Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 3.12.2003
Svátek má Svatoslav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Stabilita a prosperita EU
 >MÉDIA: Jak kdo zasel, tak sklízí
 >POLITIKA: Dostál a Gross se opět vyznamenali
 >MROŽOVINY: Irák jako konvojová bitva
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vyhrál jsem sedm a půl miliónů liber
 >PSÍ PŘÍHODY: Poprvé mi vrah zvířat udělal radost
 >EKONOMIKA: Úrokové sazby by měly zůstat stabilní
 >KOMENTÁŘ: Kupte kostel, hřbitov na prodej!
 >PENÍZE: Obchodujeme s akciemi na amerických trzích I.
 >POSTŘEH: S dítětem v restauraci
 >Stereophonics jsou zpátky, protože byli tam
 >CHTIP: I špatná zpráva může být ještě horší
 >PRIVATIZACE: V Brně v Královopolské, a. s., se teď o něčem rozhoduje
 >KOMENTÁŘ: Těžký život politického vtipálka
 >REAKCE: Boj o důchod není jen věcí pana Olmera.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
3.12. POLITIKA: Stabilita a prosperita EU
Jaroslav Kalenda

Ústavní smlouva
Chceme-li kvalifikovaně navrhovat ústavu, (případně obdobný dokument ústavního typu), nebo takovýto dokument kritizovat, je nezbytné formulovat jakému reálně existujícímu společenství má sloužit. Je zřejmé, že jiný dokument by byl vhodný pro politicky volnější společenství typu EHS a jiný pro současný stav EU. Jsme-li však "dostatečně sebevědomí konstruktivisté", můžeme jíti dále za současný reálný stav a vkládat do návrhů ústavní smlouvy předpoklady pro realizaci své vize politicky sjednocené Evropy. V tomto duchu byl nesporně Konventem stvořen současný návrh.
Budoucnost sjednocené Evropy si však lze představit v jakémkoliv bodě na pomyslné škále, jejíž krajními stavy jsou na jednom konci politicky volné sdružení suvereních států společně využívajících evropský hospodářský prostor a na druhém konci "superstát"(pojem "superstát" zde používám jako zkratku pro jakoukoliv formu sdružení zemí, nad nimiž stojí řídící orgány, splňující všechny atributy státu - jakési "Spojené státy evropské"). Zastánci a kritici návrhu Konventu si příliš nerozumějí, neboť v pozadí jejich názorů stojí představa o jiném cílovém postavení na oné pomyslné integrační škále. Liší se i představou o tom, zda prohlubování integrace má probíhat přirozenou cestou, na základě potřeb reálného vývoje, či řízenou projektovanou formou. Toto jsou dva základní problémy, které by měly být diskutovány, a ve kterých by měl být v EU nalezen koncenzus dříve, než bude navrhována a diskutována vlastní ústavní smlouva. Problém je však v tom, že vlády NSR a Francie (zemí, které společně, ať si to ostatní země uvědomují či ne, mají svojí velikostí a ekonomickým potenciálem hegemonní postavení v tomto společenství) jsou zákonitě "hnacím motorem" současné formy politické integrace EU. S jejich tichým souhlasem a podporou začaly úřední orgány společenství postupně přebírat rozhodovací kompetence a tento trend pokračuje dále návrhem ústavní smlouvy, kterou bezvýhradně preferují. Z mnoha vyjádření politiků těchto zemí je zřejmé, že v jejich vizi je konečným a poměrně blízkým cílem politicky sjednocená Evropa, evropský stát s velmocenským postavením ve světě.
Myšlenka sjednocené Evropy ve formě státního útvaru není nová. Jen v nepříliš vzdálené minulosti můžeme zaznamenat Panevropské hnutí před 2.světovou válkou a poměrně propracované vize vedoucích představitelů nacistického Německa, které se příliš neliší od současných. Tyto 60 - 70 let staré představy sjednocené Evropy vycházely z tehdejší politické situace. Současný obraz Evropy je však kvalitativně jiný. Velké evropské státy ztratily své dřívější velmocenské postavení ve světě a Evropa přestala být středem světové politiky. Výrazně se změnily i vztahy mezi jednotlivými státy Evropy. Očekával bych proto od dnešních architektů evropské integrace modernější přístup, více respektující současnou evropskou realitu, narůstající globalistické tendence vývoje a historické zkušenosti. Nahlíženo v těchto souvislostech, se prosazovaný projekt evropské integrace až příliš podobá výplodům generálů, připravujících se na minulou válku. Existují totiž i jiné možné alternativy politického uspořádání Evropy, ležící mimo pomyslnou stupnici centralistické politické integrace maastrichtského typu. Základní myšlenkou těchto alternativních forem politické integrace je vytvoření svobodného prostoru pro konkurenci v oblasti "správy věcí veřejných", založené na respektu k právu, svobodě a dobrovolnosti. Tyto formy však nejsou v souvislosti s integrací v EU ani diskutovány a současnou realitou je pouze spor o míru centralizace a s ní spojené unifikace.

Stabilita EU
Pokud uvažujeme o způsobech a míře politické integrace EU, měli bychom si všímat i historie podobných celků a hledat v ní poučení pro dnešek.
Mnoho, v minulosti násilím či uměle vytvořených státních útvarů typu multinacionálního státu, říše, federace, koloniálního státu apod. se rozpadlo, nebo v nich existují silné separatistické tendence. Tyto státní útvary zpravidla vznikaly kolem nebo přímo pod vlivem hegemonního státu. V těchto státních útvarech byly již od jejich vzniku zakódovány faktory, které snižovaly jejich stabilitu. Patří mezi ně zejména: rozdílný jazyk, různé náboženské zaměření, různý stupeň společenského rozvoje, historické tradice, rozdílné společensko-politické uspořádání, nacionální cítění, nerovnoprávné postavení jednotlivých států či národů, či pocit neoprávněné exploatace jedné části takovéhoto společenství ostatními. V minulém století probíhal rozpad těchto státních útvarů pod heslem "práva na sebeurčení" a to i přes odpor hegemonních států v nich, uplatňovaný často vojenskou silou. Je však zřejmé, že příčinou nebylo pouze národnostní cítění separatistů, ale že se zde uplatňoval celý souhrn uvedených destabilizujících faktorů. V posledních letech jsme byli svědky rozpadu Sovětského svazu a Jugoslávie, způsobeného pádem či oslabením komunistických režimů i rozpadu naší republiky. Zvlášť otřesný byl rozpad Jugoslávské federace, kde hegemonní stát (Srbsko) se snažilo mocenskými prostředky o zachování federace. Destabilizující prvky zde byly zvlášť výrazné. Rozdílné historické tradice, národnostní cítění, rozdílná řeč (dokonce i písmo), střet tří hlavních náboženských směrů (katolicizmus, pravoslaví a islám), hluboké ekonomické rozdíly, to vše vytvářelo přímo třaskavou směs.
Rozpad Československa je pro nás o to poučnější, že jsme jej osobně prožili, a že jsme proto schopni detailně posoudit jeho příčiny. Především můžeme konstatovat, že Masarykova vize československého národa, kterou byl provázen vznik Československa, se nenaplnila. Češi a Slováci, ani po více než sedmdesátiletém soužití ve společném státě, nesplynuly v jeden národ. Naopak, zvláště na Slovensku, vzrostlo za toto období národní sebeuvědomění. Hegemonní postavení českých zemí v tomto svazku vytvářelo na Slovensku pocity nerovnoprávného postavení a neoprávněné exploatace, což s růstem národního sebeuvědomění vedlo slovenskou občanskou společnost k podpoře těch politiků, kteří prosazovali samostatnost Slovenska. Svoje cíle pak Slováci realizovali vždy, když státnost Československa byla oslabena (samostatnost po obsazení ČR nacisty, federativní uspořádání republiky po roce 1968, samostatnost po pádu komunistického režimu). Bez zajímavosti není ani to, že v důsledku rozdílné ekonomické úrovně a ukončení převodu finančních prostředků na Slovensko po rozdělení republiky, nebylo reálně možné zachovat ani měnovou unii mezi oběma státy.
Pádem komunistických režimů se rozpadly i některé nadstátní instituce. Varšavská smlouva a RVHP ztratily svůj jednotící prvek a jednota NATO se drolí ztrátou společného nepřítele.
V našem myšlenkovém okolí jsou však i federace, které neztrácejí svoji stabilitu. Jako příklad lze uvést Spolkovou republiku Německo, USA nebo Švýcarsko. Kde jsou důvody jejich stability? Německo, protože vzniklo sjednocením německých knížectví, neneslo v sobě prakticky žádné destabilizující prvky. Společný jazyk byl zdrojem silného národnostního cítění, jež sahalo dokonce i za hranice státu (ČSR a Rakousko). Němci zvládli, i když za cenu některých potíží a značných nákladů, znovusjednocení s ekonomicky slabší NDR. Podobně na tom jsou Spojené státy, jejich základ byl dán sjednocením amerických států, států bez historické zkušenosti a bez hlubšího nacionálního cítění. To umožnilo (i za cenu války Severu proti Jihu) vytvoření "amerického národa" jako předpokladu stability USA. V obou případech není násilí, které provázelo sjednocení, v současnosti destabilizujícím prvkem. Jiná je situace Švýcarska, které jako multinacionální federace řeší svoji stabilitu politickým uspořádáním, charakterizovaným slabou centrální vládou a širokým uplatněním přímé demokracie, umožněné poměrně malou velikostí země.
Co z toho plyne pro politickou integraci EU? Podíváme-li se na to, jaké společné zájmy spojují země evropské unie, které významné faktory podporují politickou integraci, najdeme jich poměrně málo. Na prvním místě je beze sporu vytvoření volného (svobodného) hospodářského prostoru, definovaného základními pilíři, na kterých je EU postavena, tj. volný pohyb zboží, služeb, kapitálu, práce a osob. Je zřejmé, že tato oblast vyžaduje koordinaci a řízení a tedy i určité formy nadnárodních orgánů a teritoriální vymezení EU.
Dále můžeme jmenovat zájem o společný boj proti mezinárodnímu organizovanému zločinu a terorizmu a i zde jsou vytvářeny reálné předpoklady pro integraci.
Příznivci evropské integrace uvádějí jako další společný zájem zachování míru v Evropě. Zachování míru je beze sporu významný společný zájem evropských zemí, ale nejsem přesvědčen o tom, že k tomu bude napomáhat hlubší evropská integrace. Nejsou k tomu vytvořeny základní předpoklady, jako je například jednotný zahraničně politický názor jednotlivých států EU. Mír v západní Evropě v období po 2. světové válce nebyl zachován zásluhou integrace Evropy, ale byl podmíněn rozdělením světa na dva tábory a vojenským paktem NATO. Hovořit o míru ve východní části Evropy je dost iluzorní, neboť zde došlo k vojenským akcím proti Maďarsku, Polsku a Československu a to v rámci jednoho vojensko-politického seskupení. Došlo i k jiným vojenským či polovojenským konfliktům (Kypr, Severní Irsko, Jugoslávie), které byly konflikty vnitrostátními. Potvrzuje to názor, že mezinárodní konflikty nejsou hlavním nebezpečím pro světový mír. Stejný názor dokladuje i citát z vnitrostátního dokumentu naší armády: "Vše nasvědčuje tomu, že se válka přesunuje z oblasti mezinárodní do oblasti vnitrostátní" (Jiří Šedivý: "Česká republika v novém strategickém prostředí").
Posledním sjednocujícím faktorem je společná křesťanská ideologie, převažující ve všech státech EU ( uvedena v preambuli k návrhu ústavní smlouvy EU). Tento faktor sice omezuje náboženské tenze v EU, ale současně vylučuje ze společenství některé evropské národy.
Veškeré další integrační záměry a unifikační opatření nestojí na reálném základě. Nejsou zaměřena na zkvalitnění života evropské populace, ani nejsou vynucena reálnou situací, ale jsou produktem konstruktivistického myšlení ambiciózních politiků, kteří touto cestou chtějí dosáhnout velmocenského postavení EU, jako významného subjektu mezinárodní politiky.
Je zcela falešné vydávat za společný zájem občanů EU zkvalitnění v oblasti pracovního a sociálního zákonodárství, v oblasti životního prostředí, ochrany zvířat, ekologii, ochrany zákazníka či hygieně apod., který je nutno (možno) řešit přijetím unifikačního nařízení. O zkvalitnění těchto oblastí jistě všechny státy EU usilují, nelze však předpokládat, že půjdou stejnou cestou, bez ohledu na svůj historický vývoj, možnosti ekonomiky a celou řadu dalších faktorů. Tyto diverzní faktory působící uvnitř soustátí je nutno při integraci respektovat. Pro stabilitu politicky integrovaného celku je rozhodující pocit sounáležitosti občanů (ztotožnění s integrovaným celkem) závisející na rovnoprávném postavení občanů, národů a států a neexistence hegemona v integrovaném celku. Tyto předpoklady EU zatím nesplňuje.
Myšlenka o postupném vzniku "evropského národa" je pro současné historické období zcela nereálná vize. Tzv. "evropský národ" tvoří v populaci pouze slabá slupka politiků s přehnanými velmocenskými ambicemi a dobře situovaných byrokratů, spolu s částí intelektuálů, kteří věří, že politická integrace Evropy přinese "dobro" jejím obyvatelům. Z toho vyplývá nutnost respektovat při politickém sjednocování národnostní rozdíly jednotlivých zemí EU. Dalším problémem politické integrace EU je to, že Francie spolu s Německem, se svojí velikostí, hospodářským potenciálem a společným zájmem (pevnější provázání "tradičního jádra" EU) stávají hegemony EU (a dávají to jasně najevo), což prohlubuje obavy a odstředivé tendence menších států. Odpor proti hegemonii, tentokrát z vnějšího hlediska je i v podtextu integrační snahy EU (z celosvětového měřítka jsou tímto hegemonem USA se svým ekonomickým a vojenským potenciálem).
Přenášení rozhodovacích pravomocí na úroveň integrovaného celku je smysluplné a efektivní pouze v oblastech, které zabezpečují společný zájem, v oblastech, které jsou jen obtížně řešitelné na národní úrovni. I zde by však tvůrci legislativních norem EU měli brát do úvahy tíhu vyvolaných nákladů, způsobenou rozdílnou vývojovou úrovní jednotlivých států v dané oblasti. Evropští konstruktivisté by si měli uvědomit, že optimální míra politické integrace je dána výslednicí pro a proti integračních faktorů. Pokud centralizace rozhodovací pravomoci překračuje tato omezení, stává se brzdou rozvoje jednotlivých států společenství i samotného celku a je zdrojem odstředivých tendencí, které narušují stabilitu integrace.
V těchto souvislostech hraje velmi důležitou roli proces participace jednotlivých zemí na rozhodovacích pravomocích EU. Tato otázka je v současnosti chápána (neprávem!) jako stěžejní problém evropské integrace.

Prosperita EU
Zdrojem prosperity EU (minulé) bylo především postupné odstraňování bariér volného obchodu vedoucí k vytvoření volného evropského ekonomického prostoru. Tento trend se zdá být v posledních letech opouštěn a v zájmu vyšší politické integrace jsou přijímána stále tvrdší regulační opatření:

a) Unifikace
Unifikační opatření mají dvě strany. Na jedné straně vytvářejí jednolitější prostor, ve kterém se lépe a jednodušeji uplatňuje centralizované rozhodování, na druhé straně však omezují konkurenční rozvoj unifikovaných oblastí.
Rozvojové priority jednotlivých států na různém stupni společenského a ekonomického rozvoje jsou odlišné. Společné zákony či unifikační nařízení uplatňované v oblastech o nestejné úrovni vývoje v jednotlivých zemích narušují (pozměňují) proporce jejich rozvojových priorit. Každé takovéto nařízení, jehož bohulibým cílem je sjednotit (pro některé státy zvýšit) úroveň v té které oblasti (daňové, sociální, hygienické apod.) je provázeno náklady na jeho realizaci, náklady, které budou chybět v jiné prioritní oblasti. I tak marginální nařízení, jako je např. předpis o velikosti klece pro chov slepic, si vyžádá vynaložení finančních prostředků, které by jinak mohly sloužit pro jiné účely (např. pro výstavbu bytů). Vzhledem k tomu, že bruselští byrokraté chrlí takovýchto nařízení tři až pět denně, nejedná se v celku o náklady zanedbatelné.
Nejvýznamnějším unifikačním aktem EU je EURO. Tento ambiciózní projekt jednotné společné měny pro státy unie, státy s různým stupněm ekonomické úrovně, s odlišnou strukturou ekonomiky a jak se dá předpokládat i s různými tempy strukturálního rozvoje, je značně kontraverzní. Je vydáván za opatření usnadňující mezinárodní směnu uvnitř EU, ale jeho skutečná podstata je ve vytváření podmínek pro hlubší centralizaci a ve snaze konkurovat americkému dolaru. Je pravda, že EURO zbaví občany cestující do zahraničí nutnosti směny národní měny. Jaké však budou důsledky zavedení jednotné měny v zahraničním obchodě a ve vnitřní ekonomice jednotlivých členských zemí EU (v otázkách jako je inflace, vnitřní cenové relace, komparativní výhody exportu, strukturální vývoj a zahraniční obchod se zeměmi mimo eurosféru) si můžeme pro krátké období fungování EURA (a to ještě ne ve všech zemích EU) pouze obtížně domýšlet. V každém případě dojde k omezení prostoru pro fiskální politiku jednotlivých států ve vztahu k jejich reálné ekonomické situaci a stále více se budou muset přizpůsobovat fiskální politice EU jako celku.

b) Přerozdělovací procesy
EU nepřipouští možnost dotací z vlastních zdrojů jednotlivých zemí do výrobní sféry, vycházejících z jejich rozvojových priorit. Jako důvod je ze strany EU označováno narušování konkurence. Sama unie však prosazuje rozdílnou míru dotací zemědělství ze společných fondů unie. Z fondů unie má být hrazena i investiční podpora méně rozvinutým zemím na projekty schválené unií, což vyžaduje růst byrokratického aparátu uvnitř jednotlivých států i na centrální úrovni. Schvalovací proces nejenže prodlužuje realizační lhůty těchto investic, ale bude probíhat na úrovni "nezatížené" znalostmi o konkrétních potřebách země, ve které bude realizován. Z logiky věci je zřejmé, že schvalovány budou pouze investice neproduktivního charakteru, především investice do infrastruktury. Navíc tato investiční podpora je zpravidla spojena se spoluúčastí na financování ze strany příjemce pomoci, což opět deformuje jeho rozvojové preference a zatěžuje jeho rozpočet. V této souvislosti mám vážné obavy, zda naše současná rozpočtová situace nám umožní uvolnit ze státního rozpočtu na tyto akce takové finanční prostředky, aby čerpání z fondů unie odpovídalo současným propočtům.

c) Kvóty
Dalším regulačním opatřením EU jsou různé druhy kvót (kvóty zemědělské produkce, ocelářské výroby a pod). Tyto kvóty, stanovené pro jednotlivé členské země, omezují rozvoj dotčených oblastí, konzervují strukturu ekonomiky a narušují konkurenční prostředí. Jsou ve své podstatě ochranářským opatřením, prosazeným lobystickým působením stávajících producentu v EU.

d) Konkurenční schopnost EU jako celku
Vytvářením volného evropského ekonomického prostoru vzniká potřeba geografického vymezení. Odtud je již malý krok k tomu, vymezovat se i ekonomicky a politicky. V souvislosti s takovýmto vymezováním, se snahou EU stát se světovou hospodářskou velmocí, se hovoří o konkurenceschopnosti EU jako celku. Je však jeden základní rozdíl mezi konkurencí výrobců a konkurencí unie. Tento rozdíl lze charakterizovat prostředky a důsledky konkurence. Zatímco prostředky konkurence výrobců (kvalita výrobků, inovace, technologie a snižování nákladovosti) mají pozitivní vliv na efektivní rozvoj hospodářství, konkurenční prostředky EU jako celku (daně, cla, dotace, kvóty a další ochranářská opatření) znamenají pouze deformace tržních vztahů a uzavírání se svému okolí, což ve svých důsledcích je brzdou rozvoje.

Závěr
To, co bylo hlavním motivem pro náš vstup do unie (prosperita států západní Evropy, možnosti získávání finančních prostředků ze zdrojů EU a naivní představa, že vstupem do unie vyřešíme své vnitřní problémy) se dnes jeví v jiném světle. Ukazuje se, že zdrojem prosperity a rozvoje zemí EU (která je často argumentem zastánců pro naši účast v unii) nebyla politická integrace a s ní spojené vytváření nadnárodních řídících orgánů, ale že byla výsledkem vytváření otevřeného evropského ekonomického prostoru. Současný pomalý růst ekonomiky a vysoká nezaměstnanost, i při značném rozšíření trhu EU, to potvrzují. Dotace z fondů EU naší ekonomice příliš nepomohou a přejímání legislativy EU nám život spíše komplikuje, než aby byl přínosem pro řešení našich vnitřních problémů. Dostáváme se do paradoxní situace, že to, co považujeme za negativní stránku vývoje EU, tj.uzavírání se svému okolí, je dnes hlavním důvodem pro naše členství (zůstat mimo by pro nás bylo nevýhodné). To však neznamená, že je pro nás i pro občany celé Evropy vhodná i současná forma politické integrace. Projekt integrace, orientovaný na vytvoření velmocenského postavení Evropy ve světě, nepřispívá ke zvýšení prosperity evropských zemí, ke zvýšení životní úrovně jejich obyvatel, ale vytváří základy pro vznik napětí a odstředivých tendencí, jejichž řešení může být v budoucnu velmi nepříjemné. Je proto nezbytné, aby naši političtí představitelé, bez ohledu na svoji stranickou příslušnost, přistupovali k těmto otázkám nanejvýš zodpovědně.
Argumenty některých našich vládních politiků (a lze je slyšet i z úst předních představitelů EU), že jsme malý stát a proto nemůžeme příliš mluvit do forem probíhající evropské integrace, jsou nejen neoprávněné, ale jsou i přiznáním našeho nerovnoprávného postavení v EU. Naše zkušenosti z nepříliš vzdálené minulosti (rozpad Rakousko-Uherska, Mnichovská dohoda o odtržení Sudet a posléze odsun občanů německé a maďarské národnosti, dvakrát opakovaný rozpad Československa, rozpad socialistického bloku, RVHP a Varšavské smlouvy a zkušenosti s centrálně plánovaným hospodářstvím) nás, více než kohokoli jiného, opravňují prosazovat důsledně naše názory v této oblasti.


Další články tohoto autora:
Jaroslav Kalenda

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku