Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 23.12.2003
Svátek má Vlasta




  Výběr z vydání
 >ARCHITEKTURA: Dva vánoční tipy
 >FEJETON: A pak se dostaví dlouhá a opojná noc…
 >POHÁDKA: Jeden vesmír?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vánoce jsou za dveřmi
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart ve vánici
 >MROŽOVINY: Master and Commander: Odvrácená strana filmu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Na dlouho ztracené tváře
 >NÁZOR: Literární noviny stůňou
 >NÁZOR: Past veřejných zakázek.
 >MÉDIA: Žebráci z televize
 >POLITIKA: Hrozí Iráku občanská válka?
 >FEJETON: Sýkorky jako model pro studium lidského chování
 >FEJETON: Potřeba vyrovnávání
 >FEJETON: Je to velká sranda - aneb ubohý Vašíku
 >FEJETON: Vzpoura proti dudlaj dudlaj

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Náš rybník  
 
23.12. POHÁDKA: Jeden vesmír?
JITA Splítková

Matka k ní přichází, jako každý večer. Přečíst ještě jednu pohádku před spaním. Pohladí ji a políbí.
"Mami. . neodcházej ještě. " Zaprosí, "já se tady sama bojím. "
"A čeho prosím tě?"
"V noci tady chodí lidi. "
Matka se jen usmála, "to se ti něco zdá."

- - -

Ležela bez hnutí. Stáhla si peřinu přes hlavu.
Takhle mě určitě nikdo nevidí. Nesmím se hýbat. Nikde přeci nic není.
Teď jasně zaslechla zvuk tekoucí vody z koupelny. Někdo si v obýváku čistí zuby. .

Zalezla si ještě hlouběji pod peřinu. Skoro nedýchá. Z vedlejšího pokoje je slyšet cinkání příborů.
Zase tam jsou nějací cizí lidé. Jedí. . . Vypadá to jako u nás ráno. . .
Začne to vždycky, když oni jdou spát. Ve dne se s tím nikdy nesetkala. . . Zadržuje dech. . . někdo rozevírá dveře do ložnice. . . . Jsou to velké skleněné dveře. Mají dvě křídla, která se neotevírají normálně, ale musí se od sebe odsunout. Křídla zajíždí do otvoru ve stěnách. Vydávají přitom skřípavý zvuk. Ten právě zaslechla. . .
Nebo to bylo něco jiného? Měla bych se podívat. . . Opatrně vstává z postele. Po kolenou došla ke dveřím.
Když se zmenším, tak si mě nevšimnou. . . Jedním okem přitisknutým na malou mezeru, pozoruje obývák. . . Stejný stůl. Stejné židle, stěna, obrazy. . . A přeci to není jejich stůl, židle. . . Náš nábytek nesvítí.
Zvuk dveří z koupelny. Do místnosti vchází její otec. Matka nese konvici. . . A teď vidí sebe!
"To jsem přeci já!" Vykřikne hodně hlasitě.
Nikdo si jí nevšímá. Otočí se. Za ní klidně spí rodiče. V obýváku otec dojedl smažená vajíčka. Cinkl příbor. Hovoří spolu.
Takhle se se mnou baví naši. A já jim odpovídám. Vždyť jsem, ale tady!
Všimla si, že jako nábytek svítí i oni. Rozhodla se.
Nejsem přeci zbabělá.
Otevřela dokořán. Jde k nim. Nevšímají si jí. Jde k sobě. Obě se na sebe dívají.


- - -

Po prázdninách holčička už spala klidně. Ještě několik let ji budily různé zvuky. Věděla, že je to její fantazie. Představovala si, že když oni jdou spát, ti druzí vstávají a naopak. Nebála se. Nebylo přeci čeho. Sebe? Kdo by se bál sebe.
Zvuky během let slyšela stále řidčeji. Zapomněla na tu noc, kdy uviděla sebe samu.
Má jiné starosti… Pravidelně vstává do práce.

Za dvanáct hodin na to samé místo, na tu samou postel si lehá ta samá dívka. Je to to místo? Je to ta postel? Je to ona? Ta druhá dívka si nikdy nevzpomněla, že u snídaně uviděla sebe. Ani o tom nepřemýšlela. . .

Je to vlastně jedna dívka. Jedno místo. . . . Jeden vesmír???




Další články tohoto autora:
JITA Splítková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku