Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 22.12.2003
Svátek má Šimon




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Sýkorky jako model pro studium lidského chování
 >FEJETON: Potřeba vyrovnávání
 >FEJETON: Je to velká sranda - aneb ubohý Vašíku
 >FEJETON: Vzpoura proti dudlaj dudlaj
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dostal jsem dárek - vyšla Tma 2.0
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak si Bart myslel, že jsem definitivně zešílel
 >REAKCE: Na článek -Otřesná Součková-
 >SVĚT: Demografický problém a jeho řešení.
 >ZDRAVOTNICTVÍ: Fenomén Rath, povinné členství v komorách a chvála středověku.
 >NÁZOR: Řidiči a řidiči a ještě dlouho řidiči.
 >NÁZOR: Předvánoční úvaha o institutu milosti
 >PENÍZE: Reforma versus naše peněženky
 >POSTŘEH: O sladkostech
 >CHTIP?: Předvánoční mišmaš, občas snad k zamyšlení
 >BAJKA: Balvan

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
22.12. FEJETON: Vzpoura proti dudlaj dudlaj
Věra Nosková

Propuká to už někdy v říjnu. V samoobsluhách se objeví vánoční kolekce, v trafikách kýčovité pohledy. V půlce listopadu média oznámí, že začíná advent, v němž se prý křesťané postí, což je bohapustá lež. Od té chvíle národ, s křesťany v čele, hodně myslí na jídlo. Ženské pečou vánoční pečivo, mrazáky se plní balíčky, na ulicích se konají veřejné popravy tisíců kaprů.
Prodavači a obchodníci vědí, že je čeká dřina, stres, ale hlavně zisk, tedy nereptají. Jejich vztah k "Ježíškovi" je vděčným vztahem hospodáře k dojné krávě. Rádio a televize zešílí, a chrlí na nás v mnoha verzích dudlaj dudlaj, tichousvatou a rolničky. Reklama vnucuje jako dárky pod stromeček úplné voloviny - auťáky, coca-colu a spor-ný preparát wobenzym, či dokonce pojištění. V televizi začnou promítat desetkrát viděné pohádky a staré cukr-kandlové filmy. Kdekdo vybírá na mentálně postižené. Na bystré, byť chudé, nevybírá nikdo protože bystrouši jdou lidem na nervy. Největší stres pak způsobuje tradice obdarovat své blízké. Dárky darované během roku, byť i nápadité a drahé zároveň se najednou jaksi nepočítají. Teď, teď se musíte ukázat!
Když byl náš synek Jura nejvíce chud, protože chodil na střední školu, a kromě skromného kapesného příjem neměl, nechal ještě ke všemu obstarání dárku otci na poslední chvíli. Teprve na Štědrý den po obědě se vydal za kamarádem, přehrát od něj na kazetu muziku, o níž tušil, že ji má otec rád.
Už jsme chtěli zasednout k štědrovečerní večeři, ale synek ještě nedorazil. Otec pln starosti o zatoulané dítě ze mě vymámil informaci, že mu Jura ještě v této chvíli "připravuje dárek".
To, že jsem se nechala přinutit ke sdělení této delikátní informace, byla chyba, které dodnes lituji.
Otec nahranou hudbu rád neměl, ba přímo ji nenáviděl. Vyčetl synovi ale především pozdní obstarání daru i jeho nízkou pořizovací cenu. Tento měšťácký snobismus Juru roztrpčil až k záchvatu. Oba cholerici překřičeli hravě dudlaj dudlaj.
Uražený, rozzuřený synek se zavřel do svého pokoje, když na nás předtím vykřičel, že vánoce už nikdy slavit nebude. Vyznal se z upřímné nenávisti k jejich komerční stránce i k stupidním tradicím, které nevyvěrají ze spontánní potřeby nějaké radostné chvíle, ale jsou nadiktované zatuchlou tradicí věřících, do jejichž naivních představ a legend nám celkem nic není.
Já jsem tehdy manželovi k dovršení všech křivd nadělila mladistvé botasky, které ho dorazily. Střelil je po váno-cích do bazaru.
Od té doby Jura, náruživý vandrák, jezdí se stejně smýšlejícími kamarády na "vánoční vandry". Čemu těžko čelí, jsou četná vánoční přání od jeho mnoha známých, dnes hlavně v podobě SMS a emailových zpráv. Přejí mu bezmyšlenkovitě šťastné vánoce s touž nevědomostí, s jakou batole šťourá klacíčkem do vosího hnízda.

V době mého dospívání probíhaly vánoce v rodině, v níž jsem byla nucena ještě nějaký čas pobýt, s nevšedním nevkusem. O to se postaral především dědeček, náruživý a mizerný fotograf, a naivní obdivovatel techniky.
Vlastnil jako jeden z prvních magnetofon, a po rozbalení dárků nás vždy velitelsky vyzval k děkování před mik-rofonem. Popsat svůj dárek a "radost" z něj, museli i rodiče. Samozřejmě se děkovalo především za dárky od dědečka, potažmo od babičky, vždyť to byl jeho magneťák! Fakt nám ho nikdy nepůjčil, a nahrával na něj snad jen tyhle falešné večery. Po děkovačce jsme se museli střídat ve zpívání a básničkování. Matka to měla jednodu-ché, zabrnkala na citeru šraml, a děda, kdysi Vídeňák, vytáhl s povzdechem: wo ist meine Heimat? kapesník.
Štědrý večer kulminoval nahnáním rodiny do houfu, a dřinou s pořízením společné fotografie. Praotec rozsvítil žárovky pětistovky, které hřály jako pec. Tenkrát jsem ke své škodě neuměla ocenit komičnost té akce, mládí má spíš buňky pro tragiku.
Děda se potil, vzdychal, několikrát klopýtnul o nožky stativu a vzal pochopa, potýkal se s technikou, zlobil se na nás přestože jsme byli poslušní jako loutky. Fotil samospouští protože chtěl být na fotografii obklopen vděčnou rodinou. Babička do něj ryla: "Rudi, kriskot, tak se s tim tak nemutruj! Jak dlouho nás ještě budeš stavět do hauptáku?!"
Drážděný dědeček německy klel, a byl indiánsky rudý.
Na fotce jsme pak měly odříznuté vrcholky hlav, jako vajíčka na měkko při anglické snídani.

Můj muž je člověk upřednostňující stálost, kotvení, jistoty, opakování téhož, prostě konzervativec. Ještě nějaký čas agónii vánoc v naší rodině vzdoroval, neboť tradice jsou právě z tohoto obsedantního světa. Také já, protože chráním psychiku členů domácnosti před zbytečnými otřesy, a na druhé straně vím, že zdrojem těchto otřesů jsem pro manžela především já sama, jsem předváděla dál kolem svátků "klidu" ženský taneček. Předstírala jsem starost o zásobování potravinami na volné dny, pekla jsem pečivo, a jela s mužem do lesa hledat odpadlou větev borovice.
Čtenáře s vyvinutým egem může zarazit absence mého sebeprosazování, podiví se, pročže jsem tak povolná a přizpůsobivá? Spěchám ho uklidnit: moje ego je zdravé a přiměřeně velké. Já ale jen vzácně psychicky strádám. Klidně si zahraju s někým, kdo mi není protivný "jeho hru". Ale ta hra musí mít nějaký konec, aby mohlo začít zase něco jiného!
Prosadila jsem vánoce u řeky Vydry, v šumavském Antýglu.
Byly úžasné. V celé chatě jsme bydleli jen my dva a ještě jedna dvojice starších uprchlíků. Běžkovali jsme na zasněžených pláních popsaných řádky zvířecích a ptačích stop. Ticho pod prašanem ukryté krajiny, Vydra prodí-rající se zámrazky, a led tepaný neúnavnou vodou do dramatických i něžných útvarů a vzorů. Chodili jsme na procházky kolem Hamerského potoka, obklopeni jen třemi barvami, bílou, azurovou a temně zelenou. Jemně skřípal sníh, chvěl se vodní sval mezi balvany řeky, zakřičelo káně. Tolik poetická stránka věci.
Výborně nám vařili. Nemusela jsem stát u plotny, poté u dřezu, načež u sporáku a opět u špinavého nádobí. Ne-doléhalo k nám otravné dudlaj, dudlaj.
Bohužel, nepodařilo se mi prosadit tento výlet jako novou tradici. A naše pražské vánoce nadále upadaly. Jed-nou se to muselo stát, dohodli jsme se, že oslavu vánoc v naší rodině prostě zrušíme. Místo nich jsme letos popr-vé oslavili astronomický svátek, den slunovratu. Je to slavný den, den návratu ke světlu, k životodárnému Slunci. Oslavili jsme "vítání světla" zatím poněkud rozpačitě, manžel na návrh, že rozpoutám pohanské veselí, nepři-stoupil. Bude nutno vymyslet a uvést v život nějaké rituály vhodné pro starší dvojici s protikladnými tempera-menty. Ráda se toho ujmu.

Po letošních nezažitých vánocích mě navštívil kamarád.
"Jaké byli vánoce?" zeptala jsem se ze zdvořilosti skeptika. Začal se ošívat, ale pak pravil:
"Ale co. Tak já ti to řeknu. Představ si, co jsem se dozvěděl... ještě že jsem se před tím najedl, pak už bych ne-mohl pozřít sousto. Dceru přesvědčila její psycholožka, že má jisté problémy prý proto, že jsme ji asi v půl roce dali na pár měsíců do týdenních jeslí. Rozhodla se, že s tím vyleze v rodinném kruhu na Štědrý večer, snad aby vynikla naše někdejší bezcitnost. Vyčítala, plakala... Po čtyřiceti letech, kdy jí to bylo šumafuk! Přece si to ne-může pamatovat! Ví to vlastně od nás, a nikdy nám to nevyčítala, ostatně bylo to krátké období, které si vynutila situace. Jenže ta káča jí namluvila, že proto má dnes problémy, nedaří se jí, je podražená. Tak mě to naštvalo!" řekl mírně laskavý skeptik.
"Pojď si připít na Slunovrat," vyzvala jsem ho.
"Jestli já najdu odvahu," zasnil se, a zazvonil svou skleničkou o moji, "tak to dudlaj, dudlaj také zruším."

Psáno pro Listy a NP
z připravované knížky Střihneme si převtělení.




Další články tohoto autora:
Věra Nosková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku