Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 1.1.2004
Nový Rok




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Všem ženám pro potěchu srdce
 >SVĚT: Jak se žije, jí a pije ve Vídni
 >SVĚT: Jak vypadá oslava Nového roku v Chicágských ulicích
 >SVĚT: Předvánoční plavba 2.: vstříc k nizozemským državám
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Šťastný a veselý rok 1914!
 >POSTŘEH: O zámku
 >Lucinka v opeře aneb sbohem Michale
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >MROŽOVINY: Břitvoruký Jack.
 >PŘÁNÍ: Pf 2004
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Novoročenky
 >PSÍ PŘÍHODY: Snad poslední letošní Bartova pidirvačka
 >KOMENTÁŘ: Zmraž si plat a staň se parlamentním funkcionářem.
 >DOPRAVA: Kudy, kudy cestička…?
 >BUZERACE: Příběh vpravdě silvestrovský, leč reálný

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
1.1. FEJETON: Všem ženám pro potěchu srdce
Michal Matoušek

Na sklonku loňského roku nás tak trochu želarovali a není vyloučeno, že se leckdo přeželaroval. Některým to ulpělo na duši, některým na kabátě, někteří se toho v ústraní diskrétně zbavili a některé to pořád nadýmá. – Nejde o nic, co bychom neznali. Knihy jsou prodejní hit, film je prodejní hit, kina jsou plná a ženy si v kinech pěkně popláčou. Možná bych si také poplakal, kdybych na ten film šel. I když s jistotou to říct nemohu: na mě bývá zapotřebí o cosi větší kalibr, než jakým je Geislerová a spol.

Víte, přátelé, pláč jako doprovodný účinek čehosi pěkného je koneckonců očistný. Přesto jej (pokud se nám taková věc stane) zkoušíme utajit i před svými nejbližšími – i když víme, že se můžeme nadít jejich shovívavosti. Je to zázrak intimity, který nepatří na veřejnost. Připadá mi proto zrůdné, když je na veřejnosti nejen provokován, ale zrovna v případě želarování přímo dolován. Je to silná emoce a jako takovou ji lze kvantifikovat i vysloveně soudobě: z promočených kapesníčků při ždímání padají na zem zlaťáky a průmysl volného času je potichu sbírá.

Nemluvme dál o filmu – mluvme o knihách paní Legátové. Vladimír Just zmiňuje v LtN tradici vančurovskou, hrabalovskou, topolovskou (kterého Topola a co z jeho výbavy má asi na mysli?), a mýlí se; není zarážející, jak často se Vladimír Just mýlí? Příklady, které uvádí (“... stařenka má v polici několik kalendářů, které jí pomáhají zdolávat otázky metafyzické...”), upomínají spíš na tajuplnou Harper Lee (“... jsem nikoho neslyšela tak si vymýšlet jak Dilla Harrise. Mezi jiným letěl sedmnáctkrát poštovním letadlem, byl v Novém Skotsku, viděl slona a brigádní generál John Wheeler byl jeho dědeček a odkázal mu svou šavli...”).

Slyšíme to? Týž odstín ironie, podobná dikce; u Legátové snad jen v méně kultivované, lehce dryáčnické podobě (“... usmívám se poloblbě...”). Jednotlivé věty Legátová často akcentuje tím, že je vyděluje jako samostatný odstavec: strhávají tak na sebe tíhu, jakou pak svou skrovnou silou nejsou schopny unést. Přece jen se ještě na okamžik vraťme k filmovému zpracování: v televizním Sítu o filmu pravil režisér Trojan, že pokud zbavíme příběhy Květy Legátové literárních fines, zbývá červená knihovna. Neříká on tím náhodou, že Legátová je prostě červená knihovna, jen s použitím všech těch literárních hejblat pěkně napucovaná? – Pokud byl román H.L. Jako zabít ptáčka v Americe ocejchován (podle mě nikoli spravedlivě) jako veleúspěšný velekýč, přestože obsahuje i něco zdánlivě tak nemoderního, jako je “humanistické poselství”, do které garáže zacouváme s texty K. L.? Nechci už chodit okolo horké kaše: zmíněné texty jsou jen vkusně napsané ženské prózy se všemi atributy toho řemeslného tvaru.

Četl jsem onehdy v Literárních novinách, jak se literátky, v daném případě ruské, na besedách snaží nově definovat termín ženská próza: “...neznamená to červenou knihovnu,” ohrazuje se třeba nakladatelka Jelena Šubinovová, “ale kvalitní literaturu s určitými znaky, s citlivějším přístupem k mezilidským vztahům...” (Kdo ví, třeba tomu tak v Rusku doopravdy je.) Několikrát už jsem o ženské próze psal, takže mi odpusťte, když pro udání tónu jednu svou (zlomyslnou) větu připomenu: “ženská próza je sebestředný příběh, v němž je nám žena představována jako jakési intelektuálně biologické residuum z byvšího lepšího světa.” – Ona je Nositelkou Mravu, Citu a Vědění, Středem Všeho. “Muž byl zbytečný,” říká přímo prozaička Olga Slavnikovová o ruské literatuře devatenáctého století. “Ve dvacátém století sice zbytečný být přestal, jenomže po románech o revoluci, o občanské válce a Velké vlastenecké válce mám pocit, že by bylo lepší, kdyby zbytečným zůstal...”

Já to tu po těch... dámách opakuji bez ironie. Taková třeba Archa Aleny Vostré je nakonec rovněž docela sofistikované povídání, ale co s tím, když ani ona se nedokáže vymanit ze základního schématu ženské prózy: já, a tak trochu i ten můj. (Nebo ti moji.) Já jsem citlivá, možná trochu výstřední, možná trochu sobecká, rozhodně nijak hloupá. Také ovšem marnivá. A říkají, že i hezká – zkrátka okrasa i svízel, jaké už my ženské ve skutečnosti býváme. Ale toho chlapa (chlapy), co s ním na stránkách knížky hraju literární ping-pong, toho vám, spolehněte se, podám naprosto jednoznačně: buď jako boha, nebo jako hovado. Nebo jako slušivý či méně slušivý doplněk k vybraným typům oblečení.

Možná jde na stránkách ženské prózy o jednodušší sporty než ping-pong: jako jójo nebo honění káči. Ono to celé vůbec jde říct jinak. “Je vždycky autorkou jedné postavy!” říká Ludvík Vaculík o autorce probíraného žánru Lence Procházkové (Jak se dělá chlapec). “Píše jen ji, cítí jen ji, toto je její metoda a já jsem jí nedávno vysvětloval, že to může být její originalita.” – Naprostý klam, pane Vaculíku. Naprostý klam, jímž z nejrůznějších důvodů obelháváme sami sebe. Tou originalitou se vyznačuje ženská próza prostě jako taková; jelikož je, tato originalita, nezbytným předpokladem jejího osvojování a zpodobování skutečnosti. Nebo ještě jinak: můj zamilovaný Thornton Wilder má v románu Březnové Idy zapsánu fiktivní úvahu Caesarovu o mystériích Dobrotivé bohyně, téměř výlučně ženském svátku života, plodnosti a stvoření. Když svátek skončí, “... není divu, že se ženy k nám vracejí co bytosti z jiného světa a po nějakou dobu mezi námi dlí jako zářiví hosté. Bylo jim řečeno, že ony udržují hvězdy v nebeském koloběhu a že zároveň udržují dlažební kostky Říma na jejich místech. Když se nám po čase vzdávají, činí tak s pýchou, jež není prosta opovržení – jako bychom my muži byli pouze nahodilými a podřadnými nástroji pro plnění jejich velkolepého poslání...”

Té pýchy není krásnější polovině lidstva nikdy dost. A tak se tedy čas od času dívá na nylonový měsíc s Jaroslavou Blažkovou nebo želaruje s Květou Legátovou. – Dlouho jsem nerozuměl a nejspíš ještě pořádně nerozumím termínu “gender”. Dovedu si jej zařadit hlavně v protikladu k termínu “feminismus”; zatímco feminismus (podle mne) usiluje o faktickou, nikoli jen proklamativní rovnoprávnost mužů a žen, genderová studia na to jdou jinak: konstatují a vysvětlují rozdíly, vycházejíce z oprávněného předpokladu, že být jiný neznamená být horší.

Doufám, že alespoň toto vykládám smířlivě; jde mi, jako v těch studiích, hlavně o pojmenování skutečnosti, které má doprovázet její pochopení. Je pohoršlivé skutečnost naopak zkreslovat a stavět oslavné pomníky, notabene někomu, kdo o ně nestojí. Nebo ještě jinak to zkusím říct: když nám truhlář vyrobí na zakázku přesně takový nábytek, jaký jsme si představovali, svůj úkol splnil. Když nám kumštýř nabídne přesně takové dílo, jaké jsme si představovali, svůj úkol nesplnil; především proto, že pracoval jako truhlář. A je to truhlář, kdo by se tím porovnáním měl cítit uražený. Rozumíme si?

Üspěch knížek paní Legátové nespočívá ve faktu, že (jak se opět mýlí Vladimír Just) jsou napsány skvěle a báječnou češtinou. To paní Legátová neumí, snad takové ambice ani nemá. – Abychom si dobře rozuměli: ty věci opravdu jsou relativně vkusné. Líbivé. Nepřekračují však význam ani dovednosti žánru, v němž jsou psány. Úspěch knížek paní Legátové pramení z toho, že v jejích textech našel literární průmysl komerční potenciál; jsou to ty slzy, o nichž jsme mluvili hned na začátku, slzy divaček a čtenářek a nositelek. A tak podobně.

Slzy, jimž je třeba pomoci, aby tekly. V pokladnách prodejen iluzí se s nimi pak dějí neuvěřitelné věci...




Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku