Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 4.12.2003
Svátek má Barbora




  Výběr z vydání
 >LIDÉ: Deset let od smrti Franka Zappy
 >FEJETON: Sláva nastaly nám Vánoce.
 >HISTORICKÝ DOKUMENT: Peníze a jejich funkce
 >FEJETON: Herkulovy slzy
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zloději, o Vánocích choději
 >PSÍ PŘÍHODY: Konec folionautiky
 >KULTURA: Nejstrašnější fúrií je zavržená žena
 >Z CEST: Jak jsem hledal pisoár
 >GLOSA: Za růst korupce i dalších nešvarů může každý z nás.
 >NÁZOR: Nedostatečná policejní brutalita?
 >Revoluce pod vlajkou Svatého Jiří
 >Mariah Carey v péřovce
 >PENÍZE: Nejisté pojištění
 >CHTIP: Zapeklité otázky na něž není odpověď
 >POLITIKA: Stabilita a prosperita EU

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
4.12. KULTURA: Nejstrašnější fúrií je zavržená žena
František Schilla

Když v pátek 28. listopadu 2003 při slavnostním uvedení poslední festivalové premiéry náměstek ministra zahraničí Pavel Vošalík v téměř zaplněném Divadle na Vinohradech odmítl "být chytřejší než nadřízený" (aby následně omezil své další vystoupení na pouhé přečtení projevu nepřítomného Cyrila Svobody), rozpoutala se opravdová bouře smíchu. Nebyl jsem jistě sám, kdo v tu chvíli pocítil, že prostřednictvím každoročního Pražského divadelního festivalu německého jazyka se do Prahy až jaksi hmatatelně vrací cosi, z čeho čerpali a na co navazovali ještě humoristé jako Hašek a Jirotka, totiž určitá místně vyprofilovaná mezinárodní (celoevropská) středostavovská kultura.

Publikum se během pátečního večera smálo ještě vícekrát. Na tom by nebylo nic divného, pokud by ovšem na programu nebyla antická tragédie o Médeie a Iasónovi (MAMMA MEDEA). Mytologického námětu o pomstě zavržené ženy (jež druhdy vůdci Argonautů Iasónovi pomohla zmocnit se zlatého rouna a přes všechny nástrahy se vítězně vrátit mezi Řeky, tedy "do civilizace") se po Aischylovi, Sofoklovi, Euripidovi, Senecovi mladším, Ovidiovi a mnoha dalších autorech tentokrát nově chopili belgický dramatik Tom Lanoye (skalním divákům festivalu známý ze shakespearovského projektu Schlachten!/Do krve!), německý režisér Robert Lehninger a členové uměleckého kolektivu Schauspielhannover Hannover. V jejich pojetí připomíná antická báje spíše Válku Roseových (ze stejnojmenného filmu) umocněnou o hromadné vraždy a opepřenou spoustou vtipných (ano i vysloveně humorných) dobových aktualizací.

Proti většině jednotlivých aktualizací jako takových lze sotva co namítat. To platí jak o "globalizační" angličtině (zjednodušená řečtina, tzv. KOINÉ, byla přece jakousi globalizační angličtinou helénistické civilizace), tak o pranýřování odporu vůči cizincům (podle antického pojetí "barbarů"). Odsoudit nelze ani to, že z jeviště se na diváky soustavně valí vulgarismy. (Nejčastějším výkřikem pátečního večera bylo odpodstatnělé citoslovce "SCHEISSE!", příležitostně doplňované ještě zvoláním: "VERDAMMT NOCH ´MAL!". První zvolání bychom mohli volně přeložit jako "DO PR…!", druhé jako "ZATRACENĚ UŽ!") Podle definice odborníků je mýtus "příběhem, který se děje stále". Běží tedy o "věčné téma", jež se ovšem bezprostředně týká právě "každodenních lejn", s nimiž se potýkáme. Adaptační a aktualizační elán tedy v daném ohledu nikdy nemůže být dostatečně radikální. (Velice rozdílně zpracovali ostatně daný příběh už starověcí dramatici.)

Hostujícím tvůrcům bych vyčítal spíše něco jiného. Podle mého názoru se Lanoye a Lehninger rozmáchli příliš doširoka a vposledu ulpěli na líbivých ornamentech na úkor ústředního motivu. V jednotlivých momentech byl smích publika jistě namístě, v pravý okamžik (tj. již tehdy, kdy se Iasón začal ohlížet po jiné) měl však divákům zamrznout na rtech. Ústřední motiv mýtického vyprávění o Médeie a Iasónovi, jak jej v jiné souvislosti vyjádřil jeden anglický předshakespearovský dramatik, zní: "ANI PEKLO NEZNÁ TAKOVOU LÍTICI, JAKOU JE ZAVRŽENÁ ŽENA." Pomsta zavržené "saně" může být strašnou, zničující záležitostí, postihující i další generaci. Dokonce i ve vyústění hannoverské inscenace jsem uvedený motiv téma v patřičné nahosti, v patřičné syrovosti a v patřičné důraznosti postrádal!

Pokud jsem vše dobře pochopil, tvůrci se dokonce v rámci možností (tím, že část vražd, jež podle tradice páchá Médeia, přenesli na bedra a "na konto" Iasóna) pokusili o jakousi Médeinu rehabilitaci. V tom spatřuji, mám-li se vyjádřit bez obalu, nepřijatelný ústupek módním ideologiím oklešťující samotný fundament mytologické předlohy. Módnost zde hraničí s bezkoncepčností. "Věčná pravda" antického mýtu byla zkrátka shledána příliš pohoršlivou. Dříve, než byla vpuštěna na scénu, musela tedy na oddělení plastické chirurgie podstoupit určité zákroky podle dobových, momentálně platných kánonů vkusu, hodnotové hierarchie, morálky. Výsledný dojem, který jsem si z pátečního večera odnesl, by se dal parafrázovat slovy: "JE SICE PRAVDA, ŽE ANI PEKLO NEZNÁ TAKOVOU LÍTICI, JAKOU JE ZAVRŽENÁ ŽENA. ALE POZOR! DNES UŽ SE TO TAKTO NAPLNO NESMÍ ŘÍKAT VEŘEJNĚ A NAHLAS."

V Médeině příběhu se přitom za dnešního stavu vědy, dodejme, sama přímo nabízela (a nabízí dál!) aktualizace za využití témat interrupce či genové manipulace. To by teprve byla věc! Vždyť jak téma interrupce, tak genové manipulace veřejným míněním přímo hýbou! Taková aktualizace by ovšem - na rozdíl od jednotlivých výkřiků o "LEJNECH" - mohla v politicky korektním prostředí tvrdě narazit. A to by zřejmě bylo tím posledním, oč by tvůrci (pokud jim nekřivdím) ve své rádoby progresívnosti stáli…

Přes všechny výhrady, jež jsem uvedl výše, jsem rád, že jsem inscenaci hannoverských hostů mohl v pátek v Divadle na Vinohradech zhlédnout. Klobouk dolů před Pavlem Kohoutem (hlavním iniciátorem a neúnavným organizátorem festivalu), Česko-německým fondem budoucnosti, Českou spořitelnou a dalšími a dalšími, kteří to mně a dalším divákům svým přičiněním umožnili. Plně souhlasím se slovy rakouského velvyslance (který v pátek večer hovořil i jménem velvyslance švýcarského a německého), jimiž velebil Pražský divadelní festival německého jazyka jako zcela mimořádný a jedinečný kulturní počin. Jedna méně vydařená inscenace nemůže celkový význam tohoto kulturního počinu nikterak oslabit.




Další články tohoto autora:
František Schilla

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku