Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 1.1.2004
Nový Rok




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Všem ženám pro potěchu srdce
 >SVĚT: Jak se žije, jí a pije ve Vídni
 >SVĚT: Jak vypadá oslava Nového roku v Chicágských ulicích
 >SVĚT: Předvánoční plavba 2.: vstříc k nizozemským državám
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Šťastný a veselý rok 1914!
 >POSTŘEH: O zámku
 >Lucinka v opeře aneb sbohem Michale
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >MROŽOVINY: Břitvoruký Jack.
 >PŘÁNÍ: Pf 2004
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Novoročenky
 >PSÍ PŘÍHODY: Snad poslední letošní Bartova pidirvačka
 >KOMENTÁŘ: Zmraž si plat a staň se parlamentním funkcionářem.
 >DOPRAVA: Kudy, kudy cestička…?
 >BUZERACE: Příběh vpravdě silvestrovský, leč reálný

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
1.1. SVĚT: Jak se žije, jí a pije ve Vídni
Radka Tučková

Asi v polovině září jsem odjela za manželem do Vídně z krásných, ach překrásných Krkonoš, kde vládla stále zejma /v Krkonoších jsou totiž jen dvě roční období a to zima se sněhem a mrazem a delší, o něco málo teplejší zejma bez sněhu/. Vše se již barvilo do nádherného zeleno, žluto, červeno, zlatohnědého podzimu. Ve Vídni bylo tepleji a tak jsem měla možnost užívat si skoro letní, rozkvetlé, krásné, ach překrásné vídeňské parky - oázy klidu a pohody, malebné ostrůvky dílem šlechtěné, dílem opravdové divoké přírody, sloužící také jako nárazníkové pásmo a zdroj kyslíku ve městě citelně čpícím automobilovým smogem.

Parku největšímu, kde najdete, krom záhonů z květin palem a sukulentů sestavených do barevných obrazců i rosaria, vodotrysky, přírodní jezírka s kačenkami, vřesoviště, borovicové hájky, skalky se skalničkami, křoviny a jehličiny sladěné podle různých odstínů zelené barvy, vévodí vysoká věž Donauturm. Na jejím vrcholu se pomalu otáčí restaurace, z které je možné z ptačí perspektivy zhlédnout Dunaj s jeho ostrovy, vídeňské mosty, "mrakodrapy" v UNO CITY a při pěkném počasí snad i celou Vídeň.
Dole v parku pejsci prohánějí své páníčky, kteří musí běhat, jezdit na kole, na kolečkových bruslích nebo malým vláčkem, hrát tenis, ping-pong, šachy. Ti movitější si mohou zaplatit skok z restaurační věže, nikoli však sebevražedný, ale skok na gumě.
Zrovna onehdy jsem pozorovala jednoho milionáře, který se musel, prostě m u s e l za každou cenu vrhnout do prázdna, ať to stojí co to stojí, i kdyby měl poslední peníz, protože vzrušení ze zmrzačení je k nezaplacení. U paty věže složil nemalou sumu, zahrnující snad i pohřební náklady, potom vyjel výtahem až do vůní plné vyhlídkové restaurace, kde mu bylo odepřeno cokoli pozřít, neboť rudý obleček, který na okamžik skoku vyfasoval, měl být k upotřebení dalšímu zájemci o smrt, viditelně neposkvrněn. Při riskantním skoku z věže totiž působí psychické a mnohdy i fyzické tlaky, kterými se organismus překotně zbavuje všeho přebytečného.
Ale zpět do restaurace ve věži, adrenalinový maniak, zcela nalačno /strašný pocit, už to by mě zabilo!/, byl nucen projít kolem vonících vídeňských specialit, jako jsou palačinky plněné vším možným i nemožným, křupavé štrůdly od sladkých až po špenátové, meruňkové knedlíky plavající v rozpuštěném nefalšovaném másle a sypané vysokou převysokou vrstvou mletých ořechů, pečené vepřové s kyselým zelím a jemným knedlíkem, dozlatova vypečený Wienerschnitzel /řízek/ s bramborovým salátem. Pak musel vstoupit na lávku, která byla zrovna tak dlouhá, aby si adept na smrt nestačil uvědomit, do čeho vlastně leze a nežádal zpět vstupné /nebo snad skočné?/. Tam jej spoutali, hodili do propasti a protože naštěstí guma nedosáhla až na zem, řvoucí milionář pro tentokrát vyvázl.
Ještěže nejsem milionář a nemusím, prostě n e m u s í m , za žádnou cenu vrhnout se z věže ! ! ! ! Jsem přesvědčena o tom, že dostatek adrenalinu by mnohým spolehlivě dodal nedostatek peněz, ale ten pocit prostě oni /milionáři/ nemají možnost zažít a proto si hledají laciné náhražky.
Inu což, i tak se dá zbavovat nejen financí, ale já bych raději investovala do nějaké té voňavé výtečné jedlé a chutné vídeňské pochoutky.

Vídeň je město, kde se moc dobře vaří a servíruje typická rakouská /rakouskouherská/ krmě a navíc, aniž byste jeli dál než za hranice města, máte možnost ochutnat i delikatesy mnoha ve Vídni spokojených domestikovaných národností, které nabízejí své kulinářské speciality téměř všech kuchyní světa.
Čínu tu vaří Číňané, pizzerie vlastní Italové, v řeckých restauracích si můžete zatancovat s Řeky, indické speciality podávají Indové v turbanech, sushi dostanete z rukou Japonce a Turkům se Vídeň /přes opevnění a úspěšnou obranu za panovníka Leopolda I./ podařilo dobýt úžasným kebabem /pečené maso na způsob u nás známého gyrosu/. Cestu kolem světa tady podnikám velmi ráda a s chutí. A proto, že hlavní město Rakouska má ze všech evropských měst snad největší počet hospůdek a restaurací, mám o cestování na hodně dlouho vystaráno.

Ani se nedivím, že většina Vídeňáků je pěkně kulatá, jako by očekávala příchod zlých časů, jak kulantně kypré tvary obhajoval /sám zakulacený/ bodrý maminčin bratr, jenž říkával: "Když přijdou zlé časy ti tlustí budou hubení, zatím co ti hubení budou studení." Skvělá rakouská kuchyně vám v přemíře dává dostatek energie, která sice v boji proti obezitě mnoho nezmůže, zato ovšem mile prohřívá atmosféru mezi lidmi.

Rakušané si rádi přivlastnili za své jídla, jež v době monarchie do Vídně s sebou přinesly krásné mladé služebné z Čech, které šly na dračku mezi ženitbychtivými Vídeňáky, a tím geneticky ovlivnily nejen jídelníček bývalého i dnešního hlavního města. Tak například typickým národním jídlem, které se prý /!/ podává jen a jen v Rakousku, jsou meruňkové knedlíky! O původu palačinek, houskových nebo bramborových knedlíků, pečeného vepřového a všelikých hustých omáček víme my Češi své.
Staročeská šmorna, alias trhanec - cosi nevzhledného pečeného z bramborového těsta posypaného cukrem a mákem, která v Čechách již téměř "vymřela", je v Rakousku zlatým hřebem jídelníčku každého Beiselu /čti pajzl(u) /- dobré restaurace s domácí kuchyní. Tu, kterou dříve vařily, krom našich babiček, také šikovné české ručičky námezdních dělníků pouze pro hladovějící, vídenští šéfkuchaři převzali a vylepšili přívlastkem císařská na Kaiserschmorrn. Vídeňský řízek, největší chloubu echt Wienerische Kueche /nefalšované vídeňské kuchyně/, sice vynalezli v Itálii, ale nutno přiznat, že Rakušané všechny recepty dotáhli do naprosté dokonalosti a velikostí porcí, které jsou přímo úměrné pocitu, že za své peníze dostáváte víc, než jste si zaplatili, víc než jste schopni spořádat.

V pravém to ráji vídeňské kuchyně Grinzingu, jedné z malebných čtvrtí Vídně, se k úžasným rakouským jídlům podávají také skvělá rakouská bílá a červená vína, ale především sem všichni chodí na Heurige /letošní víno/ objednávané jako "ochtl" /achtel osminka/ nebo "firtl" /viertel čtvrtlitr/. Tady pochopíte jeden vídeňský vtip, kdy přijde pijan /zřejmě moravského původu/ do Grinzingu a servírka se ho ptá, jestli si dá osminku nebo čtvrtku. "Samozřejmě, že čtvrtku!" "A má to být bílé nebo červené?" Pijan se krátce zamyslí a pak se oboří na servírku: "A od kdy je slivovice červená?"
Atmosféru pravé císařské Vídně dokreslují operetní melodie v podání houslistů a harmonikářů ze Slovenska případně Maďarska. Zde se vlastně představuje typická, pohostinná, spokojená, klidná, přívětivá Vídeň, jejímiž pevnými stavebními pilíři jsou česká kuchyně a hudební nadání horkokrevných čardášových členů bývalého Rakousko-Uherska. Esence z toho nejlepšího, co do Vídně geneticky zaseli bývalé "porobené" národy, jsou potom ve stylových domcích s girlandami muškátů, večer co večer při svíčkách umně míchány a servírovány návštěvníkům, jež mají možnost v současném evropském velkoměstě užít si půvabů předminulého století. Toto umění zde ovládají beze zbytku a jistě nejlépe. Tak tedy PROST WIEN UND WEIN!




Další články tohoto autora:
Radka Tučková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku