Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 27.12.2003
Svátek má Žaneta




  Výběr z vydání
 >DETEKTIVKA: Případ věrohodného svědka
 >FEJETON: Vánoční koncert
 >POSTŘEH: O dárcích
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Můj Štědrý den
 >PSÍ PŘÍHODY: Bartovy Vánoce
 >MROŽOVINY: No difference
 >ARCHITEKTURA: Dva vánoční tipy
 >FEJETON: A pak se dostaví dlouhá a opojná noc…
 >POHÁDKA: Jeden vesmír?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vánoce jsou za dveřmi
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart ve vánici
 >MROŽOVINY: Master and Commander: Odvrácená strana filmu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Na dlouho ztracené tváře
 >NÁZOR: Literární noviny stůňou
 >NÁZOR: Past veřejných zakázek.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
27.12. DETEKTIVKA: Případ věrohodného svědka
Lydie Junková

Motto: Jedinou neotřesitelnou jistotou budiž tobě pochybnost… (Stará moudrost)

"On si tím je naprosto jist," řekl poručík Gall. "Jen si poslechni, co vypověděl:.:..Viděl jsem, jak stáli nad tím příkrým svahem - muž a žena, bylo jasno, takže jsem je z blízkého vrchu dobře viděl… Slzely mi oči, ale jen jsem si je utřel, trčela tam pak už jen jedna postava, takový hubený čahoun. Nazrzlé vlasy… Ten jeho popis je arci relativní, jelikož svědek sám je malý, obtloustlý."
"Viktore, nepsychologizuj zase!" opáčil kapitán Doubek.
"Barvu očí bohužel nevěděl!" nedal se poručík.
"Přestaň! Ten svědek je přece vzdělaný člověk, profesor, uvažuje snad logicky!"
"Akademické tituly nejsou zárukou -"
Poručíkův skeptický výlev přerušil tělnatý muž, který se v tu chvíli objevil ve dveřích. "Už máme pitevní protokol!" zahlaholil hned na prahu.
"Díky, Vlastíku!" Kapitán sáhl po hustě popsaném listu. "…Zlomenina spodiny lebeční, odtržené srdce, mnohočetné zlomeniny končetin a pánve…musela být okamžitě mrtvá," četl polohlasem. "Ještě tu píšou o krvácení a zhmožděninách…asi jak se ve vzduchu otáčela a narážela do srázu."
"Jelikož původně uvažovali o sebevraždě, tak my zatím vůbec nevíme, jak to tam vypadá !" podotkl Viiktor Gall.
"Tak tam zajeď! Ale měl bys vzít s sebou Vlastíka!"
"Náš podporučík může raději zajet do sousední vesnice!"

Viktor Gall jel rychle, jak měl ve zvyku, pozoroval přitom krajinu, přívětivou a vlídnou v tom teplém zářijovém odpoledni. V polích pobíhalo pár postav, snad nějaký hon. Nebo pytláci… Za přejezdem přes trať poručík zahnul na úvozovou cestu, která brzy vzala za své před pásem borovic. Dál už musel pěšky. Kamenitá lesní pěšina se drala k vrcholu mezi hustými keři ostružin , na kterých se ještě černaly plody. Často tudy asi nikdo nechodil. Poručík přidal do kroku; prostředí bylo zvláštním způsobem nepřívětivé, šero se natáhlo mezi kmeny, seshora jen tu a tam slabý záblesk světla. Když se Viktor Gall ocitl na vrcholku, otevřela se před ním krajina ozářená sluncem, táhla se do dálky jako lehce zvlněné moře, poddajné vlny travnatých luk proudily až k obzoru, kde se vzdálené vršky rozpouštěly v šedomodré mlze. Vysoko nad hnědavými plochami zoraných polí plachtila široká křídla… Idyla. Ale svah pod ním byl strmý, hrbolatý, sem tam kámen nebo keř.
Šikmo od vrcholu, o málo níže, než místo, kde poručík stál, týčil se málo zalesněný kopec Vzdálenost nebyla velká , dohlédnout se sem dalo. Profesor - ale kde se tam vlastně vzal? Mluvil něco o pravidelné zdravotní procházce,... Býval prý náruživým sportovcem - také rád střílel, takže zrak může mít bystrý, přestože má už šedesátku za sebou.
Nachomýtl se k té tragédii náhodou? Nesledoval snad ty dva záměrně? Začínám být podezřívavý víc, než je přiměřené, pomyslil si Viktor Gall; už mi tohle povolání vrostlo pod kůži…A to jsemkdysi chtěl být farářem - jako moravský děda…Těšil jsem se, jak se budu potulovat po lesích… a to se mi mi právě teď povedlo, jenže nic moc.

Takovými myšlenkami se podporučík Křížek nezabýval, na to byl u kriminálky už příliš dlouho. "Narazil jsem na takovou řečnou paní," referoval rozvážně o svém poslání, "moc hezky jsme si popovídali."
"Nabídla ti buchty s mákem?" pídil se Viktor Gall.
"Nemohli byste nechat těch vašich vtípků? Rád bych slyšel, co ses dověděl, Vlastíku!" podotkl nerudně kapitán.
"Co se stalo?" podivil se Viktor Gall, "Vaši kluci zase dělají problémy? Neměl sis pořizovat hned čtyři!"
Kapitán se hrozivě zamračil a otevřel ústa.
"Tož abych vám to pověděl," nalil uklidňujícího oleje podporučík . "Ta paní mi svěřila - pochopitelně pod rouškou přísného tajemství - že její sousedka se občas někde na tom blízkém vrcholku scházívá s nějakým chlapem!"
"Jak to ví?"
"No, má pozorovací talent znásobený neuvěřitelnou zvědavostí. Jednou tu paní sledovala až skoro nahoru, kde na ni čekal nějaký tlouštík. Jí samé že by se vůbec nelíbil, ale sousedka s tím mrňousem prý už peče dlouho.."
"A to je všecko?" zeptal se poručík Gall.
"Kdeže! Sotva jsem sedl na motorku, vyřítila se na mne další baba, jenomže tahle docela mladá."
"Ty máš ale kliku na ženské!" neodpustil si poručík. "Já se nedivím, že ses neoženil, žádná manželka by ti takové pletky netrpěla!"
"Dal jsem si dohromady, že ty moje dvě informátorky se znají a že jedna by té druhé nejradši nasadila psí hlavu. Ta zvědavá sleduje svoji sousedku na kopec - a ta mladší mi o té slídilce navykládala úplný román !"
"Jen se nedej na literaturu, propána. Už tak převažuje brak."

Kapitán Doubek vytáhl zatím ze stolu dýmku a nacpal ji tabákem; jako obvykle mu nechtěla hořet. Avšak když konečně vyslal ke stropu první nesmělé kroužky dýmu přestal se mračit.
Hromádka faktů byla děravá:nevábná síť pochybností, z níž se jen při značné dávce optimismu dalo vytáhnout několik - byť zatím velice vratkých - hypotéz. Bezpečnostní aparát se však bez prodlení pustil po vytýčené stopě, o ničem nemeditoval, neměl zabudován program na pochybnosti a plané úvahy. .
Podporučík Křížek neúnavně pročítal poskytnutá hlášení, ale zatím nad nimi vrtěl nespokojeně hlavou. "Svědkové si odporují," vzdychal.
"A v čem?" zeptal se kapitán.
"No kupříkladu ten náš vzdělanec tvrdí, že tam viděl stát nějakého čahouna s jakousi ženou. Ale je tu jiný svědek, nějaký dřevorubec, který je si jistý, že nahoře nikdo nebyl, poněvadž on celé odpoledne řezal u cesty klády - a že kolem něj nikdo nešel, poněvadž by ho byl musel vidět."
"A kdoví, jestli má maturitu," podotkl uštěpačně poručík Gall. "Třeba si spletl dopoledne a odpoledne či podobně!" "Tumáš, přečti si ty výpovědi sám!" nabídl Křížek.
Poručík ho poslechl. "No, mě ti dva chlapi připadají oba
pomatení. Já se raději poradím s odborníkem."
"Půjdeš ke kartářce?" chtěl vědět kapitán Doubek.
"Ale vždyť víš, že tátův kamarád byl psychiatr!"
"Třeba ho budeme taky potřebovat i my," mínil Křížek

Starší šedovlasý pán přivítal poručíka srdečně. "Že se taky
jednou ukážeš!" usmál se a vysunul si na čelo brýle.
"To víte, něco bych potřeboval," pžiznal se poručík.
"To je ale náhoda,!" prohlásil l lékař, když vyslechl, oč jde
"Právě se mi dostal do ruky překlad jedné velice
interesantní knížky Jmenuje se Sedm hříchů paměti..
Pojednává se v ní o tom, jak jsme zapomnětliví,jak snadno
pleteme všecko dohromady, jak často si ledacos
namlouváme a podléháme sugesci. No - ukaž
ta lejstra. Zatím jdi dát na čaj. Ale mně nedělej takovrý
rejžák,jaký piješ ty. Po tom by normální člověk zkolaboval."
Psychiatr se zahloubal do písemností. Netvářil se příliš
optimisticky. "Je to poněkud chabý materiál. Jediné, co lze
usoudit, že jsou oba dost nejistí, zaplétají se do jakýchsi
těžko uvěřitelných podrobností a odporují si nejen
navzájem, ale dokonce i sami sobě. Oni se znají?"
"Pokud vím, tak nikoli."

"Následoval vysoce učený výklad o poklescích paměti. Jaký je rozdíl mezi zapomínáním a záměnou, z čeho pochází roztržitost, jaký vliv má sugestibilita a jak i při nejlepší vůli - nebo spíš bezděčně - lze všechno zkreslit. Doktor mi dokonce navrhl , jestli ty dva nechci poslat k němu, ale ujistil jsem ho, že to by asi nešlo," referoval pozdě večer Viktor Gal kapitánu Doubkovi a Křížkovi. Oknem pronikal pouliční hluk a odlesky nesčetných světel.
"Takhle v noci nic nevymyslíme," odtušil unaveně kapitán Doubek a vytáhl kapesník. "Něco na mne leze."
"Hodím tě domů, snad se z toho vyspíš!" navrhl Viktor Gall.
"Pojedeš s námi?" zeptal se Křížka.
"Díky, mně ještě jede metro, aspoň doufám, že zase něco nezkolabovalo."
Kapitán Doubek se posadil do vozu. Noční město se sobě nepodobalo. Nepodobalo se hlučné metropoli, přeplněné ve dne shonem a hlukem. Místy teď nabízelo chvilkovou ilkuzi klidu, tu a tam šero romantických zákoutí, čisté přímky a křivky starobylé architektury. V serpentinách pod Chotkovými sady blýskly zezdola rozmazané obrazce světel.
Kapitán Doubek poněkud nejistě vystoupil z vozu. "Díky," řekl a zmizel v domovních dveřích.
Viktor Gall přidal plyn a rozjel se širokou třídou symetricky osvětlenou výbojkami z vysokých stožárů. V záři reflektorů se zmítaly divoké, protichůdné výplody, vzpěčující se jakémukoli pořádku, odmítajíce se poskládat v přijatelmou verzi.
To nebyla noc k odpočinku, ale neklidné převalování ze
strany na stranu, v mělkém polospánku. O půl čtvrté ráno toho měl Viktor Gall právě dost. Vstal a začal dlouhými kroky přecházet po koberci, na který měsíční světlo
vykreslilo nezřetelný vzor. Částečně ozářilo i sošku na příborníku a obraz v dřevěném rámu. Zastavil se před ním, ale tentokrát mu šíleně rozvířené nebe na polem obilí nic neříkalo. Vzpomněl si jen, že malíř nakonec zešílel: velice povzbudivá myšlenka.

Profesor Prudký se důstojně posadil a upřel bledé oči na kapitána. "Nevím, cože ode mne ještě požadujete," pronesl. "Co jsem věděl, už jsem sdělil."
"Máme tady několik fotografií. Můžete určit, na které z nich je onen vysoký muž, kterého jste viděl -"
"Stát nad tím srázem!" přerušil Doubka profesor."Tak mi je ukažte!" Soustředěně prohlížel obrázky tří mužů. "Na tu dálku - ač mám dobrý zrak - jsou si- všichni podobní!"
"Jenomže jeden je prostovlasý, druhý má čepici a třetí je plešatý!" vmísil se Viktor Gall. "To je přece značně odlišuje!
"Pravda -"hlas se zachvěl. " Je to ten v čapce."

"Všiml sis, jak váhal?" řekl poručík, sotva se za Prudkým zavřely dveře. "A nakonec vybral toho v čepici, kterému není vůbec vidět do obličeje. Není to podezřelé?"
Kapitán Doubek chvíli uvažoval. "Musíme se mnohem podrobněji zaměřit na profesorův život, jeho kontakty!"
"Tak já se za ním vypravím!"
"Ale vezmeš s sebou Křížka!"

Sotva se vyhoupli na dálnici, Viktor Gall se rozjel jako o závod.
"Těžko něco vypátráme, když skončíme ve špitále," bručel Křížek. "Víš vůbec adresu?
"Mám mapu, vím kde to je."
Projeli malebnou vesnicí .Poručík zastavil téměř na konci. "Zjistil jserm si, že profesor Prudký není doma, ale nemusejí nás zaregistrovat jeho sousedi. Prudký měl kdysi přítele, kvůli kterému ho opustila manželka.. Ti dva se ve zlém rozešli a onen falešný kamarád se s ní odstěhoval neznámo kam..Zatím se po něm marně pátralo, není vyloučeno, že odjel pro jistotu za hranice."
"Tím, že odloudil někomu manželku, nespáchal ještě trestný čin," mínil Křížek. "Kdyby se tohle trestalo, nestačily by soudy už vůbec nic jiného dělat."
"Podívej, je tu les! Můžeš předstírat, že jdeš na houby a jistě narazíš na nějakou houbařku."
Náhoda, jak známo, bývá spíše zlomyslá, zlovolná baba, která vám nastaví nohu v okamžiku, kdy to nejméně čekáte. Tentokrát byla kupodivu v laskavé náladě. Sotva poručík s Křížkem vylezli z vozu, nachomýtly se jim do cesty dvě paní s košíky přes ruku. "Taky na houby?" zašvitořila jedna z nich.
"Jo, jenže jsem si zapomněl tašku," odvětil neobvykle hbitě Křížek. "Ale nůž mám. Mohl bych se k vám přidat?"
Než se Viktor Gall vzpamatoval, zmizeli v lese.
Viktor Gall za nimi poněkud překvapeně zíral. Křížkova rychlá akce ho zaskočila. Ale napadlo ho, že dobrým zdrojem informací může být i místní hostinec.
Kolem jednoho stolku blízko okna seděli tři strejci u mariáše. Popošel až k nim a gratuloval si, že ho mariáš kdysi naučila babička. "Mohl bych se přidat?" zeptal se mírně a široce se usmál.
Strejcové si ho prohlédli a pak odtáhl jeden z nich židli. "Ale tuhle hru nejdřív dohrajem, zatím si dejte pivo." Objednali si také a za chvíli nechali karty kartami a začali poručíka zpovídat, odkud se tu vzal, jestli někoho hledá. Bezděčně mu nahráli.
"Ale - to je taková historie - Kdysi tu byla provdaná jedna moje sestřenice, ale potom se někam odstěhovala a teta mě sem hnala, abych se o ní něco dověděl."
Bylo to chabé zdůvodnění, ale strejci ho naštěstrí spolkli.. "Jo, tak to vy myslíte Anču Prudkou - no jo, ona utekla od toho svýho, je to takový neruda, ani se jí nedivím," řekl jeden.
"A prófa - tak mu tady říkají -byl úplně vedle, někdo ho litoval, jiný mu to přáli," přidal se druhý strejc. "Jenže on je ouplně bezmocnej. Jen si vzpomínám, jak pořád opakoval, že mu to nedaruje."
"A kde bydlí ta jeho bývalá?" otázal se poručík.
"Měli prej bejt za hranicema, ale povídá se, že se vrátili."
"Jakpak se jmenuje ten zrádce?" vyptával se Viktor Gal.
"Jarda Zahrádka."
Poručík si nakonec zahrál i mariáš, ale prokázal takové slabiny, že strejci rozmrzele karty složili. Naštěstí zahlédl Viktor Gall za okny podporučíka. "Tak já zase pojedu," rozloučil se. "Teta se mnou hnala svýho bráchu a ten, jak koukám, jde z hub."

Na zpáteční cestě porovnali své informace. A ukázalo se, že se dobře dopňují. Jedna z houbařelk, jež se s Křížkem pustila do řeči, byla sestrou profesorovy zrádné ženy.
"Tvrdila, že s tím morousem se nedá žít a také to, že teď bydlí se svým partnerem asi třicet kilometrů odsud. A že napsala svému starému dopis, aby svolil k rozvodu."

"Vypadá to dost nadějně," mínil kapitán Doubek, "ale co chcete dělat? Nesmíme se ukvapit."
"Mám takovou ideu," pravil Viktor Gall. "Rád bych znovu vyslechl toho dřevorubce. Nemohu uvěřit tomu, že by v tu dobu nikoho neviděl jít na vršek."

"Stejně jsem chtěl za vámi přijít. Nemohl jsem s tím spát."
Muž si odkašlal, šlo mu to ztěžka.
"Nejlíp, když povíte pravdu," vyzval ho poručík. Byli v kanceláři sami, seděli proti sobě, z očí do očí.
"Já vám to řeknu, i kdybyste si měli myslet -"
"Policajti nemyslí," uklidnil ho Viktor Gall.
"To bylo tak: ona Jaruna přišla za mnou do lesa. Víte, pořád naléhala, abychom se vzali - a tak jsme se nakonec zase pohádali a ona se strašně rozbrečela a utekla tam nahoru. Mněani ve snu nenapadlo - co by se mohlo - že by mohla -skočit dolů".
"Musela být zoufalá. Ale proč jste nám to neřekl hned?"

"Mužský jsou zbabělí, " vyjádřil se k tomu Křížek. "Možná ji nasliboval, že si ji vezme - No, tohle trestní zákoník neřeší!"
"Pokud tam nahoře byla tedy sama, nemohl ten profesor vidět žádného čahouna!" plácl se poručík do hlavy.
"V pomatení si snad představoval, že se pomstí svůdci své ženy!"
" Ale bůhví, jak to bylo," mínil kapitán. "Musíme si s tím svůdcem promluvit.."

Vytáhlý, hubený chlápek se vrtěl na židli, leč netvářil se nijak vyděšeně. Sdělil jim, že celá historie měla poněkud jiné pozadí. "On byl ten můj bývalý kamarád vždycky trochu divný - a s léty se to stupňovalo. On na svoji manželku odjakživa žárlil, ale v poslední době jí udělal ze života peklo. Pořád ji špicloval, dělal jí scény, jednou ji honil po kuchyni s nožem v ruce. Začala se ho tak bát, že - že utekla za mnou. Měl jsem ji vyhnat?" otázal se poněkud pateticky.
Snad ji už dříve miloval, avšak to nebylo podstatné "Profesor se mu chtěl pomstít: vybájil si, že nad tím srázem viděl nějakého čahouna, aby ho dostal do maléru," uvažoval kapitán.
"A nebýt toho dřevorubce, bůhví, jak by to dopadlo. Četl jsem v té knížce, o které se mi zmínil psychiatr, že těžký, nepřekonatelný citový otřes může člověka neuvěřitelně ovlivnit, bolest v něm přetrvává - a nakonec uvěří tomu, co si o tom sám vsugeroval. Asi to neříkám přesně, ale - dovedete si představit, co se může stát, když se výpověď takového svědka bere za hodnověrnou?"
"Mohlo by to nakonec ovlivnit nejen naše vyšetřování, ale i celý soudní proces!" přidal se zachmuřeně Křížek.
"Nihil novi sub sole - kolik je asi takových hodnověrných svědků! A kolik lidí bylo takhle odsouzeno nebo osvobozeno - a to nikoli ze zlé vůle!".
"Na to raději nemysli, abys neskončil u toho svého psychiatra," řekl kapitán, alevůbec se neusmíval.




Další články tohoto autora:
Lydie Junková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku