Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 7.1.2004
Svátek má Vilma




  Výběr z vydání
 >EKONOMIKA: Koruna vůči dolaru posiluje na historická maxima
 >SPOLEČNOST: Causa Goldflam
 >EKOLOGIE: Věda o globálních změnách klimatu
 >MROŽOVINY: Evropa v mlze
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Na tři krále o hodinu dále
 >PSÍ PŘÍHODY: Kauza zmrzlých uší
 >NÁZOR: Emigranti mediálně a umělecky vytváření
 >FEJETON: "Queen Mary 2 potopena !!!"
 >PŘÍBĚH: Nepochopitelný
 >POSTŘEH: O velikosti
 >SVĚT: Předvánoční plavba 5.: Kostarika bez armády a diktatury
 >GLOSA: INDOŠ se moc nepovedl, ať žije INDODO !!
 >MEJLEM: Vtip
 >ARCHITEKTURA: Tajuplné pražské ghetto
 >FRANCIE: Kde ty hroby jsou, kde jsou ti vojáci ?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
7.1. PŘÍBĚH: Nepochopitelný
Miloslav Pouzar

I.
Díra měla celou řadu poetických zvláštností. Tedy z pohledu té doby a mého věku poetických. Kolem vyřazených šicích strojů tu vysedávala nad vínem s kolou a opatlanými sklenicemi s třeboňským Regentem umělecká skupina "Nepohopení". Její členové vedli vášnivé debaty o nemocích světa a o způsobech jak je nejlépe ztvárnit. Hustá atmosféra nikdy nekončících slovních přestřelek tu čpěla dýmem Startek, Tarase Bulby zpopelňovaného v čibuku hraběte Trébiho a levných doutníků kamenotesce Rýši. Neomítnuté cihlové stěny natřené černým latexem byly ozdobeny deseti rozmazanými akty desetkrát úspěšně vyléčeného alkoholika Mydláře. Jeho životní příběh by se dal shrnout do dvou uzlových bodů. Prvním bylo, že zrestituoval vilu na náměstí. Za dům, ve kterém před válkou jeho pradědeček provozoval lékařskou praxi, utržil několik miliónů a ty dokázal během pár měsíců prochlastat. Druhým mezníkem Mydlářova života bylo, že na půdě propité nemovitosti, kde ho její nový majitel nechával z útrpnosti přespávat, našel pradědečkovu Flexaretu. Tu totiž zase naopak nikdy prochlastat nedokázal. Modedelem pro dílka vystavená v Díře mu pokaždé ležela majitelka podniku přezdívaná Divná Bára. Obvykle ležela na baru s hlavou opřenou o bujné poprsí vlastní busty. Rýša původně plánoval, že vytesá Barunku celou a v životní velikosti, ale, když Barunce po výplatě vyrovnal útratu za předminulý měsíc, nikdy mu nezbylo dost peněz na tak velký kus pískovce. Ono mu po pravdě nezbylo dost peněz ani na ten šutr, který měla Barunka na fotkách pod hlavou, jenže ten dokázal alespoň sám odnést z kamenosochařství, kde byl zatím na půl úvazku zaměstnán. Barunka byla také věčnou inspirací schizofrenního trubadúra Franty Emana. Tedy té části jeho rozpolcené osobnosti, která si o sobě nemyslela, že je Helenkou Vondráčkovou a nehulákala po nocích "Lásko má já stůňu" s tak virtuózní falší, až hudebním sluchem obdaření psi páchali hromadná harakiri. Těžko říct, která Fandova stránka byla obtížnější. Ať opěvoval přednosti barmanky Barunky vlastními slovy nebo slunné pláže Copacabany slovy přejatými, vždy nakonec skončil s kytarou kolem krku. Říkalo se tomu Fandův španělský límec a k jeho navlékání býval Fanda odsuzován přibližně každého půl roku. Drobné nesnáze ho však nedokázaly odradit. Věřil, že je povolán kultivovat svět kulturních barbarů a ve svém úsilí nehodlal polevit. Za pár dní vyžebral na nové otřískané dřevo, napnul struny a se srdcem na dlani se vydal vstříc další trnové koruně.
Pominu-li obecně negativní postoj k Fandovým exhibicím, bývalo osazenstvo Díry celkem tolerantní co se muziky týkalo. Jen tak mohl vzniknout zvyk, který mi byl na díře nejsympatičtější. Kdokoli si mohl přinést na libovolném nosiči (vinylem počínaje cédéčkem konče) jakoukoli hudební nahrávku a tu pak celému baru přehrát. Jediné pravidlo, jež bylo Barunkou žárlivě střeženo, bylo nepředbíhat. Tento typ "džuboxu" byl možná jediným místem veřejné produkce celé řady originálních hudebních uskupení, která zanikla dřív, než stihla ohromit svět, neboť jejich členové neunesli váhu zdrcující kritiky zdejších značně erudovaných štamgastů. V Díře jsem také poprvé slyšel Vysockého a Duran Duran, nepříjemně často Landu a Petra Jandu a ke své radosti občas Mišíka, Petra Nováka a Jana Spáleného. Tu a tam se bohužel se svým vkusem prosadilo i trávu hulící mládí, které milovalo rytmy černošských šamanů stižených tropickým amokem, ale naštěstí to nebylo až zas tak často, aby kvůli tomu člověk měnil lokál. Zkrátka, Díra byla místem, kde to žilo a kde se dalo krásně žít.
Ten den jsem složením zkoušky z chemického inženýrství pokořil svůj studijní Everest. Cítil jsem potřebu opláchnout zaneřáděné mozkové závity ve vhodném organickém rozpouštědle, a tak jsem vzal svou hlavu na výlet do myčky. V díře bylo poměrně dost volných strojů a hlavně nikde na obzoru žádná zajímavá figura, se kterou by stálo za to vejít v kontakt. Takže jsem si objednal pivo a vrazil Barunce do ruky pásek s pirátskou nahrávkou Besídky divadla Sklep. S plnou sklenicí jsem se posléze uvelebil v rohu co nejvíce vzdáleném od baru, vstupních dveří i WC. Při třetí písničce jsem začal klímat. Má unavená duše si užívala měkkého polštáře v těle osamělého alkoholika. Myšlenky se mi nejdřív zmateně rojily na půllitrem, chvilku kroužily kolem pečlivě vymodelované čepice nahořklé pěny a pak se poslušně jedna po druhé usadily do úlu z nevědomí. Stačilo pár okamžiků a udělalo se mi tak pohodově prázdno…

II.
"Můžu?" zabručelo mi nad hlavou. Trochu to se mnou trhlo, ale na zem jsem se z toho neposadil. Zorné pole nejdřív zabírala strakatá mlha, která se postupně rozestupovala. Obraz se zaostřil do podoby kulatého obličeje orámovaného shora změtí řídkých šedin a ze spodu umaštěným plnovousem barvy pepř a sůl. Dlouhý nos trčící do prostoru byl zakončen charakteristickou fialovou bambulkou. Oči neurčitého odstínu se zdály být podlité krví. Z nevyspání? Ze vzteku? Spíš to druhé. "Medvěd!" představil se mi majitel obličeje hlubokým chrčivým hlasem a sesul se jak pytel ovsa na vedlejší sesli. Ta pod tíhou svého břemene zoufale zasténala. Nomen omen napadlo mě při pohledu na mužovy mohutné tlapy, v nichž se utápěla sklenka whisky s ledem. "Tobě se tohle líbí?" pokynul hlavou směrem k reprobedně nad naším strojem. "Fakticky to vydržíš poslouchat střízlivej?"
"Nejsem úplně střízlivej" odkázal jsem se alibisticky na svůj rozpitý škopek.
"Seš" nehodlal můj protějšek připustit diskusi na únikové téma.
"Dobrá! Ano - líbí se mi to! Ano - poslouchám to rád, i když nemám v těle ani setinu promile!" zavzdoroval jsem si poměrně nahlas.
"Buránstvo!" odtušil. Pud sebezáchovy ve mně o prsa korejské ženy porazil nutkavou touhu praštit toho frajera do rypáku. Masku hráče pokeru se mi však udržet nepodařilo. "Nic ve zlým" pokusil se Mydlář přeladit do smířlivé tóniny. "Já jen, že tyhle hadráře můžou podle mě poslouchat fakt jen nevzdělaný burani."
"Mám dvojku z chemického inženýrství."
"Já myslel burany co vědí houby o kumštu. Vyděls' třeba někdy hrát toho jejich Hanáka?" začal se Medvěd zase žhavit do běla. "Vždyť on se jen tak potácí, jako když jde ožralej z hračkárny. Pohyb po jevišti - to je pro něj španělská vesnice. Umí jen dva ksifty - jeden táákhle" předvedl mi citrónový škleb "a druhej zase táákhle" tentokrát vykulil oči, jako by ho někdo škrtil " a víc nic. No, kdo tohle může považovat za herectví? Komu se tohle může líbit? To fakticky nechápu. Jo a promiň o tom jeho jakože zpěvu se zmiňovat nebudu. Než poslouchat jeho, to radši zaplatím támhle Fandovi pár hodin v nahrávacím studiu. Co říkáš Fando, nechceš natočit desku?" Poslední slova Medvědova výbuchu směřovala ke stroji štamgastů. Z přítmí se zahalena do čmoudu páchnoucí partizánky vynořila shrbená postava, která měla přes hlavu kapuci, a cpala mi pod nos ruku ovázanou špinavým fáčem.
"Nemáš dvojku" zaskuhrala. "Co?…Hmm… Jo? Ne? . Chrr…. Hee…."
"Hele běž" mávnul jsem rukou směrem, ze kterého se Fanda vynořil. A on, protože věděl, že to má minimálně v mém případě úplně marný, bez dalších řečí vysublimoval.
"Sklep, to není jenom Hanák!" navázal jsem nit. "Štaindler, Macháček, Vávra…, to jsou podle vás taky úplný nuly ?"
"Nekonečný nuly. Úplný hovna. Prostě nic. Vakuum. Rozumíš. Vakuum."
"A co jste dokázal vy?" kontroval jsem otázkou, která podobným existencím běžně působí srdeční zástavu nebo plačtivý záchvat melancholie.
"Ty fakt nevíš, co jsem dokázal JÁ?" zatvářil se překvapeně. Znám spoustu narcisů co ve slově Já zřetelně vyslovují velké J. Ale velké Á!? Pan Medvěd si doopravdy vážil pana Medvěda. "Tys o mě nikdy neslyšel - Medvěd, O-le-xan-dr Med-věd." Dikce, s jakou slabikoval své jméno, měla patrně prostřelit odpad uvnitř mé hlavy. Měla. "Jsem Medvěd - ten malíř! Už ti sepnulo?"
"Nesepnulo. Ale to bude asi tím, že pitomci co mají rádi Sklep se pohybují po zcela jiných kulturních orbitách, než Ti malíři Medvědové. Co malujete?" naznačil jsem váhavě snahu doplnit si bídné vzdělání.

III.
"Maluju struktury." zablesklo se mu v očích. Bylo jasné, že Olexandr Sebeláska začíná podrobnou přednášku o svém tvůrčím přístupu. Pohodlně jsem se usadil a našpicoval uši. "Přesněji řečeno snímám struktury světa. Jak přírody, tak i lidských výtvorů. Víš, nejde jen o pouhé kopírování tvaru. To by nemělo význam. Jde hlavně o přenos vnitřní energie. Každá věc v sobě za dobu své existence nahromadí megawaty energie. Souvisí to s tím, jak byla v průběhu času formována. Když děláš sochu, bušíš kladivem do dláta a to dláto zase buší do kamene. Kámen získává energii kladiva. Energie paží, které svírají kladivo, se ocitne ve struktuře sochy. Nebo strom. Stojí na skále. Rok za rokem ho ohýbají vichřice. V zimě klesá pod vahou mokrého sněhu. Jen jeho vnitřní energie mu dovoluje vzdorovat. Síla struktury dřeva, která vzniká působením síly živlů, umožní stromu dožít se příštího jara. Pak řetěz motorové pily rozerve tu homogenní strukturu na cáry. Přerve ji, protože má v sobě víc energie, než ten strom. A mapa oné ničivé války mezi řetězem a dřevem zůstane otištěna ve struktuře pařezu. Pak přijdu já. Vezmu balicí papír a položím ho na pařez. Měkkou tužkou čárám sem a tam a na papíru se zjevuje struktura pařezu. Jenže, díky přímému kontaktu mezi dřevem a papírem a papírem a tužkou dojde i k transferu energie. To není, jako když si postavíš stojan na kopec nad Kameničkama a maluješ mraky. Energie těch mraků se vytratí. Nikdy skutečně do obrazu nepřejde. Protože chybí kontakt. Prostor mezi tebou a mraky tu energii pohltí. Spotřebuje ji. Možná, že ne všechnu, ale podstatnou část jistě. A to je ten rozdíl. Já skutečně z předmětů snímám energii, nejen povrchní obraz." Chápavě jsem pokýval hlavou a kopnul do sebe velkého ruma. Usoudil jsem, že díky přímému kontaktu lihoviny s buňkami trávící trubice, do mě přejde mnohem víc energie, než kdybych se na plného panáka je díval.
"To ale není všechno." pokračoval k mému zděšení odborný výklad i poté, co jsem se vrátil z krátké procházky do království kachlíků. "Získaná energie je v mém obraze uzavřená jako v konzervě. Chci ji přenést na diváka. Jenže, jak to udělat?" Něco času mi zabralo, než mi došlo, že opravdu čeká na moji odpověď."
"Já bych z toho baličáku ušil šaty. Pokreslená plocha by ale musela být na rubové straně. Jak by se nahé tělo dotýkalo stop po měkké tužce, přecházela by energie z motorové pily přímo do kůže člověka…"
"To mě nenapadlo." protáhl Medvěd zadumaně. Asi byl už hodně opilý na to, aby dokázal můj návrh považovat za provokaci. "Dělám to jinak. Vždycky ten obraz zapálím. Na odvaze diváka vystavit své tělo plamenům pak závisí, kolik energie z mého díla získá." Tak proto měl Fanda pořád obvázanou ruku. Sem tam přespával u Medvěda…
"Jsou to kecy pane malíři!" podtrhl jsem a následně sečetl své dojmy. "Kdybyste uměl doopravdy malovat, třeba ty mraky nad Kameničkama, nemusel byste si vymýšlet tuhle složitou metafyziku. Prosím vás, kolik lidí Vám zaplatilo za to, že jste jim připálil chlupy na hrudi hořícím papírem s dětskou čáranicí." Nezabil mě. Přes oči mu padla poloprůhledná opona, uzavírající první dějství každého delšího tahu a rozervaná umělcova duše se obrátila k věcem pozemským. Další půlhodinu mluvil jen o zlatých vláscích své jediné dcery Aničky.

IV.
Před půlnocí zatřásla zdmi baru akustická smršť heavy-metalu. Tento klimatický úkaz byl v prostorách Díry sám o sobě velmi nezvyklý. Opravdové zděšení ve mně však vyvolalo, když jsem pochopil, že zpěvák kapely neskanduje Ry-chlej, Ry-chlej, nýbrž hajluje. "To snad ne!" zařval jsem směrem k lahvím drahého chlastu nad Barunčinými havraními kudrlinkami. Přestože kazeťák nezmlknul, udeřila mě do prsou vlna ohromeného ticha.
"Máš něco proti?" Nevyslovená výhrůžka se nedala vyslovit výhružněji. Otočil jsem se za hlasem. V šeru jsem rozeznal obrysy šesti hlav na nichž byl k zoufalý nedostatek porostu. "No?" Jedna z těch holou kůží potažených lebek začala plout směrem ke mně. Z kratší vzdálenosti bylo možné zaznamenat, že jen tak nepluje, ale že je k nám přinášena tělem úctyhodných rozměrů, které je napasováno v maskovací uniformě. Potok ledového potu mi začal stékat po čele.
"Mám! Nemám totiž v lásce fašisty!" Místo hlasu hrdého orla se mi z krku vydralo zbabělé kuřecí zapípání. Mlčky jsem poprosil Medvěda o ochranu. On jen neznatelně zakroutil hlavou. Doprava, pak doleva. Také kroužil sklenkou. Křečovitě ji svíral v pravé ruce a přitom upřeně pozoroval pohyb hladiny nazlátlé tekutiny u jejího dna. Připadal jsem si jak gladiátor se zlomenou vůlí, když všechny palce v aréně ukazují k zemi.
"Počkej na mě venku," přikázal mi maskovaný přízrak. Byl zvyklý velet. Já jsem zase nechtěl, aby se Barunka ještě za týden musela patlat s mou zaschlou krví, a tak jsem poslechl.
Stál jsem tam na mraze a třásl se po celém těle. Zimou? Strachy? Spíš to druhé. Bylo to hloupé čekat tam s drkotajícími zuby na to, až mi je někdo přijde povyrážet. Vydržel jsem to napětí asi šest minut. Potom jsem se trolejí přepravil na kolej.

V.
"Tohle tu pro tebe nechal Medvěd" podávala mi Barunka přes bar rozměrný balík, když jsem si druhý den před polednem přišel pro bundu.
"Co to je?"
"Nevím! Přines to před chvilkou….A taky mu dlužíš za dvacet piv a dvacet rumů."
"Cože?"
"No alespoň myslím. Hele nový zuby by tě vyšli dráž. Medvěd objednal těm náckům pár rund a oni na tebe v tom fofru úplně zapomněli."
"Když mi chtěl ten náfuka pomoct, proč nešel se mnou na mráz. Místo toho se s tou verbeží bratříčkuje za moje love…?"
"Nemoh'. Je v podmínce!"
"Za co?" Vlastně mě to ani moc nezajímalo. Jenže, když vám někdo řekne, že je někdo v podmínce, je otázka za co přece jenom tou nejlogičtější reakcí.
"Za neplacení výživnýho."
S výrazem idiota jsem se začal dobývat do Medvědova dárku. Uvnitř balícího papíru byly velké desky a uvnitř desek rozměrná čtvrtka. Na čtvrtce byla kresba. Věrohodný a opravdu zdařilý portrét. Můj portrét. Jak jsem se mohl potom tvářit inteligentněji?


V Pardubicích 3.1.2004




Další články tohoto autora:
Miloslav Pouzar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku