližních. Zodpovědnost a seriózní přístup k pojištěnci však nelze na druhé straně používat jako zástěrku pro neschopnost racionálně zvládat moderní technologie.

Proč se odvážné predikce v případě pana Olmera nenaplňují, nevím, stejně mi není známo, proč systém neeviduje moje doby pojištění. Nevím, ale tuším. Jisté je, že příběh s půlkilovkou kafe a jinými putovními prezenty nemíří na správný cíl. Jde o filmové rekvizity, které podstatu problému neodstraňují. Úředník nemůže za to, s bonboniérou, nebo bez ní, jak mu politik, nebo jemu podobný kvaziexpert nalinkoval způsob práce. A jsou známi politici, "univerzální manažeři," kteří mohou řídit ad hoc jakýkoli resort, a to včetně rozhodování o detailech technologického procesu. Čím delší řadu neodborníků mají za zády, tím lépe pro ně, nikdo jim do toho nekecá, nikdo je neopravuje, neupozorňuje, neirituje.

Čím lépe pro ně, tím hůře pro úředníka i klienta.

Josef Trnka 

 




Další články tohoto autora:
Josef Trnka

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku