Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 14.1.2004
Svátek má Radovan




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Kdo profitoval z nelegálního používání software ?
 >ŽIVOT: Jak získat práci?
 >EVROPSKÁ UNIE: Evropský mráz přišel z východu
 >MROŽOVINY: Klientelismus a demokracie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Chudák Ericsson
 >PSÍ PŘÍHODY: Tunel pro Barta
 >EKONOMIKA: Slabý dolar Čechům zlevňuje americké akcie
 >RECENZE: Divadelní
 >SPOLEČNOST: Doručování nedoručitelného
 >GLOSA: Případ toho pána, co nemá rád gaunery
 >PENÍZE: Nový rok s novými daněmi
 >POSTŘEH: O měření
 >NÁZOR: Socialismus v sociálně-demokratické praxi
 >NÁZOR: O národních zájmech "Bakšikistanu" - Dodatek: Praha na Bosporu
 >MEJLEM: Vtipy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
14.1. RECENZE: Divadelní
Petr Holý

POSLEDNÍ PÁSKA
(Jedinečný společný projekt činohry a opery ND)

Samuel Beckett, Marcel Mihalovici
POSLEDNÍ PÁSKA
(Krapp`s Last Tape; Krapp ou La derniere bande)

Režie: Michal Dočekal
Překlad: František Vrba, Přemysl Charvát
Scéna a kostýmy: Jana Preková
Dramaturgie: Jan Hančil, Pavel Petránek

Premiéra: 16. října 2003

Hodnocení: ***


Na podzim minulého roku měl českou premiéru jedinečný společný projekt opery a činohry Národního divadla Poslední páska. Jedná se vlastně o dvě představení spojená v jeden netradiční celek - nejprve drama jednoho z klíčových představitelů absurdního dramatu Samuela Becketta a ve druhé části pak operu rumunského skladatele Marcela Mihaloviciho zkomponovanou na tentýž námět. Oba tyto divadelní kusy mohou diváci v Česku vidět vůbec poprvé.
Beckettova hra Poslední páska byla napsána roku 1958 a sám autor ji označuje za svou možná vůbec nejoblíbenější, zřejmě proto že má velmi četné autobiografické prvky. Je to krátká aktovka pro starého muže a magnetofon. Hlavní postava Krapp je starý, osamělý člověk, který si vede zvláštní zvukový denník - každé narozeniny nahrává na magnetofonovou pásku události minulého roku, které považuje za důležité, ale především si znovu pouští a komentuje své staré nahrávky z dávných let. Poslední páska je jakousi bilancí života starého muže, který přežívá už pouze ve svých zvukových vzpomínkách; přehrává si klíčové okamžiky svého života, hodnotí je s odstupem let a přemýšlí, co se dalo udělat jinak a lépe. Beckett tuto hru napsal pod vlivem nešťastných událostí, kdy na rakovinu umírala jedna z klíčových žen v jeho životě - nenaplněná studentská láska Ethna MacCarthy. Přestože jejich vztah nikdy nepřekročil hranici celoživotního přátelství, pro Becketta zůstala Ethna navždy jakýmsi ženským ideálem krásy i ducha. V Poslední pásce se ale, stejně jako v Beckettově životě objeví několik žen a vlastně celá řada dalších důležitých momentů jako smrt jeho matky nebo "intelektuální prozření", které Beckett prožil ve svém rodném domě v Irsku. Přes tuto velkou podobnost nelze mezi postavu Krappa a jeho tvůrce postavit jednoznačné rovnítko - Krapp je regulérní divadelní fikcí s vlastním příběhem a charakterem, do kterého jsou tu a tam jemně vkomponovány události Beckettova života. Odhalit osobní prvky a přiřadit jim reálné ekvivalenty není tedy jednoduché a s každým novým pokusem se mohou objevit nové a nové souvislosti. Samotný Krapp se neustále vrací k jedné události, kdy se během vyjížďky na loďce rozhodl ukončit svůj vztah s jakousi dívkou s "hlubokýma očima", který podle něj neměl budoucnost. O mnoho starší Krapp to nehodnotí jednoznačně jako špatné rozhodnutí, ale o jeho významu svědčí, že si právě tento moment neustále přehrává. Kromě skutečných momentů z dramatikova života je velmi důležitým prvkem hry motiv magnetofonu, který byl v době vzniku hry jedním z výstřelků moderní techniky a Beckett v něm rychle objevil pro své divadlo téměř geniálně využitelný přístroj, neboť představoval vlastně sen každého modernisty - jediné stisknutí tlačítka mu dávalo možnost dle libosti protínat různé časové roviny, pouhým přetočením pásky mohl vrátit čas nebo jej naopak o několik let posunout. Beckett si nechal do svého domu v Ussy sur Maine poslat manuál a se svým přítelem z rozhlasové redakce BBC se učil s magnetofonem zacházet. Beckett byl zřejmě první, který tento přístroj použil na jevišti a zařadil jej mezi další zvláštnosti svých autorských postupů (vzpomeňme například hru "Ne já" (Not I) pro ženská ústa na scéně v detailu se zahalenou postavou; motiv hercova vlastního hlasu pouštěného ze záznamu ale použil ještě mnohokrát například ve hrách "Tenkrát" (That time) pro hlavu starého muže, která během představení pouze otvírá a zavírá oči a z různých stran je slyšet její hlas z doby mládí, zralého věku i stáří nebo hru "Houpací křeslo" (Rockaby) pro ženu a její hlas). Je velmi zajímavé slyšet, jak jsme viděli svět před několika desetiletími a Beckett kladl při inscenování Poslední pásky vždy velký důraz na to, aby hlas ze záznamu zněl skutečně mladší a svěžejší než skutečný hlas živého herce. Krapp se sám na sebe s odstupem let dívá ironicky ("Právě jsem si poslechl toho kreténa, o kterém se mi před třiceti lety zdálo, že jsem to já.") a stejně zřejmě činil i Beckett.

Operní verze Poslední pásky měla světovou premiéru v roce 1961 v Bielefeldu a jejím autorem je rumunský komponista žijící ve Francii Marcel Mihalovici, jeden z velkých představitelů "École de Paris", spoluzakladatel hudebního spolku Le Triton a blízký přítel Bohuslava Martinů. Mihalovici se s Beckettem osobně seznámil díky své ženě Monice Haas, klavírní komponistce, jejíž přítelkyní a obdivovatelkou byla Beckettova celoživotní družka a později manželka Suzanne. K jejich prvnímu setkání došlo z popudu obou žen v dubnu 1946 a vyústilo k mnohaleté spolupráci obou umělců. O několik let později požádal Mihalovici Becketta o napsání libreta na půlhodinovou operu, a když mu Beckett delší dobu nic nového nepředložil, vybral si Mihalovici ke zhudebnění Poslední pásku a podařilo se mu získat dramatikův souhlas. Počáteční Beckettův nezájem brzy pominul a začal se s nadšením podílet na připravovaném inscenování v němčině. Mihalovici si nevybral tuto hru náhodou a bylo to právě ono zajímavé prolínání minulosti s realitou (které často používal například Hector Berlioz nebo Richard Wagner - tzv. leitmotiv), které dodalo rumunskému skladateli potřebnou inspiraci. Libreto se od textu divadelní hry v podstatě neliší, pouze některá slova a spojení byla pozměněna kvůli melodii nebo intonaci a to vždy za Beckettovy účasti. Text z angličtiny do francouzštiny přeložil sám autor a byl také přítomen na přípravě německé verze libreta. Mihalovici kladl při komponování velký důraz na vyjádření změn pocitů a stavů Krappovy mysli a působivé opakování motivů a vznikl tak obtížný pěvecký part mluveného zpěvu (Sprechgesang), který klade na interpreta vysoké nároky (ostatně stejně jako činoherní verze dramatu). Citlivě přistupoval také k technickému problému zpěvu ze záznamu při hře živého orchestru a také k Beckettovu záměru, aby zpěv z pásky měl jiný, živější charakter než zpěv přímo na jevišti.
Zatímco obě díla, Poslední páska i její operní verze, byly svým způsobem novátorské, Národní divadlo přináší nový prvek právě tím, že obojí spojuje v jeden celek jediného představení. Kromě prezentace obou kusů má tak divák jedinečnou příležitost porovnat zpracování téže hry dvěma zcela odlišnými žánry. Tak přímá konfrontace opery a činohry nemá na českých divadelních scénách obdoby a je ojedinělá v měřítku světovém. Obě pojetí spolu nesoupeří, ale vzájemně se doplňují a prolínají a odhalují tak divákovi i sobě navzájem své silné a slabé stránky. Tak náročný a ambiciózní projekt by se minul účinkem bez kvalitního provedení, a tak byly do titulní dvojrole obsazeni titáni obou souborů - Josef Vinklář a Ivan Kusnjer - jména, která jsou dostatečnou zárukou bezchybné interpretace. V první části tak exceluje jeden z největších českých herců a v druhé se představí možná nejuznávanější český operní pěvec. V tomto netradičním setkání vychází najevo, že obě úlohy jsou stejně obtížné a oba hlavní představitelé, kteří se zřejmě osobně nikdy předtím nestýkali, to potvrzují. Zatímco herec činohry má daleko větší prostor pro vyjádření prožitků a vžití se do role, musí se operní interpret podřídit náročnosti partu, ale na druhou stranu mu velmi pomáhá hudba, která dodává jeho snažení na působivosti; herec si musí v tomto případě vystačit sám. Pro oba interprety bylo náročná inscenace velkou výzvou a Ivan Kusnjer ji dokonce označil za jednu z nejtěžších ve své dlouhé a pestré kariéře (v současnosti jej můžeme na scéně ND vidět ještě například v titulní úloze Verdiho Macbetha).
Pokud bych musel inscenaci přiřadit jen jeden přívlastek, který by ji nejlépe charakterizoval, bezpochyby bych ji označil za působivou. Především druhá, tedy operní část, si takovou charakteristiku jistě zaslouží. Působivá je scéna, která je v první části vlastně prázdná a umožňuje tak zajímavou práci se světlem, ve druhé části pak dvoupatrové uspořádání, odkrývající jevištní techniku, působí velmi depresivním dojmem. Právě vynikající použití světla a filmové projekce je kromě výše uvedeného silnou stránkou inscenace. Působivé je propouštění ostrého světla skrze točící se lopatky ventilátorů v závěrečných momentech hry, kdy vše přechází do jakési tragické hysterie za znění příslušné hudby z živého orchestru. Působivá je i přímá filmová projekce zobrazující detaily aktuálního dění na scéně na velkém špinavém a zmačkaném plátně za použití zpomalovací techniky trhaného obrazu. Působivé je závěrečné setkání obou interpretů i repliky mlýnku, akvária a mnoha metrů magnetofonové pásky.
Nutno ovšem říci, že pro nepřipraveného diváka, může být představení působivé až příliš. Stejně jako ostatní inscenace cyklu "Podoby současného dramatu" není Poslední páska pro každého diváka, ale spíše pro náročné divadelní "fajnšmekry". U ostatních by mohla vyvolat (a vyvolává) zděšení nebo dokonce odpor, protože zatímco si u nás stále ještě většina diváků zcela nezvykla na prostředky absurdního dramatu, je ještě mnohokrát méně těch, kteří jsou připraveni na "absurdní" operu, natož na kombinaci obou žánrů. S radostí mohu konstatovat, že nové vedení ND se pomalu snaží tento stav změnit a představuje v ucelených cyklech (kromě již zmíněných Podob současného dramatu je to také velmi úspěšný "Minimalismus v opeře") v Česku dosud nedostatečně nebo vůbec neuváděné moderní divadelní proudy. Přesto bude trvat ještě nějakou řadu let než padesátiletou érou kulturní stagnací negativně ovlivnění a v jistém smyslu zaostalí čeští diváci a divadelníci doženou náskok západního světa. Poslední páska je jedním z těch představení, která bortí zaběhnuté představy o divadle a především o opeře, kterou má mnoho lidí zafixovanou jako žánr z časů Mozarta či Smetany a nepřipouští si, že její nové proudy vznikají i dnes a jsou pevnou součástí současné divadelní tvorby. Toto představení bude jistě jedním z dalších kroků v této dlouhé snaze už proto, že konečně přináší do Česka také jinou Beckettovu hru, než jen zaběhnutého Godota. Poslední páska nebude patřit mezi divácky nejúspěšnější inscenace ND (spíše naopak), ale zcela jistě se zařadí mezi představení nejzajímavější a jak už bylo řečeno nejpůsobivější.



Další články tohoto autora:
Petr Holý

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku