Ve středu ráno byla v Praze sněhová kalamita, napadlo možná deset centimetrů sněhu se všemi důsledky. Vločka jela autem na svými záležitostmi a vezla mě a Šogo na kopec na Mrázovku. Hrabali jsme se zasněženou ulicí až k hotelu Blaženka. Tam Vločka zastavila, vypustila Šogo, já vylezl za psem, rozloučil se aˇVločka odjela.
Podotýkám, že Vločka má červené auto. Za chvilku přijelo další červené auto - a to už nevydržela Šogo s nervy a rozběhla se za ním a pádila nahoru ulicí U Mrázovky s plným nasazením loveckého psa!
Běžel jsem za ní, pískal, volal, nic platné. Doběhl jsem až nahoru k Meinlovi (to je nějakých 500 m (přesně 426, měřeno na mapě PJ Softu), což ve sněhu není žádná příjemná probíhačka. Po Šogo ani stopy.
Následovala cesta zpátky, domů, převléct do bitevního, nastartovat auto. Nejdřív mě napadlo, že se Šogo vrátila domů. Před domem pusto. Pak jsem jel zase k Meinlovi a dolů ulicí Na Václavce, kudy asi to červené auto jelo směrem k Andělu. A skutečně, na chodníku, v místech kde ústí ulice U Klavírky, postávala vyděšená Šogo!
Nikdy se nehrnula tak vděčně do auta, jako tentokrát. Ani jsem jí nelál, jen jsem ji hladil, celý šťastný, že to tak dopadlo.
Je to holt pošuk čili Šogo. Ovšem zajímavé je, že se rozběhla až za druhým červeným autem. Znám všechny ty vědecké důkazy "černobílého vidění" psů, ale z praxe vím, že psi barvy rozeznávají. V tomto případě k mému neprospěchu.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku