Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 23.12.2003
Svátek má Vlasta




  Výběr z vydání
 >ARCHITEKTURA: Dva vánoční tipy
 >FEJETON: A pak se dostaví dlouhá a opojná noc…
 >POHÁDKA: Jeden vesmír?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vánoce jsou za dveřmi
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart ve vánici
 >MROŽOVINY: Master and Commander: Odvrácená strana filmu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Na dlouho ztracené tváře
 >NÁZOR: Literární noviny stůňou
 >NÁZOR: Past veřejných zakázek.
 >MÉDIA: Žebráci z televize
 >POLITIKA: Hrozí Iráku občanská válka?
 >FEJETON: Sýkorky jako model pro studium lidského chování
 >FEJETON: Potřeba vyrovnávání
 >FEJETON: Je to velká sranda - aneb ubohý Vašíku
 >FEJETON: Vzpoura proti dudlaj dudlaj

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
23.12. NÁZOR: Literární noviny stůňou
Michal Matoušek

– a nač vlastně? Zjednodušeně řečeno: na české prostředí. Nebo možná na oubytě; LtN nemají co jíst a statečně hladoví. Ministr kultury (jemuž se noviny nelíbí, protože mu dovedou šlápnout na kuří oko) jim objem státní dotace seškrtal zhruba na čtvrtinu a jako socialista se projevil nečekaně kapitalisticky: přežije ten, kdo si na sebe vydělá. – Na to lze ovšem namítnout, že jsou aktivity, které na sebe nevydělají nikdy, ale přesto je nechá vymírat jen stát velmi neprozíravý. – Na to lze ovšem namítnout velice snadno (a ministr to rád dělá), že si tedy takové aktivity mají po čertech hledět svého kopyta a nesuplovat něco, do čeho nevidí, čemu stejně nerozumí a co umí jen neodborně hanět. – Na to lze ovšem snadno odpovědět, že kdyby výbojné noviny a ministr kultury byli jednoho politického vyznání, pak by vada novin byla rázem považována za jejich přednost...

Ještě lze celkem oprávněně dodat, že loni byly povodně, zrovna teď že je docela zima a rozhodnutí že bylo plně v kompetenci státního úředníka. Státní úředník (pořád mluvíme o ministrovi) také rozhodl a je to tak v pořádku; k tomu účelu jsme si ho najali. Méně v pořádku se mi zdá klima, v němž se o takových věcech jedná a v němž rozhodnutí padají. – Fakt, že literatura a myšlení o ní dlouhodobě ztrácí své postavení, dnes nikdo rozumný nezpochybňuje. Otázky jsou: zda je to dobře, zda tomu tak bude pořád a komu tyto otázky nejraději položit.

Jak úplně jinak by se bylo poslouchalo, kdyby ministr Dostál dokázal překročit svůj stín a postavit se k problému takto: “Přestože se mi LtN hluboce nelíbí a nesouhlasím se způsobem, jakým jsou dělány, zkusím i v nynější ztížené situaci vše, co bude v mých silách, aby nemusely přestat vycházet.” Něco podobného napsal kdysi Voltaire Helvetiovi – vzpomínáte? Ano, takového bychom chtěli mít státního úředníka: s noblesou, která mu umožní vidět za časový horizont, po který bude on svou funkci vykonávat. Takového, který si uvědomuje, že nejlepší vizitkou jeho práce nebude výčet toho, co z moci úřadu vyhubil, nýbrž toho, co díky vlivu úřadu zachránil.

Ale zase takové bychom si přáli mít noviny: při vší (chvályhodné!) zatvrzelosti korektní a všímavé i k lidem, kteří mají na jejich móresy i schopnosti názor ne vždy uctivý; jen kvůli tomu ještě nejsme hlupáci. Literární noviny nebudí dojem, že chtějí, abychom je i my považovali za své. Jediné, co chtějí, je, abychom zaplatili předplatné – aby nám dál měly odkud kázat své maximy a samy se podle nich směly nechovat. Proto také nejdeme a nepředplatíme si je, což by novinám v jejich stonání určitě ulevilo, a navíc jsme ochotni poslat jim takovýto text: “Milá Literární novino, přiložený článek už Ti nenabízím k otištění, ale jen jako akt informace o něčem, co se kryje i Tvým jménem. – Máš teď jiné starosti, viď? Upřímně řečeno nemám poslední zprávy, jak dopadá Tvůj zápas o existenci, a nesháním je; přiznávám ovšem, že sám divím, když tato slova po sobě čtu. Literární noviny, Literární listy i Listy byly vždycky ikony toho, co člověku připadalo v pořádku, dokonce možná i prestižní – v tom nejlepším z možných významů použitého adjektiva.

To už neplatí. Nekomunikuješ. Svými redakčními úpravami poškozuješ texty, měníš jejich smysl a zároveň své zásahy tajíš. Jsi jako cenzura padesátých a šedesátých let, skrývající svou existenci. Honosíš se tím, že uveřejňuješ i názory sobě nepříznivé – ale pokaždé jen takové, na které máš co odpovědět (nebo si to alespoň myslíš), a poslední slovo samozřejmě ponecháš vždy sobě. Máš účast či jméno v projektech, které smrdí. Jsi nevděčná; nevšiml jsem si, že bys letos jakkoli vzpomenula desetiletého výročí smrti Jana Lopatky (který toho pro Tebe tolik udělal a za jehož smrtí, promiň, stojí i tvůj stín). Museli to napravovat jiní, třeba já na Neviditelném psu. Mám pokračovat dál?

Když mi poprvé vyšel text v Literárních novinách, připadal jsem si jako král vesmíru. To byla kóta, která něco znamenala. Není Tvou vinou, že dnes neznamená vůbec nic publikovat v kterýchkoli novinách; ale je Tvou vinou, že ses takovému standardu přizpůsobila a že Tvým eventuálním zánikem nic podstatného ze scény nezmizí – protože to, bohužel, zmizelo už dávno.”

Být já redaktorem, kterému přijde takovýto přípis, nemyslil bych si, že mlčení je nejvhodnější odpovědí. Tomu, kdo přípis psal, evidentně o cosi jde; nemá jen škodolibou radost z problémů novin, které s ním nezacházely slušně. Kdyby šlo o zkušenost ojedinělou, dalo by se mávnout rukou. Jenomže z autorů, kteří by se pod takový přípis mohli s čistým svědomím podepsat, by se dal sestavit špičkový prvoligový tým...

Vraťme se raději na začátek: Literární noviny stůňou.




Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku