Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 8.12.2003
Svátek má Květoslava




  Výběr z vydání
 >PRAHA: Pád Velkého Karla je jako trest
 >PSÍ TÉMA: Zasraná Praha
 >FEJETON: Krávy
 >POLITIKA: V kase už nic nezbylo, tak odcházím
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Potíže s telefonem
 >PSÍ PŘÍHODY: Zatracenej čokl!
 >ARBITRÁŽ: Vyšetřovací komise a zapálení říšského sněmu
 >NÁZOR: Liberalismus, tolerance a výchova
 >SVĚT: Vybírání vůdců
 >FEJETON: Když na horách nasněží . . .
 >ÚVAHA: O rozpočtu
 >GLOSA: Soud s aktéry ASANACE.
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >PENÍZE: ČSOB Klíčový plán: splní vaše sny?
 >NÁZOR: O potraty nebojujeme

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
8.12. SVĚT: Vybírání vůdců
Ota Ulč

Jednoduchá to záležitost v absolutních monarchiích, v nichž se vždy předem vědělo, že žezlo se dědí po meči, a není-li meče, tedy po přeslici. Takto bezproblémově se nástupnictví řeší i v nejedné diktatuře.V Severní Koreji po Kimovi I. nastoupil Kim II. Po tatínkovi syn i v Sýrii a leckde jinde. Výhoda má ale i svou stinnou stránku, že na trůn nezřídka usedají úplní pitomci.
Teď nedávno přední nakladatelství Doubleday vydalo knihu s názvem "In Praise of Nepotism", jejímž autorem je Adam Bellow, syn slavného spisovatele, laureáta Nobelovy ceny. Pochvalně se vyjadřuje o nepotismu, zpravidla definovaném jako poskytování nepřiměřených předností, výhod příslušníkům vlastni rodiny, přátelům a známým. S odkazem na skutečnost, že 95 procent byznysu, všeho komerčního počínání v Americe zůstává ve vlastnictví či aspoň pod kontrolou jednotlivých rodin, a v porovnání s výsledky dosažené v takové ekonomice, Bellow odmítá pokládat nepotismus jako něco příliš zavrženíhodného..
Tento výraz ještě nepronikl do českých slovníků, ale v české realitě se už důkladně zabydlel od nepaměti. Janu Masarykovi určitě neublížila skutečnost, že byl synem slavného otce. Bez něj by třeba nebyl delegován s cylindrem diplomata do Londýna v prestižní roli. O tomto tématu jsem se už jednou rozepsal ("Předávání žezla", NP, 17.2.03) - o de facto dynastiích v demokraciích, o vdovách přebírající prezidentství po zpravidla zavražděném manželovi. Až grotesktních rozměrů dosáhl nepotismus v Rumunsku, kde Ceausescu vytvořil rodinnou vládu s manželkou, dětmi obého pohlaví, s bratry, švagry a bratranci. V české kotlině Gottwald posadil svého zetě na ministerské křeslo. V sametových podmínkách Jiří Dienstbier, první ministr zahraničí, ze svého syna, věk 21, udělal zákonodárce. Nejinak si počínal významný disident Václav Benda. Všechny je ale v Dominikánské republice přetrumfl někdejší diktátor Trujillo povýšením svého čtyřletého vnoučka na admirála.
"To mám dávat přednost svým nepřátelům?" slavná to otázka bývalého legendárního senátora Everetta M. Dirksena. Fidél Castro udělal ze svého bratra Raula ministra ostrovní obrany. John F. Kennedy svému bratru Robertovi svěřil rezort justice.
Teď, ke 40. výročí smrti Kennedyho v Dallasu, jsem vyseděl řadu hodin při promítání dokumentárních záznamů oné dramatické doby. Znovu jsem si ověřil, že JFK si v politice počínal téměř jako svědec, v porovnání s Lyndonem B. Johnsonem, jeho původním sokem, poté viceprezidentem z politické nutnosti, poté hlavou státu. Jaký to kontrast: Boston versus Texas, Harvard versus rurální učitelský ústav, milionářský synek versus self-mademan, který své miliony a hodně moci dosáhl nikterak ctnostným způsobem. (Ale ani zdroj bohatství Kennedyů nepostrádal nepříjemný ódér.Však patricijská a zdaleka míň majetná rodina Jacqueline Bouvierové vůbec neprojevila nadšení z jejího rozhodnutí vdát se do takových kruhů.)
Od konce druhé světové války v Bílém domě sídlilo celkem jedenáct prezidentů. Z této jedenáctky značně bohatý byl Kennedy a po něm oba Bushové. Bohatstvím neoplýval Truman, bývalý obchodník se střižním zbožím v Missouri, ani jeho nástupce Eisenhower, voják z povolání. Nixon pocházel a chudých poměrů a rovněž nebohatí byli Gerald Ford, Carter, Reagan a Clinton. Bushové, rodina oněch old money - "starých peněz" a značného vlivu, pocházející z Connecticutu, se přestěhovala do Texasu a v tamějším olejářském průmyslu jmění důkladně zmnožila.
Jen jednou v minulosti do vrcholného úřadu po otci nastoupil jeho syn. John Quincy Adams, prezident v pořadí šestý (1825-1829), tak učinil s časovou mezerou čtvrt století po svém otci Johnu Adamsovi, prezidentu druhém (1797-1801). Jméno Roosevelt se rovněž vyskytuje dvakrát: Theodore (1901-1909) a Franklin Delano (1933-1945). Je však dělila nejen doba víc než jedné generace, ale hodně vzdálený příbuzenský vztah.
Talent je občas děditelný, jak potvrzují barokní Bachové, vídenští Straussové, Cranachové starší a mladší, rodiny herců (Fondové, Redgraveové, Hrušínští), sestry tenistky Serena a Venuše, či Schumacherové za volantem vozů formule 1. Bush otec ovšem syna do Bílého domu neposadil, ale jistě mu pomohlo jméno, konexe, vliv, zkušenost vyrůstat v takovém prostředí, a pak štěstí, korunované rozhodnutím Nejvyššího soudu o legitimitě prapodivné procedury voleb roku 2000. A nepomiňme ambice úspěšného mladšího Bushe jít přes mrtvoly, jak například prokázal v primárkách v Jižní Karolině, kde padoušským způsobem se snažil zlikvidovat mnohonásobně kvalitnějšího a schopnějšího konkurenta, senátora Johna McCaina. (Přiznávám, že jsem zaujatý: zavinila to příležitost seznámit se s matkou tohoto pozoruhodného člověka.)
Není bez zajímavosti kontrast s aristokratickou Velkou Británií, její tradiční společenskou hierarchií, kde jedinec je škatulkován, jakmile otevře ústa a vydá zvuk, získaný v rodině a škole té které jakostní kategorie. A tam se vláda dostává do neprivilegovaných rukou nepomazaných hlav - John Major, Margaret Thatcherová, Tony Blair. Není nepodstatné, že zákon limituje britskou volební kampaň co do času jejího trvání a dovoleného množství jejích výdajů.
V USA kampaň jakoby nikdy neutuchala, stojí přemnohé miliony dolarů a efektivní reformy tohoto nákladného počínání jsou stále v nedohlednu. Kandidát s velkým měšcem má velkou výhodu , aniž ale záruku vítězství. Pochybovači nechť se přeptají například magnáta Steve Forbese, který utratil desítky milionů a stále nic.
Dávám přednost bohatým kandidátům. Však snažte se podplatit Rockefellera! Ti přece nejdou do politiky proto, aby si víc nahrabali. Vycházejí z prostředí, v němž jsou spíš motivováni pocitem odpovědnosti vůči společnosti.
Je to americký sen , American way , peníze vydělat, být bohatý . Místo aby mu soused záviděl či dokonce nenáviděl (a pokud možno udal, Czech style), bude se ho snažit napodobit. Není ale American way se svým bohatstvím ostentativně vychloubat, blýskat se (precizní anglické slovo je "to flaunt"), vytřít okolí zrak, tak jak činí náhlí zbohatlíci, do včerejška nýmandi. Připomeňme si naparování Viktora Koženého, jeho londýnskou večeře za desítky tisíc liber. Tak by si žádný z Rothschildů, Astorů či Harrimanů nepočínal.
Poslední dobou v USA se prokurátoři už konečně začali zajímat o zvyklosti lačných kapitánů průmyslu. Teď před soud putuje mimořádně nenažraný L.Dennis Kozlovski. O čtyřicátých narozeninách své manželky uspořádal na ostrově Sardinia oslavy, které stály dva miliony dolarů (peněz společnosti Tyco, jím okradené o stovky milionů). Shromáždil celebrity, uspořádal bakchanálie s nápady včetně z ledu vytesaného Michelangelova Davida, močícího kvalitní vodku značky Stolichnaya. Pořizované videozáznamy, teď k dispozici soudní poroty, mu nebudou zdrojem značné přízně.
Jen zlomeček takové extravagance by pro uchazeče o zvolení do funkce znamenal okamžitou politickou smrt. Během volební kampaně zdůrazňují své nezřídka neexistující plebejské kořeny. Kandidát z rodiny diplomata ve svém životopise představuje svého otce slovem "úředník". Al Gore, syn senátora, piplaný v nejprestižnějších školách, k nimž se najednou nehlásil, se představil báchorkou o skrovném dětství v nuzné chaloupce. V honbě za hlasy se na odborářských schůzích objevil v proletářském oděvu, jako přece jeden z nich.
George W .Bush, po návštěvě u britské královny prohlásil: "Když jsem žil v Midlandu v Texasu, nikdy jsem nesnil, že jednou budu hoštěn v Buckinghamském paláci."Jenže on v Midlandu (skutečně nevábné končině v západním Texasu, mohu potvrdit) žil jen do svých patnácti let - poté už jen v nóbl prostředí škol Andover, Yale a Harvard.
Se skromností, nezřídka nerozlišitelnou od svatouškovského pokrytectví, se prezentují uchazeči o nominaci kandidáta Demokratické strany, který by Bushe příští rok z Bílého domu vystrnadil. Mezi nimi je John Kerry, senátor ze státu Massachusetts.
Jeden mediální zdroj , jehož věrohodnost jsem si dosud neověřoval, tvrdí, že jeho dědeček se do Ameriky přistěhoval ze severní Moravy. Z Kohna se stal Kerry, značně zbohatl a teď vnuk - takzvaný bostonský brahmín, jehož matka pochází z rodiny již zmíněných Forbesů - je multimilionář, který se oženil s miliardářskou vdovou po senátoru, kolegovi Heinzovi (kečupy téhož jména) , zahynuvším v leteckém neštěstí. Teď kandidát, v úsilí dělat věrohodný dojem obyčejného člověka, si pořídil motocykl (Harley-Davidson, domácí americký výrobek) a hraje lední hokej v mužstvu hasičů.
John Edwards, senátor ze Severní Karoliny, advokát - povolání, oprávněně se těšící méně respektu než čističi kanálů - zdůrazňuje svůj prostičký původ a nikoliv skutečnost, že je multimilionář a že ke svému jmění zejména přišel razantní reprezentací bohatých klientů.
Howard Dean, původním povoláním lékař, ex-guvernér státu Vermontu, rovněž pomíjí svůj privilegovaný původ. Na jeho webové stránce v životopisné prezentaci o tom není ani náznak. V televizní debatě svou prestižní alma mater, univerzitu Yale, zamlžil zmínkou o "učilišti v New Haven", městě ošuntělém, vesměs nevábném. Podařilo se mu vyhnout vojenské službě ve Vietnamu údajnými bolestmi v zádech, které si poté rozháněl lyžařením v luxusním Aspenu. Toto své počínání specifikoval jako "setrvávání v horách" ("sojourn in the mountains" dle The New York Times, 23.11.O3: AR34), jakoby šlo o službu ve všeobecně prospěšném Peace Corpsu.
K O N E C




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku