Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 16.1.2004
Svátek má Ctirad




  Výběr z vydání
 >GLOSA: Solidarita téměř umrtvující
 >REAKCE: Dlouhý, Široký a Tlustokrký
 >PŘÍBĚH: Sága o psacím stroji
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - zmrzlina
 >PSÍ PŘÍHODY: Ještě ke psí tragédii
 >FEJETON: Několik českých doktorů všeho druhu - PhDr, MUDr, JUDr.
 >GLOSA: O závěru roku
 >FEJETON: Jak pracovala Státní bezpečnost
 >POSTŘEH: O esemeskách
 >NÁZOR: Jak daleko je minulost ?
 >ZÁBAVA: Rýmovaná
 >EVROPA: Východ vrací úder
 >POLITIKA: Za popularitu komunistů mohou i české televize
 >PRAHA: Democracy Extravaganza
 >GLOSA: Na piráty tvrdě

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
16.1. FEJETON: Jak pracovala Státní bezpečnost
Iva Drápalová

Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla být považována za špiónku. V archívech ministerstva vnitra v Pardubicích jsem se však přesvědčila o opaku. Nejen, že po dvacet let jsem byla zcela absurdně podezírána ze špionáže pro USA, ale desítky lidí, které jsem často vůbec neznala, byly kvůli náhodné souvislosti s mou osobou prověřovány domněle vševědoucí a domněle profesionální tajnou politickou policií komunistického režimu.

Od roku 1995, kdy byly svazky StB uvolněny, archív ministerstva vnitra v Pardubicích navštívilo téměř čtyři tisíce lidí. Zdaleka ne všichni, na něž StB svazky vedlo. Ti, kteří danou možnost nevyužili, obvykle tvrdí, že je to po tolika letech nezajímá, či že ani raději nechtějí vědět, kdo na ně donášel. Také jsem tento pocit sdílela, ale můj manžel Lubor mě nakonec přesvědčil, abych s ním do Pardubic jela. Měl tam 112 stránek, zbytek skartovaný, avšak na mne tam čekalo stránek 1116. Strávila jsem v Pardubicích tři dny a později se tam ještě dvakrát vrátila tak, jak byly identifikovány další záznamy.

Od podzimu 1968 až do konce roku 1988 jsem pracovala pro americkou tiskovou agenturu The Associated Press (AP), od roku 1972 jako vedoucí pražské pobočky. Celou tu dobu jsem předpokládala, že můj telefon je odposloucháván, že má pošta je otevírána a že lidé, kteří se se mnou stýkají, mohou být sledováni a vyslýcháni. Nijak zvlášť mě to nepohoršovalo; byla jsem si vědoma, že pokud bych byla v obdobné situaci v USA, asi by se o mne CIA také zajímala.

Číst černé na bílém to, co si člověk dosud jen domýšlel, nebylo bez emocí, ale žádné opravdové překvapení se nekonalo. Avšak těch malých bylo dost. Nejvíce mne překvapila frekvence, se kterou moji spolupracovníci a podřízení zprávy podávali. Za co jsem však vděčná především, je to, že jsem si naprosto neuvědomovala, jak jsem stále znovu a znovu, rok co rok, podezřívána ze spolupráce s americkými výzvědnými službami. Pracovníci StB byli přesvědčeni, že se jim pouze dosud nepodařilo mě usvědčit. O tom jsem neměla ponětí, a tak jsem bezstarostně zůstávala, jak si stěžovali, "v skoro denním styku" s americkým velvyslanectvím. Poněkud neobvyklé chování špióna.

Hned při prvním čtení jsem zaznamenala spoustu nesmyslů, někdy i komických, ale teprve po tom, co jsem začala psát své paměti, jsem postupně docházela k názoru, že by mělo cenu se o získané poznatky podělit s ostatními. Snad to bude mít i určitou osvobozující hodnotu pro ty, kdo přijali premisu, že záznamy obsažené ve svazcích jsou víceméně pravdivé, byť dílčím způsobem zkreslené, a že příslušníci pracovali spolehlivě. Také snad už vyprchal prvotní emocionální náboj a je možno věci posuzovat racionálně.

Mezi ty naprosto frapantní omyly je opakovaná záměna totožnosti, aniž by byl učiněn sebemenší pokus označeného člověka seriózně identifikovat. Mezi takové omyly patří případ z roku 1973 týkající se Zdeňka Neubauera. Se Zdeňkem jsme se seznámili přes jeho maminku, která byla z Brna a pracovala v Artii. Někdy v šedesátých letech navštívila se synem naši chalupu v Jeseníkách. Zdeněk se zamiloval do jesenické přírody a občas na naší chalupě v následujících letech pobýval. Chodil bos s breviářem v ruce po lesích a ochotně dodával, jsa původním zaměřením mykolog, do naší kuchyně roztodivné houby i s komentářem. V roce 1973 se opět chystal k nám na chalupu a jelikož nikdo jiný tam zrovna pobyt neplánoval, přišel si pro klíče do kanceláře AP. Nebyla jsem zrovna přítomna a musel na mne chvíli počkat. Své spolupracovnici jsem řekla jeho jméno a poznamenala, že "je to jeden z nejchytřejších lidí v republice". Dnes je Zdeněk profesorem Karlovy university a je všeobecně znám (mimo jiné je prvým českým nositelem Ceny Vize 97, kterou mu v roce 2002 udělil Václav Havel). Tehdy tomu tak nebylo a tak se lidé z StB začali vyptávat dalších informátorů. Jeden z Jesenicka si vzpomněl, že v Bruntále žije soudce Jaroslav Neubauer, člověk, jehož jméno jsem vůbec neznala, nikdy ho neviděla, a o jehož existenci jsem se dozvěděla teprve z pardubického archívu. Přesto je rok co rok zmiňován v mém spise s tvrzením, že jsem s ním ve stálém styku a navštěvuje mě na naší chalupě. Tak ještě v roce 1980 se v "přísně tajném" spisu doslova praví "vzhledem k tomu, že objekt udržuje aktivní styky s čs. občanem JuDr. Jaroslavem Neubauerem, soudcem na civilně správním úseku v Ostravě" (to už povýšil z Bruntálu). Následuje kádrový popis Neubauera, jenž se jako student zúčastnil studentského majálesu v roce 1953, který vyzněl jako protisocialistická demonstrace. Následují zprávy o členech jeho rodiny, kteří snad chtěli emigrovat, a o příbuzných v západním Německu. Dále o návštěvě těchto příbuzných a o stycích Neubauera s majorem sovětské posádky v Bruntálu. Nejabsurdnější je sdělení, že "v roce 1973 byl zdejším I. odborem rozpracován ve styku s USA rozvědkou. Nyní je prováděna jeho prověrka po linii II. odboru zdejší správy." Stačil jeden vágní dohad příliš vstřícného informátora, aby stín padl na člověka zcela mimo jakýkoliv styk s Američany. Přitom v pozdějších letech měla StB s tím "pravým" Neubauerem ledacos do činění - byl koneckonců švagrem Václava Bendy a prostřednictvím Ivana Havla začal udržovat čilé kontakty s jeho starším bratrem. Možná, že na začátku stačilo použít telefonní seznam.

V případě Zdeňka Neubauera lze na omluvu StB říci, že neznali ani jeho křestní jméno a bydliště. I tak by ale jejich postup byl pro seriózní zpravodajskou službu ostudný. Co mne však úplně vyvedlo z míry, byl případ ing. Ladislava Danka ze slovenských Michalovců. Seznámili jsme se zcela náhodou v jednom starožitnictví na Vinohradech v prosinci 1979. Prožila jsem dětství v Bratislavě a mezi rodinné přátele patřili i význační slovenští malíři a sochaři. Z domova jsem také znala dílo lidového keramika Ferdyše Kostku, a když jsem ve zmíněném starožitnictví objevila dvě jeho sošky, tak jsem jednu koupila. Pozoroval mne pomenší pán, který mě posléze oslovil. Zajímalo ho, proč si Češka kupuje plastiku slovenského keramika. Dali jsme se do řeči a já toho pána pozvala do nedaleké kanceláře AP. Představil se jako inženýr Ladislav Danko a sdělil mi, že je ředitelem projektové organizace Chempil v Michalovcích, kde je jeho žena primářkou nemocnice. Tato návštěva byla monitorována jak odposlouchávacím zařízením, tak mým spolupracovníkem, a náležitě zaznamenána. Na tom by nebylo nic překvapujícího, kdyby následně krajské správě StB v Bratislavě nedošlo hlášení, kde je sice správně udána funkce a město, z kterého Danko pocházel, ale jeho křestní jméno již není
Ladislav, ale Andrej. Dalším posunem se pak už StB nezabývalo Ladislavem Dankem z Michalovec, ale Andrejem Dankem a jeho ženou z Bratislavy. Bratislavský Danko pracoval v bance jako hlavní disponent a manželka jako administrativní pracovnice na obchodním oddělení maďarského konzulátu. Ať se na dívám z kterékoliv strany, je to pro mne nepochopitelný šlendrián.

Případ Danko je velice výmluvným příkladem toho, kdy se StB zaměřilo úplně nesprávným směrem, přestože mělo zcela správné základní informace. Moje složka se jen hemží jmény lidí, s kterými jsem se vůbec nesetkala, ale kteří jsou podle záznamu StB se mnou ve stálém styku, takže je nutné je prověřit. Jeden takový nešťastník byl ing. Souček z Ústavu hornictví v Ostravě. Zmínila jsem se telefonicky Arnoldu Kailbertovi, že bych se ráda vypravila do Ostravy a něco odtamtud napsala. Doporučil mi právě ing. Součka. Do Ostravy jsem nakonec nejela, pana inženýra nikdy nekontaktovala a jeho jméno zcela zapomněla. Přesto se znovu a znovu objevuje v mém svazku.

Další případ, který jsem objevila teprve v Pardubicích, se týkal MUDr. Božkové a opravdu mne velmi mrzí. MUDr. Božková (její křestní jméno si nepamatuji) je neteří mé velmi dobré přítelkyně, se kterou jsem však už bohužel ztratila kontakt. Na radu své tety se na mne někdy koncem sedmdesátých letech obrátila a žádala o překlad jisté lékařské stati, kterou potřebovala ke své diplomové práci. Byla bych jí ráda vyhověla, ale nešlo o práci na hodiny, ale na dny, a tolik času jsem tomu věnovat nemohla. Bylo mi nesmírně trapné jí odmítnout a tak jsem alespoň navrhla svého spolupracovníka jako možného překladatele, ovšem za honorář. To zase nevyhovovalo pozdější paní doktorce, a tak jsem jí spis vrátila, a tím to pro mne skončilo. Byla jsem naprosto šokována, když jsem v Pardubicích zjistila, že jsem s paní doktorkou údajně byla ve stálém styku. Nejenom, že StB monitorovalo její kariérní postup, ale dokonce prověřovalo jejího manžela.

Poněkud úsměvnější, i když ne zcela bezvýznamný, je zápis o setkání s kolegyní Ivanou Živelovou. Ivana sice pracovala po kratší dobu pro italskou agenturu ANSA, ale já ji znala zcela zběžně, a to ještě z doby, kdy jsme obě tlumočily pro Pražskou informační službu. Úplně náhodou jsme se setkaly v Jindřišské ulici a obě jsme šly do prodejny Kozaku. (StB udává, že v průchodu Slovanského domu, ale tam, pokud se pamatuji, žádný průchod nebyl.) V obchodě jsme obě hovořily s prodavačkou a podle StB jsme vyšly ven a každá se dala jiným směrem. I to v roce 1973 stálo za zaznamenání. Ivanu jsem, pokud si pamatuji, nikdy od té doby neviděla. Přesto je ještě po letech Ivana uváděna jako osoba, se kterou se stýkám.

To je jen několik z absurdností, které můj svazek obsahuje. Co s tím? Vychází mi z toho, že na nižší úrovni se příslušníci příliš nenamáhali. Nenašla jsem jediný případ, kdy by sami něco objevili a šli po tom alespoň trochu kreativním způsobem. Pouze alibisticky přepisovali rok od roku údaje, které jim sdělil někdo jiný, obvykle informátor, kterého bylo pro mne snadné identifikovat, třebaže je veden pod krycím jménem. Jenom zřídka dodali nějakou informaci novějšího data. Znovu a znovu vyslovují domněnku, že spolupracuji s americkou výzvědnou službou, a občas mluví o tom, že už proti mně zasáhnou. A pak se opět nic nového neděje.

Musím říci, že kdykoliv Sověti či naši zavřeli nějakého proamerického nebo proněmeckého špióna, s úlevou jsem myslela na to, jak je dobré, že v ničem takovém nejedu. Zrovna tak, když Američané dostali nějakého špióna z východního bloku, jsem si mohla být jista, že moje jméno nepadne. Byla jsem prostě novinář a ne špión. Nevím, zda bych mohla svou práci vykonávat, kdybych tušila, že StB mě vidí zcela jinak. Naštěstí tento pohled nesdílely všechny státní orgány. Když StB vydalo příkaz, aby mému mladšímu synovi nebylo povoleno studovat na žádné československé vysoké škole, postavil se proti tomu tehdejší náměstek ministra zahraničí Jaroslav Žantovský a rozhodnutí zvrátil. I o tom jsme se dozvěděli až z pardubického archívu, stejně jako o vyjádření tiskového odboru ministerstva zahraničí, které na stížnost StB na mou osobu odpovědělo, že nedělám nic jiného než to, co patří do normální práce novináře. Tím vůbec nechci říci, že ministerstvo zahraničí bylo nějak zvlášť silným mocenským centrem. Mám ale dojem, že se stále málo ví, jak StB fungovalo, a kde byla skutečná moc. V demytologizaci StB se příliš nepokročilo, a to má stále nezasloužený punc vševědoucí a všemohoucí instituce. I když přijmu premisu, že vedení StB bylo daleko inteligentnější a chytřejší než nižší složky, muselo i ono pracovat s informacemi, které přicházely ze zdola. A těm bych dnes nevěřila ani slovo.

Tady jsem původně skončila. Naléhavě se však vrací otázka Proč? Proč se zajímali o styky, které neexistovaly, a přitom zcela pomíjeli například moje styky s kardinálem Tomáškem. Proč v Brně zařizovali odposlech mého hotelového pokoje a sledovali mě až na hřbitov k hrobu mých rodičů, a přitom nevěnovali pozornost mým návštěvám paní profesorky Komárkové, významné osoby evangelického disentu, která podepsala Chartu 77. Proč je vůbec nezajímali mé časté a někdy i velmi přátelské styky s velvyslanci Švédska, Holandska nebo třeba i Argentiny. Když jsem se o tom zmínila různým známým a přátelům, tak reagovali různě. Někteří byli ochotni spekulovat o tom, že alibistické chování mohlo mít u některých nižších příslušníků StB rysy pasivní rezistence maskované tupostí. Avšak ti, kteří měli větší zkušenost s touto organizací, neměli pochyb, že jde jen o "typický šlendrián". Tak nevím.




Další články tohoto autora:
Iva Drápalová

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku