Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 22.12.2003
Svátek má Šimon




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Sýkorky jako model pro studium lidského chování
 >FEJETON: Potřeba vyrovnávání
 >FEJETON: Je to velká sranda - aneb ubohý Vašíku
 >FEJETON: Vzpoura proti dudlaj dudlaj
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dostal jsem dárek - vyšla Tma 2.0
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak si Bart myslel, že jsem definitivně zešílel
 >REAKCE: Na článek -Otřesná Součková-
 >SVĚT: Demografický problém a jeho řešení.
 >ZDRAVOTNICTVÍ: Fenomén Rath, povinné členství v komorách a chvála středověku.
 >NÁZOR: Řidiči a řidiči a ještě dlouho řidiči.
 >NÁZOR: Předvánoční úvaha o institutu milosti
 >PENÍZE: Reforma versus naše peněženky
 >POSTŘEH: O sladkostech
 >CHTIP?: Předvánoční mišmaš, občas snad k zamyšlení
 >BAJKA: Balvan

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
22.12. NÁZOR: Předvánoční úvaha o institutu milosti
Zdeněk Jemelík

Po dlouhém váhání udělil Václav Klaus prvních pět milostí. Starý lišák (toto není míněno jako urážka, ale kompliment) lehce vstoupil jednou tlapkou na tenký led velmi opatrně, aby se ujistil, že se nepropadne do ledové vody. Skutečně se mu podařilo vyhnout se záludnostem mimořádné pravomoci, takže žádné z jeho rozhodnutí nevyvolalo mravní pohoršení veřejnosti, jak se to několikrát stalo Václavu Havlovi. Aniž bych chtěl kritizovat presidentovo rozhodnutí, jímž naplnil své právo a které je ze zákona nepřezkoumatelné, přece jen pociťuji rozpaky: k čemu je milost podmíněně odsouzenému, jenž v podstatě není trestem omezen na osobní svobodě? A proč žádá soud o milost pro těžce nemocného člověka, když má ze zákona právo v takovém případě upustit na základě vlastního rozhodnutí od vykonání trestu? Není zde milost presidenta nadbytečná? Ostatně právě v tomto případě udělal Václav Klaus navíc přesně to, za co byl kritizován jeho předchůdce: udělil milost, aniž by počkal na výrok soudu.

Václav Klaus dává opakovaně najevo, že bude v udílení milostí velmi střídmý. Milost nepovažuje za akt výkonu spravedlnosti, ale za projev soucitu, vyvolaného zejména humanitárními důvody. Proti tomu nelze nic namítat. Dále však odmítá považovat institut milosti za nástroj nápravy pochybení justice. V tomto bodu si dovolím odporovat. President je nejvyšším představitelem státu, jehož justice se občas dopouští přehmatů, pro jejichž nápravu nemá přiměřeně dostupné a dosti rychle působící opravné prostředky. Presidentova slitovnost je tak v některých případech jedinou cestou k odstranění utrpení, způsobeného státem. Pro názornost: dítěti, souženému několik let steskem po matce, od které je odloučil justiční omyl, příliš nepomůže, bude-li jeho máma sice zproštěna viny díky rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ale stane se tak až po odpykání trestu. Presidentovu rozhodnutí nemusí předcházet klopotná mnohaletá procedura přes odvolací řízení, dovolání, ústavní stížnost, stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva a zpět k našim soudům. Každé lidské počínání je zatíženo chybami a české trestní řízení není v tomto směru výjimkou, byť si možná presidentovi poradci, policisté, státní zástupci a soudci a možná i on sám o tom myslí pravý opak. Zcela určitě dochází tu a tam k tomu, že je rozsudkem zbaven svobody nevinný člověk, nebo je vynesen nepřiměřeně tvrdý trest odnětí svobody. Přitom je osobní svoboda po zdraví tím nejcennějším statkem, který nám je dán, a její odnětí je zásahem do osudu jedince a jeho blízkých s tak tragickými důsledky, že v případě pochybností o jeho opodstatněnosti by neměl být považován za nadbytečný žádný krok k nápravě. Mezi šesti stovkami nevyřízených žádostí, které přišly na Hrad po nástupu Václava Klause, a přibližně čtyřnásobným počtem zbylých po bývalém presidentovi je zcela určitě několik případů, u nichž sřetězením zlých úmyslů a profesního pochybení v trestním řízení došlo k vynesení nespravedlivého rozsudku. A není kromě presidenta nikoho, kdo by tyto nešťastníky včas vrátil jejich rodinám.

Nevidím rozdíl mezi tragedií člověka, jenž byl těžce postižen na zdraví a zasloužil si tak presidentův soucit, a toho, kdo se dostal za mříže v důsledku selhání justice, ale slitování je mu apriorně odepřeno. Presidentovi je ústavou propůjčena obrovská moc udílením milostí působit dobro, mírnit křivdy, činit lidi šťastnými. Nikdo z potřebných by neměl být vyloučen z okruhu těch, kteří mají na jeho milost naději.

Kdyby měl pan president při udílení milostí štědřejší ruku a širší srdce, v rodinách několika nespravedlivě odsouzených by o letošních vánocích netekly slzy. Je škoda, že propásl právě tuto příležitost rozdávat radost.


Další články tohoto autora:
Zdeněk Jemelík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku