Tři neděle byl můj syn na cestách. Dnes pro něho pojedu na letiště. A co Bart?
Povídají se legendy o tom, jak psi hledají toho, kdo odjel nebo jakkoli zmizel. Možná dokonce, že to ani legendy nejsou. Je pravda, že si zvíře lidi pamatuje a jakmile se po delší odluce objeví, vítají je. Dětství jsem prožil ve Slapech. Měli jsme tam kočku. Potom jsme se odstěhovali a kočka zůstala v domě. Po pěti letech jsme někdejší domov navštívili - a kočka mě okamžitě poznala a dávala najevo velkou radost.

Bart bude taky skákat a vítat a jásat, až se David vrátí, o tom nepochybuju. Ale naproti tomu - nehledal ho, nesháněl se po něm. Prostě vzal na vědomí, že má z domácích lidí už jenom mě a nezdálo se, že by tím trpěl.

Šogo, fenka mé přítelkyně, bere Sněhovou Vločku jako svoji stoprocentní paní. Když je na scéně Vločka, jsem v hiearirchii někde vzadu, daleko za košem na odpadky. Sotva ale Vločka ze scény zmizí, Šogo přehodí výhybku, v lidštině bychom řekli, že převlékne kabát, a jsem její pán se vším všudy, poslouchá mě, lísá se ke mně, patří ke mně. Nepochybuju, jako že Bart bude vítat Davida, že by u mě Šogo zůstala a sloužila mi do posledního dechu, kdyby se jednoho nekrásného dne Vločka sebrala a utekla s ajznboňákem.

Psí věrnost je jedna stránka mince, na té druhé je nevěrnost, nebo možná bychom mohli říci bezcharakternost.
Pokud bychom byli tak pošetilí a chtěli lidské vlastnosti přisuzovat těm moudrým tvorům, jež známe pod souhrnným názvem pes.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku