Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 23.12.2003
Svátek má Vlasta




  Výběr z vydání
 >ARCHITEKTURA: Dva vánoční tipy
 >FEJETON: A pak se dostaví dlouhá a opojná noc…
 >POHÁDKA: Jeden vesmír?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vánoce jsou za dveřmi
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart ve vánici
 >MROŽOVINY: Master and Commander: Odvrácená strana filmu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Na dlouho ztracené tváře
 >NÁZOR: Literární noviny stůňou
 >NÁZOR: Past veřejných zakázek.
 >MÉDIA: Žebráci z televize
 >POLITIKA: Hrozí Iráku občanská válka?
 >FEJETON: Sýkorky jako model pro studium lidského chování
 >FEJETON: Potřeba vyrovnávání
 >FEJETON: Je to velká sranda - aneb ubohý Vašíku
 >FEJETON: Vzpoura proti dudlaj dudlaj

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
23.12. ŠAMANOVO DOUPĚ: Na dlouho ztracené tváře
Jan Kovanic

Slečna Khonová. Zabita asi v Osvětimi.

Už v březnu 1939, jen několik dní po okupaci "zbytkového Česka" začali do židovských firem nastupovat "správci věrné ruky". Lidem rasově špatného původu byly postupně zabavovány nemovitosti, konta, šperky, porcelán, rádia, telefony, lyže, brusle, jízdní kola, psi a kočky... Bez toho se dalo vydržet.

Pro "neárijce" byly vyhlášeny dovolené hodiny nakupování, nakonec to bylo jen dvě hodiny vpodvečer. Židovské mládeži byly uzavřeny vysoké školy. No bóže. Pak střední. To člověk nakonec nepotřebuje. Pak základní. I tak se dá žít...

Židé nesměli do kin, divadel a restaurací. Pak do parků. Pak do lesů. Pak na nábřeží. Pak do většiny ulic po většinu doby. Pak jim zůstaly přístupné jen hřbitovy. Židovské hřbitovy.

Aby se to dalo kontrolovat, byly jejich občanské legitimace od února 1940 označeny rudým písmenem "J". Od září 1941 pak podle Heydrichova rozkazu museli začít nosit na veřejnosti Židé starší šesti let žlutou šesticípou hvězdu černě vytaženou s černým nápisem Jude. Měla být "velikosti dlaně," musela být "nošena viditelně, pevně přišitá na levé náprsní straně části oděvu".

Několik týdnů nato začaly transporty. A Vůdce dal Židům celé jedno město - "Lázně Terezín". Z ulic začaly mizet tváře některých sousedů. Kam? Aha, do toho nového ghetta, do Terezína. Ale tam se daly posílat aspoň balíky - omezeně, na zvláštní lístky a pouze od příbuzných, ale daly se posílat. Když přišel balík, byla to taková událost, že se zapisovala do kalendáře:

Úterý 20. dubna. Narozeniny Vůdce Adolfa Hitlera.
"Emě přišel balíček: Mazanec, pomeranč, jablka, česnek, cibul, chleba, mýdlo, 3 perniky..." napsal si pan Leo Kraus v předvelikonočním týdnu roku 1943.

Z Terezína se daly poslat i necenzurované dopisy: "Hlad a hrozná zima mne pronásledují," stěžuje si Zdena Druckeová. "Pošlete prosím prádlo, čepici číslo 54, svetr, rukavice, kapesník, který jsem 11 měsíců neviděla..." Protože však většina příbuzných během tří let přijela také do Terezína, nebyl už skoro nikdo, kdo by mohl posílat česnek a cibul...

Tváře sousedů nejdříve zmizely v Terezíně. Nikdo nevěděl, že toto město má být jen shromažďovacím lágrem pro transporty na východ, do vyhlazovacích táborů. Sousedy pak už nikdo nepostrádal - vždyť jsou přece v tom Terezíně? Z Osvětimi a Majdanku, ze Sobibóru a Treblinky se vrátil jen málokdo. Tváře sousedů zmizely navěky. Anebo aspoň na dlouho.

Protože některé z nich připomíná výstava Nalezené tváře, která je k vidění v Galerii Roberta Guttmanna v ulici U Staré školy 1, Praha 1 (je to v bloku Španělské synagogy vchod zezadu) do 15. ledna 2004 od 10 do 16.30 hodin, kromě sobot a židovských svátků. (Vstupné činí 30,- Kč, studenti, vojsko a důchodci polovic.)

Jsou tu na desítkách panelů fotografie mnoha rodin. Dědečkové s vnoučaty, rodiče s dětmi, podnikatelé se svými podniky... Na videu běží bez zvuku záběry z rodinných výletů autem i lyžovaček. Jó, ještě za republiky. Normální život normálních lidí, které se rozhodl někdo zavraždit.

Nakonec zůstaly alespoň ty tváře...

(Fotografie převzaty ze stránky jmenované výstavy.)

Psáno v sobotu 20. prosince 2003 večer, zítra bude zapálena čtvrtá svíce adventní, je kislev 5764, byla zapálena druhá svíce na chanukovém svícnu

PS: Pokoj lidem dobré vůle, nepokoj lidem vůle zlé.

Jirka Münzer, zabit ve dvaceti letech v Osvětimi



Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku