To je ale hnusnej sníh, co napadl v noci z pondělka na úterek! On, bestie, ohnul jednu z borovic na naší zahrádce, a ohnul ji tak, že člověk, když jde k brance, musí jít v předklonu, jako chodívala babí Kuthanová na mých dětských let, když jsme ještě bydleli ve vesnici, ve Slapech.

Docela mě to šokovalo, když jsem viděl takto ohnutou borovici.Bartovi je to jedno. Má výhodu psího vzrůstu. Ale ani on není stoprocentně na výši v téhle době. Naprosto bez škodolibosti jsem pozoroval, jak upadl polovinou těla. Ujely mu zadní nohy a docela fest sebou třísknul o led, který zbyl ze sněhové pokrývky. Přece jen je to výhoda psího života, že sebou pes dokáže majznout o led jen půlkou, ne celým tělem. Právě včera jsem viděl pána, jak sebou seknul, pořádně, na záda. Už jsme lovil v kapse mobil, že zavolám záchranku... Naštěstí se zvednul a odešel sám, po vlastních.

Ten tunel mi dělá trochu starost. Samozřejmě, že nejvíc tunelovitej byl ráno. Setřepal jsem z něho tu těžkou duchnu mokrého sněhu. Trochu se narovnal. Ale i teď, večer, co úpíšu tyto řádky, to není o moc lepší. Že by se borovice hnula? Nalomila? Vyvrátila?

Jenom Bartovi je to jedno. Kdyby nastaly poměry, jaké se popisují v katastrofických románech, bylo by mu to taky jedno. Nemusel by nic hledat, žádný způsob života v jiných podmínkách. On žije tak, jak je třeba. Teď je třeba žít pod ohnutou borovicí.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku