9.1. PSÍ PŘÍHODY: Jak mi dala Šogo zabrat
Ondřej Neff
Ve středu ráno byla v Praze sněhová kalamita, napadlo možná deset centimetrů sněhu se všemi
důsledky. Vločka jela autem na svými záležitostmi a vezla mě a Šogo na kopec na Mrázovku.
Hrabali jsme se zasněženou ulicí až k hotelu Blaženka. Tam Vločka zastavila, vypustila
Šogo, já vylezl za psem, rozloučil se aˇVločka odjela.
Podotýkám, že Vločka má červené auto. Za chvilku přijelo další červené auto - a
to už nevydržela Šogo s nervy a rozběhla se za ním a pádila nahoru ulicí U Mrázovky s plným
nasazením loveckého psa!
Běžel jsem za ní, pískal, volal, nic platné. Doběhl jsem až nahoru k Meinlovi (to je
nějakých 500 m (přesně 426, měřeno na mapě PJ Softu), což ve sněhu není žádná příjemná
probíhačka. Po Šogo ani stopy.
Následovala cesta zpátky, domů, převléct do bitevního, nastartovat auto. Nejdřív mě
napadlo, že se Šogo vrátila domů. Před domem pusto. Pak jsem jel zase k Meinlovi a dolů
ulicí Na Václavce, kudy asi to červené auto jelo směrem k Andělu. A skutečně, na chodníku,
v místech kde ústí ulice U Klavírky, postávala vyděšená Šogo!
Nikdy se nehrnula tak vděčně do auta, jako tentokrát. Ani jsem jí nelál, jen jsem ji
hladil, celý šťastný, že to tak dopadlo.
Je to holt pošuk čili Šogo. Ovšem zajímavé je, že se rozběhla až za druhým červeným
autem. Znám všechny ty vědecké důkazy "černobílého vidění" psů, ale z praxe vím, že psi
barvy rozeznávají. V tomto případě k mému neprospěchu.
|