Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 5.1.2004
Svátek má Dalimil




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Inteligentní intelektuálové
 >POLITIKA: Evropská konventitida - krize politického konstruktivismu
 >REFORMA: Pán bůh s námi a Špidla pryč.
 >SVĚT: Nový rok v Nepálu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vítejte po svátcích
 >PSÍ PŘÍHODY: Jaký pán, takový a tak dále
 >FEJETON: Po vánocích jako po výprasku
 >VĚDA: Globální oteplování neexistuje
 >NÁZOR: Novoroční Sedmička, opět zklamání pro voliče roku 2004.
 >SVĚT: Zajímavosti kolem srbských voleb.
 >NÁZOR: Není svatého lidu!
 >MEJLEM: Vtip
 >POSTŘEH: O předení
 >MOBY DICK: Návrat Juniora
 >SPORT: Konečné řešení na dosah

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
5.1. POLITIKA: Evropská konventitida - krize politického konstruktivismu
Jaroslav Zvěřina

Nedávný neúspěch návrhu ústavní smlouvy EU, připraveného "Konventem" je v historii Evropské unie snad prvním významným narušením zažitého scénáře vrcholných summitů. Dosud vždy se dařilo zásadní nedohodě zabránit tím, že v posledních hodinách jednání Rady byl přijat nějaký kompromis. Ten někteří vítali s jásotem, jiní se skřípěním zubů. Takový typický evropský summit proběhl za francouzského předsednictví ve francouzské Nice. Přinesl stávající podobu unijních institucí a rozhodovacích procesů, platnou od února 2003. Tedy podobu, které se mnozí politici chtěli do budoucna vyhnout ukvapeným a vynucovaným přijetím ústavního textu, který navrhla podivná sešlost méně významných evropských politiků, nazývaná "Konvent". Také kodaňský summit, který stanovil definitivní finanční rámec stávajícího rozšíření EU, proběhl podle popsaného krizového scénáře. Máme ještě v paměti licitace a přihazování rozpočtových prostředků novým členským zemím na poslední chvíli tak, aby se finální verze líbila těm, kteří chtěli co nejvíce ušetřit, i těm, kteří chtěli co nejvíce dostat.
Evropská unie má nepochybně v genech obsedantní puzení k neustálému obměňování a vylepšování svých institucí. Je ostatně založena na celé řadě smluv a dohod. Politici členských zemí nikdy v historii nebyli tak docela spokojeni s tím, jak EU funguje. Projevem zmíněné nespokojenosti jsou permanentní diskuse o "institucionální reformě". Zatím největším úspěchem evropské reformní horečky zřejmě byla Amsterodamská smlouva. Amsterodam znamenal vyvrcholení dvouleté mezivládní konference o institucionální reformě. Protože šlo o typický unijní kompromis, přinesl kromě nesporných předností také celou řadu "nedodělků", které zkusila řešit až mezivládní konference, vrcholící v Nice.
V posledních letech použila Evropská unie dvakrát velmi zvláštní poradní orgán, "konvent". První z konventů dostal za úkol vyprodukovat unijní chartu základních práv. Výsledkem jeho práce je známá "Charta fundamentálních práv EU". Text se nikdy nedočkal jednomyslné akceptace. V Nice byl jako součást smluv vetován Velkou Británií. Druhý z konventů jej zařadil do textu návrhu ústavní smlouvy, když jeho platnost oslabil zvláštní výkladovou klauzulí. Zatím poslední konvent byl s volán k vypracování ústavního dokumentu, který měl zjednodušit smlouvy a přiblížit Evropskou unii občanům. Právě umanutou nutkavou tendenci, řešit institucionální pseudoproblémy EU svoláváním nepříliš reprezentativních konventů, nazývám konventitidou. Jde o jakousi evropskou neurózu, která občas recidivuje jako reakce na potíže, kterým Společenství i jednotlivé členské země právě čelí. Jako správná neuróza se samozřejmě zabývá úzkostí, která je přenesena na náhradní, méně zásadní objekty a konflikty, aby ty podstatné zůstaly tabuizovány.
Ani jeden zmíněný "konvent" není možné značit za jednoznačný úspěch. Problém byl již ve složení těchto orgánů. Záměr svolavatelů byl ušlechtilý. Šlo o to, dát dohromady široký "think - tank", ve kterém by byly zastoupeny všechny hlavní směry evropského politického myšlení. Snaha po co nejširším záběru pochopitelně vedla ke komplikovaným, dlouhým a sofistikovaným textům. Jejich hlavním nedostatkem byl konstruktivismus, tedy tendence psaným textem a změnou institucí formovat Evropskou unii "žádoucím" směrem. Tím směrem je pro politické myšlení, které dnes v unijním aparátu dominuje, především unifikace, centralizace a federalizace Společenství. Evropský konstruktivismus se usilovně snaží, aby byl co nejrychleji vybudován velebný chrám evropské federace, "Spojených států evropských", pohříchu však hodně vysoko nad hlavami občanů. Takový postup zásadním způsobem vzdaluje unijní architekturu občanům a stěžuje identifikaci lidí s institucemi EU. V konečném důsledku tento netrpělivý mechanismus problematizuje formování evropského politického národa, který jediný by mohl legitimizovat kroky směrem k federalizaci EU. Pokud by ovšem něco jako "evropský politický národ" bylo opravdu v dohledu. Podle posledních průzkumů jen asi 48% občanů v členských zemích souhlasí s tím, že členství v EU jejich zemi prospívá. Jen 52% občanů eurozóny soudí, že společná měna je nepochybně pokrokem. Jedinou skupinou, která se s Evropskou unií dokonale identifikuje, jsou elitní evropští politici a úředníci, kteří jsou svou existencí svázaní s unijními institucemi. Tato skupina je sice vlivná, avšak málo úspěšná v zápase o srdce a duši Evropanů.
Co se zdá nesporné, to je skutečnost, že v průběhu času výrazně slábne nadšení obyvatel i politiků uvnitř členských zemí pro rozšíření EU směrem na východ. Euronadšení, tak typické pro první polovinu devadesátých let, dávno vyprchalo. Eurofangličkáři, kteří rozšíření Unie prezentovali jako div ne misijní aktivitu, nejsou dnes již příliš slyšet. V rozpravě o ratifikaci rozšíření ve francouzském parlamentu pravil předseda zahraničního výboru Národního shromáždění E.Balladur, že s 25 členy bude EU těžkopádnější, "rozhodovací procesy budou pomalejší, emoce silnější a opozice zřetelnější". Ve většině parlamentů pak byly vyslovovány v této souvislosti obavy z rozpočtových dopadů nastávajícího rozšíření. Ratifikace "velkého třesku", tedy rozšíření o deset nových členů byla přesto vesměs jednoznačně podpořena většinou národních zastupitelů členských zemí.
Je přinejmenším sporné, zda stávající podoba unijních institucí bude po rozšíření o deset nových zemí v květnu 2004 tak špatně fungovat, jak se někteří politici v členských zemích zjevně obávají. Nicméně zkušenost z prosincového summitu jakoby těmto skeptikům dávala za pravdu. Vždyť jen dostaly nové členské země plné rozhodovací právo, začaly problémy. Jenže Evropská unie přece není spolkem, který se musí vždy a za všech okolností dohodnout na změnách svého fungování. Jde o složitý systém, který by měl být laděn velice opatrně a hlavně pomalu.
V popsané situaci, která volá po rozhodných činech v úplně jiných oblastech, většina evropských politiků usoudila, že není nic důležitějšího na práci, než intenzivně debatovat o unijních institucích a smluvním rámci Společenství. Laekenská deklarace, jednání evropského Konventu a následující mezivládní konference připomínaly ze všeho nejvíc stínový box. Evropská unie v těchto jednáních neřešila své podstatné problémy, nicméně víceméně úspěšně předstírala, že tak činí. Dokonalou neproduktivitu celého počínání korunovalo stávající "zaparkování" návrhu ústavní smlouvy. Doufejme, že posedlost institucionální reformou na nějakou dobu povolí, a že Evropská unie bude mít konečně čas na své skutečné problémy, které na rozdíl od ústavy odklad nesnesou. Domnívám se, že na pořadu dne dnes není změna unijních institucí, ale pozorné sledování toho, co vlastně opravdu přinesou ty změny, které byly přijaty v Nice, a které vstoupily v platnost teprve docela nedávno, v únoru 2003. Potřebujeme vědět, jak se bude unijní pětadvacítce dařit vyjednávání o opravdových problémech EU. Je totiž nesporné, že největším problémem Unie dnes nejsou texty základních smluvních dokumentů. Ostatně návrh ústavní smlouvy, produkt posledního záchvatu evropské konventitidy, nebyl ani jednodušší, ani srozumitelnější, než stávající smluvní základ. Kdo o tom pochybuje, nechť si ty smlouvy prostuduje a seřadí vedle sebe. Stovky stran a tisíce slov jsou téměř srovnatelné.
Evropská unie čelí vážným problémům, které jsou mnohem složitějšími výzvami, než je text smluv. Evropský sociální a ekonomický prostor již několik let stagnuje. Většina nynějších členských zemí, o těch přistupujících ani nemluvě, čelí nutnosti reformovat nákladné sociální systémy a zásadně změnit systémy daní. Reforma společné zemědělské politiky zůstává dlouho spíše na papíře. Obtíže existují ve formování společné identity členských zemí. O jednotě v tak zásadních oblastech, jakými jsou společná obranná a zahraniční politika, nemůže být dnes ani řeči. Naposledy jsme se o tom mohli názorně přesvědčit na dění kolem irácké krize. Nikomu ostatně dnes není úplně jasné, jak vlastně bude plánovaná společné obrana EU sladěna se skutečností, že mezi členskými zeměmi je několik států, které přísahají na svoji absolutní neutralitu.
Klesá ochota bohatších členských zemí k poskytování finančních prostředků těm ekonomicky slabším. Šestka bohatšího "tvrdého jádra EU" již dala zřetelně najevo svoji snahu, podstatně omezit příspěvky do společného rozpočtu. Nejde o jednoduchou zlobnou reakci na zablokování návrhu ústavního dokumentu. Tendence k šetření zde jsou mnohem déle. Již Kodaňský summit, na kterém se plánoval finanční rámec rozšíření EU ukázal, že altruismus bohatších je ten tam. Dohodnutý finanční rámec demonstroval snahu členských zemí ušetřit. Znamenal pak, že si Evropská unie pořídila relativně hodně muziky (deset nových členských zemí) za relativně málo peněz (ve společné kase byla ušetřena nejméně miliarda eur). Složitá sociální a ekonomická situace, do které se dostaly členské země v souvislosti s demografickým vývojem a s krizí přebujelého sociálního státu je samozřejmě hlavním motivem tohoto evropského skrblictví. Jak s tím půjde dohromady nesporná nutnost mnohem většího přerozdělování prostředků uvnitř eurozóny, to se teprve ukáže.
Někteří přední politici členských zemí EU se po nezdaru summitu o ústavní smlouvě dali strhnout k siláckým vyhlášením na adresu nových členů. Nezdar mezivládní konference prý znamená začátek posílené spolupráce "evropského jádra". Ještě před konečným neúspěchem ústavní smlouvy se třeba belgický premiér dal slyšet, že taková posílená spolupráce se bude realizovat v oblastech jako jsou společné diplomatické mise, společná parlamentní zasedání, podpora výuky jazyků, kulturní spolupráce a dvojí občanství. Člověk by se téměř začal bát rychlosti, se kterou se "jádrové státy EU" začnou vzdalovat svým méně integračně nadšeným sousedům. Nicméně zvýšená rychlost integrace tvrdého jádra EU má své nesporné limity. Žádná členská země dnes není ochotna zvyšovat své příspěvky do společné pokladny. Žádný z členů EU není připraven podstatně zvýšit své výdaje na obranu.
Klíčová dohoda eurozóny, tak zvaný "pakt stability", je prakticky mrtva poté, co ji ostentativně porušily nejvýznamnější kontinentální státy, Francie s Německem. Bývalý nizozemský premiér Kok v této souvislosti ve svém parlamentním projevu vyslovil lítost nad tím, že většina zemí dohody o euru porušuje, což "jen může přispět k již tak silnému euroskepticismu a vyústit v negativní postoj k evropské spolupráci jako takové". Po nezdaru bruselského summitu je zřejmě největším problémem výsledek jednání o rozpočtu EU na roky 2006 až 2012.
"Evropská avantgarda" tedy dosud ničím nenaznačila skutečné zesílení svého integračního úsilí. Známý a často vzpomínaný koncept "vícerychlostní Evropy" není dnes tedy nijak aktuální. Bude-li se kdy opravdu uplatňovat, pak spíše tím, jak se jádrové členské země budou bránit integraci nových členů, než tím, že "tvrdé jádro EU" bude intenzivněji spolupracovat.Není pochyb o tom, že evropská integrace bude dále pokračovat. Nová evropská pětadvacítka bude potřebovat čas na sladění not v nezvyklé sestavě.
Stávající krize evropského konstruktivismu by neměla být chápána jako krize samotné myšlenky kontinentální integrace. Nová Evropská unie se bude prostě hodně lišit od té dosavadní. Jsou-li zde jisté pochybnosti o tom, jak dalece jsou na členství připraveny nové země, nemůžeme se vyhnout otázce, jak dalece jsou na novou sestavu připraveny dosavadní členské země. Pokud reagují na nové podmínky omezením svých příspěvků do společné pokladny, zdá se že stávající členové nejsou ochotni příliš investovat do pomoci ekonomicky slabším. Omezí-li se unijní přerozdělování, ztratí členství pro nové země značnou část své atraktivity. Připočteme-li k tomu přechodná období ve volném pohybu pracovních sil a podnikání, zdá se být dobře zaděláno na masové rozčarování Evropskou unií v krátkodobé perspektivě po přistoupení. Náklady, které jsme vynaložili na členství v elitním nadnárodním společenství, se budou vracet pomaleji a obtížněji, než se ještě nedávno soudilo. Nedostatky západních evropských demokracií se stanou i našimi nedostatky. Budeme muset společně přemýšlet nad reformami sociálního systému, nad posílením soukromého sektoru a omezení rozsahu institucí a moci byrokratů. Evropskou unii je třeba uzdravit z recidivy konventitidy. Racionální psychoterapií a prevencí další ataky této evropské neurózy budou nesporně věcné diskuse nad změnou nesmyslné společné zemědělské politiky, nad novým rozpočtem EU a nad způsoby, jak tento kontinent učinit bezpečný a konkurenceschopnější v globálním měřítku. Evropská unie musí navázat na ideje, které stály u jejího zrodu. Těmi idejemi zcela jistě nebyly socialistické bludy o zázračné moci státu a byrokratických institucí. Dobrou budoucnost kontinentu může přinést jen návrat k myšlenkám svobody a demokracie. Evropská unie potřebuje více prostoru pro podnikání, více demokratického kapitalismu. To si v západoevropském prostoru na štěstí uvědomuje stále více politiků.

Jaroslav Zvěřina
místopředseda Výboru pro evropskou integraci
poslanec PSP ČR (ODS)




Další články tohoto autora:
Jaroslav Zvěřina

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku