Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 1.1.2004
Nový Rok




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Všem ženám pro potěchu srdce
 >SVĚT: Jak se žije, jí a pije ve Vídni
 >SVĚT: Jak vypadá oslava Nového roku v Chicágských ulicích
 >SVĚT: Předvánoční plavba 2.: vstříc k nizozemským državám
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Šťastný a veselý rok 1914!
 >POSTŘEH: O zámku
 >Lucinka v opeře aneb sbohem Michale
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >MROŽOVINY: Břitvoruký Jack.
 >PŘÁNÍ: Pf 2004
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Novoročenky
 >PSÍ PŘÍHODY: Snad poslední letošní Bartova pidirvačka
 >KOMENTÁŘ: Zmraž si plat a staň se parlamentním funkcionářem.
 >DOPRAVA: Kudy, kudy cestička…?
 >BUZERACE: Příběh vpravdě silvestrovský, leč reálný

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
1.1. ŠAMANOVO DOUPĚ: Šťastný a veselý rok 1914!
Jan Kovanic

Sloup a věž

Hronov je krásné starobylé městečko choulící se v údolí říčky Metuje. Slyne každoročně konaným setkáním ochotnických divadelníků v místním Jiráskově divadle. To je ozdobou centrálního náměstí, jež má velice nestarobylý název: Náměstí ČSA (Československé armády). Na tom náměstí je nejen barokní sloup, ale i velké parkoviště; je to vlastně rozsáhlá křižovatka, která by mohla vypadat lépe. Navrhnout nové rozvržení náměstí bylo obsahem diplomky mé dcerky Terky. Byla v Hronově mockrát, jednou jsem ji tam svezl rodinným vozítkem i já.

Hned na rohu náměstí vedle divadla se tyčí věž budovy, kde je umístěna základní škola. Tereza si usmyslela, že si náměstí vyfotí právě odtud. I doprovodil jsem ji a zažil něco, jako z dobrodružného románu pro děti. Nejdříve jsme zašli za panem školníkem. Ten nám půjčil klíče se slovy: "Já tam už nechodím, už se bojím..."

Vystoupali jsme po schodišti do druhého patra. Po normálním schodišti normální školy. Stěny chodeb byly vyzdobeny dětskými kresbami. Zašli jsme na dívčí záchod. Tam, za kabinkami, se otevíraly úzké dveře na zalomené schodiště. Na jeho vrcholu nás čekala plechová dvířka, a za nimi - půda. Opuštěná půda pod zaprášeným krovem. Přešli jsme ji po houpavých prknech až ke stěně, do kterých vedla malá čtvercová dvířka. Za nimi se nám otevřel vnitřní prostor věže. Zaprášený, zapavučinovaný a zaholubený prostor. Ve výši lidské postavy zde trůnil stroj věžových hodin. Mohutná ozubená kola se tvářila velmi verneovsky. Od stroje vedly dvě hřídele do bočních stěn - na druhé straně zdí se na Hronov usmívají hodinové ciferníky. Nahoru se do tmy táhla táhla ke zvonům. A žebříky. Tři žebříky. Vypadalo to tam trochu jako na půdě té školy, co do ní chodil Harry Potter, i s těmi pohyblivými schodišti. Jenže tady to byly úzké žebříky. Houpající se žebříky.

Převlékli jsme se do pracovního a jali stoupat. Já jenom na vršek prvního žebříku. Ono to tam všechno tak houpalo, žebříky stály na prknech a vedly tak vysoko - na vršku prvního žebře jsem chtěl poskytovat hlavně morální pomoc. Své dítě jsem vyslal výš - jest horolezcem, ať se činí. Dcerka vyšplhala na konec druhého žebříku a pak prohlásila, že raději nic fotit nebude. Ano, je horolezec, ale jaksi s sebou neměla lano, skoby a úvazky. Nakonec se přece jen dostala až pod samotný vrchol věže, ale nepodařilo se jí zvednout padací dvířka. I musela nastoupit otcova hrubá síla, takže jsem tam nakonec vylezl taky. Síla nutná byla, protože na deklu, který jsem zvedal, leželo tak čtvrt metru guana. Už jsem se školníkovi nedivil. Do guana byla zarostlá táhla ke zvonům, asi, chudinky, nemohly zvonit.

Ale ten krásný rozhled! Měl jednu zrádnost: Zábradlí kolem špičky věže sahalo jen do kolen. Odspodu si pozorovatel myslí, že je normálně vysoké - a proto dál. Tahle finta opticky zvyšuje věž. Mě se zdála být dost vysoká i bez toho.

Terka si ofotila Hronov z věžní perspektivy a opět jsme se ponořili do věže. Dolů to šlo hůře, zejména širším tatínkům, ale nakonec jsme slezli. Již nikdy více! A bylo právě poledne - a začalo právě bít poledne. Táhla se protahovala guanem docela lehce! Ještěže jsme se nezdrželi, kdyby mi zvony nečekaně začaly řvát přímo do ucha, asi bych se dosti vylekal.

A na zpáteční cestě jsem na půdě našel starý kalendář bez desek. Pan školník mi dovolil si ho vzít. Takový kalendář býval dříve v každé venkovské domácnosti. Dvanáct jeho úvodních listů obsahuje měsíční kalendáře se svátky katolíků, evangelíků, pravoslavných, Slunce a Měsíce východu a západu, astronomické úkazy a výpisky z kalendáře stoletého, pravoslavného a židovského. Na jejich zadní stranu si hospodář psal inkoustovou tužkou důležité poznámky. Jako tuto: "11. února koupili selata 72 K za tři."

Pak následuje seznam trhů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (trhy pouze na dobytek označeny jsou hvězdičkou). Abecední seznam svátků svatých a světic, přehled jmen staročeských - a ceník poplatků poštovních, telegrafních a telefonních. Do 20 g činí porto 10 h bez rozdílu vzdálenosti (do ciziny další jsou zvláštní poplatky předepsány). Balík do 5 kg a na vzdálenost 10 zeměpisných mil přišel na portu 30 h, na všechny další vzdálenosti 60 h. Sazba pro telegramy po celé Evropě, do Norvéžska či Cypru, ba i asiatského Turecka činila 60 h za slovo, jehož délka je na 15 liter (5 číslic) stanovena. Avšak do Černé Hory platí se slovo nejméně 1 K, do vých. Rumélie pak 1 K 30 h...

Po reklamách na Agrární banku a čerpadla na močůvku následují kalendářové povídky z vojenského prostředí, osudy svedených a opuštěných žen, ba i humorné Kacafírkovy příhody. Též dávný redaktor vykradl už tehdy dávné fejetony Jana Nerudy! Nechybějí rady lékařovy (někdy trochu humorné - třeba o ženitbě, ale někdy až nečekaně současné - "naprosto nevhodnými nástroji pro děti vůbec jsou nástroje ku střílení... Dítě má se naučiti míti střelnou zbraň ve vážnosti a má věděti, jak nebezpečnou se může stát."...)

Ještě je tu část organizační - nejdříve "Naše přední úkoly" - tedy úkoly členů strany agrární, pak seznam výrobků a ochranných známek Českého agrárního obchodního družstva. Vydatně přispěje na účely strany ten, kdo kupuje pro svoji domácnost a hospodářství agrární cikorku, české agrární zápalky, agrární mýdlo, agrární fluid pro koně a žitnou kávu "Agrárka". Teprve pak jsou uvedena jména činovníků a poslanců strany agrární, v čele s předsedou A. Švehlou...

I před devadesáti lety si lidé připíjeli na zdraví a na šťastný a veselý rok 1914! V kalendáři si mohli přečíst i soupis knížat a králů českých; posledním byl František Josef I., cís. od 2. pros. 1848. Desítky let se nic neměnilo, rolníci pečovali o svá pole, dobytek i zahrádky, předávali grunt z generace na generaci, na zděděné hroudě se lopotili, vychovávali děti. Žili. V tom roce 1914 už moderně, s fotografiemi, parními mlátičkami, naftovými motory, strojenými hnojivy, samočinnými napajedly, secími stroji a agrárním práškem proti chřípěcí. Ale stále ještě trval svět, který šel pochopit prostým selským rozumem.

Ano, tam dole, na Balkáně, inu tam se to chruje. Balkánská válka jest ukončena mírovou konferencí v Bukurešti. Bulharsko jest poníženo, Rumunsko získalo část jeho území, i úspěchy Srbů jsou skvělé. Avšak velmi těžké a velmi delikátní otázky se objevují. "Ba právě v okamžiku, kdy dopisujeme tuto stať, docházejí zprávy, že Turecko pomýšlí na to, aby vypovědělo Bulharsku válku. To by byl ovšem počátek nových evropských zápletek, jejichž důsledky by byly naprosto nedozírné...." napsal redaktor Karel Mečíř.

Nedozírné důsledky se skutečně dostavily. Její současníci je pojmenovali "válkou světovou". Netušili, že je to první světová válka. Netušili, že mohou být někdy vykázáni z rodné hroudy, netušili, co to znamená "20. století". Fakticky začalo až tento rok 1914. Rok, kdy spousta lidí zvěděla, jak nebezpečnou se může státi střelná zbraň...

Také my netušíme, co nás čeká tento rok 2004. Balkán se snad umoudřil, ale islámský džihád ukázal své zoubky v teroristických aktech. Přišli jsme o trošku občanských svobod, věříme, že nám to zaručí větší bezpečnost. Loňská válka v Zálivu znamenala skvělý úspěch Američanů na poli vojenském, avšak co se týče euroatlantické jednoty, zazněly nepříjemné tóny, jejichž prohlubování by mohlo mít důsledky naprosto nedozírné. 21. století prý nastalo 11. září 2001. Avšak pravý začátek 21. století možná ještě přijde.

Svět se změnil, tuto úvahu nikdo nenajde po devadesáti letech na zaprášených trámech školní půdy. Ale myslím si, že lidi se až tak nezměnili. Na samém konci onoho kalendáře z Hronova je část hospodářská, kde se se svými zkušenostmi svěřují rolníci, jejich chotě i výminkáři. Některé z těchto zápisků bych vám chtěl, milí čtenáři Šamanova doupěte, opsat v nastávajícím roce. Jsou nové právě 90 let.

Tak šťastný a veselý!

Psáno v Praze dne 31. prosince 2003

Fotografie, na které je ta věž, je převzata ze stránek města Hronov


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku