Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 4.12.2003
Svátek má Barbora




  Výběr z vydání
 >LIDÉ: Deset let od smrti Franka Zappy
 >FEJETON: Sláva nastaly nám Vánoce.
 >HISTORICKÝ DOKUMENT: Peníze a jejich funkce
 >FEJETON: Herkulovy slzy
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zloději, o Vánocích choději
 >PSÍ PŘÍHODY: Konec folionautiky
 >KULTURA: Nejstrašnější fúrií je zavržená žena
 >Z CEST: Jak jsem hledal pisoár
 >GLOSA: Za růst korupce i dalších nešvarů může každý z nás.
 >NÁZOR: Nedostatečná policejní brutalita?
 >Revoluce pod vlajkou Svatého Jiří
 >Mariah Carey v péřovce
 >PENÍZE: Nejisté pojištění
 >CHTIP: Zapeklité otázky na něž není odpověď
 >POLITIKA: Stabilita a prosperita EU

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Hudba  
 
4.12. LIDÉ: Deset let od smrti Franka Zappy
Michal Matoušek

se vlastně zdá, že nikdo takový neumřel; Frank je stále s námi. Neslyšíme ho sice z rozhlasu či televize (až na chvályhodné výjimky – ČT2 28.11.), ale odtamtud jsme ho neslýchali nikdy. Čas od času vyjde nový nosič, a co je důležitější: další a další mladí (nejde ovšem o masovou záležitost) i starší se k jeho hudbě proposlouchávají – přes popík či country, rock, jazz nebo blues. A skrze Zappu pokračují třeba k vážné hudbě. Všechny tyto žánry Zappovo spektrum obsahuje, navíc kuplety, valčíky, recitativy šeptané nad ztlumenou rytmikou a tak dále. Prostě: nač si vzpomenete, a vše kořeněno vtipem či sarkasmem, nezřídka “košilatým” – takové pěkné české slovo! Nevíte, jestli se máte dřív smát nebo poslouchat; je těžké se ovládnout například při pěkně udělané kovbojské písničce, jejíž zpěvák slibuje své milé, že bude “tvrdší než tvůj manžel každou noc”.

Video ze Zappova koncertu, odvysílané v pátek večer, končí odpálenou verzí Allmanova Whipping Post. Zařazení té skladby do Zappova repertoáru je příznačná historka: kdysi o ni požádal jeden fanoušek v Helsinkách a Zappovi Mothers ji neznali. “Bylo mi líto,” cituje Zappu ve své monografii Neil Slaven, “že jsme to nemohli prostě zahrát, ať chlapík čumí. Takže když do kapely přišel Bobby Martin a já zjistil, že ví, jak tu písničku zpívat, rozhodl jsem se, že musíme být připraveni, kdyby zase někdo chtěl Whipping Post – co víc, my to zahrajeme, ještě než si o to někdo řekne.” Poslední věty si všimněme zvlášť; Zappa většinou přicházel s něčím, co se široké publikum teprve chystalo chtít, a ve chvíli, kdy se to něco stalo celosvětovou módou, slávu a úspěchy sklízeli jiní – protože Frank už se zabýval čímsi novým.

Platí to například o jazzrockové fůzi. Poslechněte si Zappovy Hot Rats z roku 1970 a srovnejte je s nejdůležitějšími alby Mahavishnu Orchestra a Weather Report, vyšlými o tři, o čtyři roky později. Nebo to platí o žánru rockového muzikálu, dnes tak oblíbeného, který Zappa parodoval už před čtvrt stoletím – a s takovou invencí a hráčskou dovedností, jaké se dnešní výkony (myšlené navíc vážně) nedokážou ani přiblížit. Parodoval ho ovšem i s neskrývanou zlomyslností; vzpomeňme jen skladby Yo Cats z alba Zappa Meets The Mothers Of Prevention, kde se zpívá: “Hraju sice sračky, ale prachy nesmrdí.” – Nic soudobého nám to nepřipomíná?

Příběhy, které Zappovy “rockové muzikály” vypráví, jsou většinou průhledné alegorie, jimiž se tvůrce zbavuje obsesí: především jakéhosi společenského stihomamu. Někdy nespojují jednotlivé skladby dějem, jen vnitřní souvislostí (což je zase o něco víc než pouhá skutečnost, že se jednotlivé nahrávky spolu sešly na albu). –Zappovy příběhy, případně obscénnost, která je provází, jsou nejčastěji uváděným argumentem proti němu; vadí však především lidem, kterým by přišla vhod i jakákoli jiná záminka. Kdo všechno se necítil potrefen jeho kousavými výpady: ženy, katolíci, homosexuálové, feministky (nezahrnovat pod “ženy”), konkurenční kapely, židé, novináři a televizní kazatelé (“Ježíš si myslí, že jsi blbec”). Dále významné manželky (nezahrnovat ani pod “ženy”, ani pod “feministky”) z Parents´ Music Research Center, mezi nimi například manželka presidentského kandidáta Al Gorea. A tak to jde výš a výš: president Nixon (“Such An Asshole”; raději to nebudu překládat), president Bush, president Reagan, ba dokonce i Bůh – pokud někdo takový existuje. O Bohu FZ zpíval, že pokud nás opravdu stvořil ke svému obrazu, musí být “poměrně dost hloupý a taky trochu ošklivý”.

Což zní logicky, ne? – Zappa ale nebyl jen bardem pojmenovávajícím hříchy světa; on byl zároveň zdatným manipulátorem, který roli buřiče cílevědomě pojal do obchodní strategie. Jde to samozřejmě vyslovit i pěkněji, třeba jako Petr Dorůžka ve výtečné knížce Šuplík plný Zappy: “Zappa byl jak muzikantský průkopník, tak satirik. S rockovým publikem dovedl komunikovat jako málokdo jiný a mohl proto říkat i věci, které do té doby nebylo zvykem vyslovovat nahlas, natož na veřejnosti.”

Dovedl být až krutý. Ať ještě jednou vypráví on sám: “Řekl jsem Gail, ať přinese panenku. Tehdy jsme ji použili prvně. Někdo nám ji daroval a byla vážně hnusná, taková veliká umělohmotná panenka. A já říkám ´Dámy a pánové, naši námořníci vám zazpívají Everybody Must Get Stoned´, oni tu sráděru odzpívali a já jsem řekl ´A teď trocha základního výcviku. Dámy a pánové, tohle je rákosácký dítě a tady hoši ho před vašima očima zmrzačí. Zabijte!´ Hodil jsem jim panenku a oni jí rvali ruce, mlátili, šlapali po ní a skoro ji rozervali. Když skončili, hudba hodně ztišila, světla se ztlumila a já ji podržel za vlasy a ukázal publiku... v první řadě seděl chlapík, černoch, co se zrovna vrátil z Vietnamu, a ten se rozbrečel. Bylo to příšerné a já jsem představení na místě ukončil.” – Jde nám všem mráz po zádech, že? Ono prostě “pojmenovávání hříchů světa”, tedy tzv. angažované umění (třebas by bylo pojímáno jako nejpustší sranda), dokáže být někdy stejně ohavné jako skutečnost, která umění k jeho angažovanosti přinutila.

Po hudební stránce ohromuje tvorba FZ bohatstvím, žánrovou různorodostí, složitou mnohovrstevnatostí; zmiňme se alespoň o Zappově principu xenochronie. – Zní to složitě a řecky. V podstatě jde o nahrávací techniku, která nevyžaduje, aby hudebníci byli spolu na pódiu, jedná-li se o nahrávku živou, nebo ve studiu, jedná-li se o nahrávku studiovou. Jednotlivé nástroje mohou být nahrány v rozmezí dnů, týdnů, měsíců, roků či desetiletí; na jednom místě či na odlišných kontinentech. Mohou být k sobě sehrávány sekce z jednotlivých koncertů a k nim ještě přidávány studiové dotáčky. Hudebníci ani nemusí vědět, co vlastně vytvářejí; respektive myslí si, že vytvářejí něco úplně jiného, než co je pak vydáno. Jako klasické naplnění kadlubu xenochronie budiž uvedena Rubber Shirt z alba Sheik Yerbouti: O´Hearn ve studiu dotočil basovou linku k Zappovu sólu z koncertu, Zappa tuto linku vzal a přidal ji k Bozziovým bicím odjinud, hraným ke všemu v odlišném taktu. Výsledek je tak překvapivý a emocionálně působivý, že nikoho nenapadne, že se “ta citlivá a zajímavá souhra basy a bicích ve skutečnosti nikdy neodehrála”, jak píše sám Zappa na obalu k albu.

Kdo chce, pochopitelně může znovu zopakovat oslovení “manipulátor”. Je pravda, že zdaleka ne každý ze spolupráce se Zappou odcházel bez pocitu křivdy (obsazení jeho sestav se často měnila). Je ale zase pravda, že valná většina těch hudebníků se stala tím, čím jsou, jen díky FZ. Záleží na jednom každém z nás, na jaká měřítka položíme důraz; hodnotíme u kumštýře jeho dílo či charakter? – Říká se (a ne zcela neoprávněně), že některá Zappova alba vyšla jen proto, aby byly naplněny podmínky kontraktu, který už jak gramofonové společnosti, tak FZ odpadl od srdce či od šrajtofle. Říká se také (a ne zcela neoprávněně), že Zappova kytarová sóla delší než dvě minuty stojí za poslech právě jen ty první dvě minuty. Říká se prostě ledacos, ale najít mezi kolika desítkami jeho alb a kompaktních disků, shrnujících více než třicet let jeho hudební aktivity, nějaké, které by dodnes nestály za poslech, je nadlidský úkol i pro ty, kteří to vše s takovou chutí říkají.

Minulost není docela minulostí, pokud v dnešku či zítřku přežije vzpomínkou či tvůrčím aktem; s podobnou nadějí my potrefení píšeme, malujeme, socháme či fotografujeme ze všech sil, dokud se minulostí nestanou též naše dny. Frank Zappa zemřel pozdě odpoledne 4.12.1993, ale jeho hudba nejenže není mrtvá – ona ani nestárne.




Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku