Dámy bývají mnohem úzkostnější a bojí se o své pejsky víc, než pánové. Některé se ale chovají statečně. Jako ta paní, kterou jsem potkal dnes.
Nikoli poprvé. Její pejsek, rasu neznám, vypadá jako bígl s kratšíma nohama, vydatně Bartovi spílá a Bart mu to oplácí stejnou - kdykoli jsme se v minulosti potkali.
Dnes ráno jsem je oba, paní i psa, viděl už z dálky. Zapnul jsem Barta na vodítko. Paní se také shýbla, ale zase se napřímila a šla dál a pejsek se jí metelil kousek od nohou.

"Pusťte ho," vybídla mě, když se dostala na pokřik. "Jinak na sebe budou zase řvát."
Zaváhal jsem. Připouštím, že se mi snad nikdy nestalo, aby mě nějaká paní vyzvala, abych Barta pustil!
No co, má košík, nemělo by se nic stát.
Její pejsek, jindy tak bojovný, šel připažen, hleděl vpřed a trošilínku dělal neviditelného. Bart popoběhl za ním. Na hřbetě byl zježený (dělal bizona), pak se zastavil a přísně zalomil pravou tlapu.
"Tak pojď, Barte," vybídl jsem ho.
Stál dál.
"Jdeme papat," přitvrdil jsem.
To pomohlo. Přiběhl ke mně a otíral si hlavu o mé stehno. To jsem byl hodnej, viď, pane?
Byl jsi hodnej, Barte, moc hodnej. Kéž by to tak bylo vždycky, odpověděl jsem.
A šli jsme papat, což byl ten nejvíce happy happy end.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku