Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 16.1.2004
Svátek má Ctirad




  Výběr z vydání
 >GLOSA: Solidarita téměř umrtvující
 >REAKCE: Dlouhý, Široký a Tlustokrký
 >PŘÍBĚH: Sága o psacím stroji
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - zmrzlina
 >PSÍ PŘÍHODY: Ještě ke psí tragédii
 >FEJETON: Několik českých doktorů všeho druhu - PhDr, MUDr, JUDr.
 >GLOSA: O závěru roku
 >FEJETON: Jak pracovala Státní bezpečnost
 >POSTŘEH: O esemeskách
 >NÁZOR: Jak daleko je minulost ?
 >ZÁBAVA: Rýmovaná
 >EVROPA: Východ vrací úder
 >POLITIKA: Za popularitu komunistů mohou i české televize
 >PRAHA: Democracy Extravaganza
 >GLOSA: Na piráty tvrdě

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
16.1. PŘÍBĚH: Sága o psacím stroji
Jan Beneš

Underwood
Tak ten prvý byl značky Underwood, což je česky mlází a ročníku 1924. Nebyl to běžný model, ale model předváděcí, nutno podotknout. Pocházel z dob, kdy se předváděním těchto mašinek živil můj dědeček. Takovou předváděcí mašinkou pak třískl před potencionálním zákazníkem o zem, skočil na ni, chvíli po ní dupal, případně ji párkrát nakopl. Načež si hezky sebral ze země, vytřepal vzhůru nohama, aby se klávesy s typy srovnaly, postavil na stůl a začal na ni psát. Zákazníkovi pak dodal shodnou, leč nikoli předváděcí. Neb firma pana Mlází, jakož i můj dědeček předpokládali, že zákazník nebude se svou mašinkou nakládat tak brachiálně, připadá mi to v pořádku.
Mašinka nachází se dnes, mimochodem, co ceněná starožitnost, ve sbírkách musea Lešehradeum.
Dědeček rovněž obchodoval se stroji počítacími, jízdními koly a střelnými zbraněmi, ale o předvádění těchto, případně modelech předváděcích a nepředváděcích, se žádný příběh nezachoval.
Ročník 1924 zřejmě byl nahrazen časem něčím modernějším a ta mašinka se ocitla u dědečkovy dcery - mé maminky a tím potažmo později i v mém dosahu. Samozřejmě nejprve v dosahu nepovoleném, podobně jako otcovy pistole. O těch se domníval, že dítko nevypátrá tu tajnou zásuvku v almaře, kam je schovává.Domníval se myslně, ale neprasklo to ani když se dítku podařilo vlastní blbostí prostřelit si steyerem 7.65 nožku. Naštěstí čistě, jen svalovinu. Kulku za pomoci žiletky a s desinfekcí rumem, vytáhl z druhé strany stehna, kde se dala pod kůží nahmatat,ba ji i boulila, jistý Vláďa Machek z ulice Havlovské. Známý to darebák, na rozdíl od Machka Vladislava z ulice Krocínovské, což byl hodný hoch a premiant. Jinak na tom tajném místě v almaře - nahoře na lubu rámu dveří - byly i dvě krabičky egyptských cigaret značky Kyriazi, v plechových škatulkách a zaletované jak sardinky. Ale na ty dítko nikdy nepřišlo, vypadly až když nás z vůle svrchovaného lidu a rozhodnutím jeho zástupců na magistrátě v Praze XIX, stěhovali v listopadu 1951 z bytu a s almarou bylo pohnuto. Ta cigára tam podle jedné verse schovávala maminka, když měla za jisté, že tatínek příliš kouří. Podle jiné, neb to byly cigaretky drahé a netypické, pak tam byly schovány jako dárek a zapomenuty. Měly balení po 24 kusech, nebyl kulaté, ale v průřezu čička a krabička se dala použít například i jako penál. Ta druhá verse mi připadá pravděpodobnější, neb pokud pamatuji, tatínek kouříval značku Vlasta pro něž se chodilo s tabačenkou do trafiky k panu Šplíchalovi.
V roce 1951 a nejméně do poloviny šedesátých let, už se žádné egyptky u nás nevyskytovaly. Až do doby, kdy nám pan president Nássir začal splácet tanky a jiné harampádí, co mu pak Izrael promptně rozmlátil, značkou Kleopatra. Balena ve dvacítkách a v krabičkách amerického typu.
Pokud jde o psací stroj značky Underwood, tak ten dítku v přesněji už neurčitelné době později půjčován, ba se mu od maminky dostávalo i jakýchsi instrukcí jak s ním zacházet. Takže, a to již přesněji určit jde, se na něm naučil psát. Tudíž v době už určitelné velice přesně, na gymnasiu Dra Edvarda Beneše v Praze XIX. Dejvicích, jež pak zrušeno v červnu 1948, mu tato znalost posloužila k edici ilegálního školního časopisu Šero. V šesti kopiích a s vlastními ilustracemi. Neb úřední a vedením ústavu schválený časopis Světlo nepublikoval primánova a pak ani sekundánova svěží dílka. Redakci Světla vedl, tehdy snad sextán, Jiří Stránský a nevůle k primánovi mu zůstala dodnes i jako presidentovi českého PENu.
V šesti kopiích to vycházelo proto, že mašinka více kopíráků neproklepla. Pokud jde o postoj vedení ústavu, texty ho po odhalení vydavatele, nijak nepobuřovaly, ale pobouření vzrušivé způsobily u některých pedagogů vydavatelovy vlastnoruční ilustrace pedagogy karikující. Klad Vítězného února pak spočíval v tom, že k němu došlo téměř souběžně s odhalením. Tím na pedagogy přišly i jiné starosti a od snížené známky z chování za vydávání Šera upuštěno. V pohledu na následující události však se právem zdá, že již tehdy byl psací stroj zneužit k trestné činnosti. Jak to, už ale u zcela jiné mašinky, klasifikoval Městský soud v Praze zhruba o dvě desítky let později.
Underwoodka ročník 1924 sloužila bezproblémově, občas bylo nutno jen zakoupit novou pásku. Daly se na ní nastavit okraje i řádkování, taktéž psala na požádání, pokud k tomu měla patřičný "ribbon" i červeně. Soudím, že je toho všeho ostatně schopná podnes.
Jenže kam by naše civilisace přišla, kdyby se vyráběly věci jež vydrží tak dlouho? Druhým takovým příkladem trvanlivosti, rovněž s předmětným dědečkem spojené, byl jeho žaket. Ten po přešití posloužil do tanečních mému bratrovi v době válečné a po dalším přešití v kursech pana Oplta v době poválečné, ale trvajícího nedostatku i mně. Kalhoty mne dokonce doprovázely až do USA a pokud bych mezitím v pase nezmohutněl, byly by sloužily pravděpodobně také dodnes. Svého konce však došly, když jsem se jednou byl večer líný převléknout na procházku se psy a při přelézání mohutnosti jakéhosi padlého kmene v Del Monte Forest, nepraskly vedle švu v rozkroku po celé délce. Padlé kmeny se totiž v Americe nechávají ležet v lese, neb mu to slouží ke zdraví. Což mi, právě v tom Del Monte Forest, ale nikoli za procházky jež odnesly mé kalhoty, kdysi vysvětlil sám pan doktor Krajina, který tomu rozuměl a dnes se po něm, neb tomu rozuměl, jmenuje v Kanadě reservace větší než Čechy.
Takže zákonně, kromě úřední korespondence všeho druhu až do roku 1996, kdy zemřela, sloužila ta mašinka mé mamince. Jest na ní sepsána a v jejích kopiích zachována třeba korespondence, v níž se odvolává proti rozhodnutí nepovolit jí z důvodů státního zájmu návštěvu syna v USA, či jiných, kterými se odvolává proti shodnému rozhodnutí nepovolit tamo vystěhování své vnučky a synovy dcery za rodiči. Ale to předbíháme v čase.
Zeta
Jinak mi to, že umím psát na stroji posloužilo na vojně, neb po otázce kdo to umí, neodešel jsem čistit hajzly, jak se po takové otázce běžně dělo, ale stal se kresličem motocyklistou operačního oddělení 22. výsadkové brigády a opisoval pro povinné písemné přípravy svých důstojníků sáhodlouhé elaboráty z časopisu Bojová příprava, z nichž ovšem dotyční vojenští vědci už vyškrtali všecky zmínky o Stalinovi, neb to bylo po kultu. Pak ten můj přepis vydávali za svou práci.
Jinak jsem kreslil mapy operačních zámyslů a tak se mohl pocvičit i ve francouzštině, neb ty operační zámysly 22. výsadkové se odehrávaly na levém břehu Rýna jižně od Mulhouse. Nejvíce mne však těšilo, že ač jsem byl ten systemisovaný motocyklista, neměla brigáda žádný systemisovaný motocykl. Místo něj jsem, když to služba vyžadovala, řídil jeepa willys 1944. Ten důlek jsem si pak zkazil podvracením bojové morálky mužstva.
Štáb 22. výsadkové underwoodky neměl. Traktáty jsem opisoval na stroji Zeta, který se od nich lišil jen jiným umístěním Z a Y. Na což jsem si záhy zvykl.
Underwoodka zas znovu posloužila, když jsem začal literárně tvořit. Či se o to tedy pokoušel. Což vzešlo z toho, že jsem jednou cestou do práce potkal spolužáka z obecné na Hanspaulce i toho gymplu, Víška, který se právě živil jako hlídač parkoviště na Senovážném (tehdy Gorkého) náměstí. Kde jsem zrovna vedla konal pro bývalé mukly běžné povolání kulisáka v divadle ÚLD. To už se Víšek arciť jmenoval Wilden a rozhodnutím svrchovaného lidu rovněž nebydlel na Hanspaulce, ale na Vinohradech. Navíc, na rozdíl od autora těchto řádek, dbal na své vzdělání a naučil se francouzsky natolik, že v tom jazyce psal poesii a korespondoval s Jeanem Cocteau i Grahamem Greenem. Případně jim i telefonoval. Česky sepsal před odchodem do exilu pár více než slušných detektivek. O poesii jsem se nějak nesnažil, ale nadrásal jsem pár povídek (přesně čtyři) a setkání s Víškem - Wildenem jež vedlo k dalším setkáním pak vedlo i k tomu, že je jednou večer (ale ne moc, poslední autobus do Bohnic mi jel z Kobylis ve 23.11) ty povídky v partičce jež se u Wildena scházela v Přemyslovské 12, přečetl. Dívka Alenka (je mi hanba, vím dosud, že byla dcera strojvůdce, ale příjmení už mi z paměti vypadlo, ačkoli to byla ukázkově hodná a hezká holka) pak je vzala a aniž jsem to tušil, mým jménem poslala do literární soutěže nakladatelství Naše vojsko. Neb jsem, podobně jako u časopisu Šero, tvořil v kopiích. Že ta soutěž existuje jsem netušil a sám bych to byl nikdy neposlal. Nikoli ze skromnosti, ale z přesvědčení, že mezi komunisty se slušný člověk nemá plést. A kde už by nějací měli nebýt, než v nakladatelství NV ?
Takže když mne pak nakladatelství pozvalo, došlo k rozkošné scénce. Jednak byla mezi povídkami jedna jménem Iluse, týkající se revoluce v Maďarsku, jež jaksi do pravidel soutěže nezapadala, což se dalo pochopit neb to nebylo o naší armádě lidové, ale jakémsi Zoli, jehož v Budapešti přejel ruský tank a jeho brácha, s nímž jsem se sešel v československém kriminále v Košicích, se na to koukal a vyprávěl mi to.
Pak mi redaktorka Šimková sdělila, že rukopisy bude nutno přepsat. Komunikace se nezdařila, ona myslila do rukopisné normy ob řádek (já pochopitelně šetřil papírem) a já zas, že má na mysli jakousi censuru obsahu. A tak chudince až přespříliš hbitě vynadal, že se od nějakých komunistů nenechám censurovat a celou soutěž, ať si strčí za klobouk.
Což skončilo slzami slečny redaktorky, jež mi sdělila, že v Našem vojsku je jen půjčená za kohosi, kdo je na mateřské dovolené a členkou KSČ, že není, a že tedy myslila jen úpravu rukopisu. A já se styděl.
Pak mne dostal do ruky pan doktor Emil Charous, což žádný bolševik nebyl už na prvý pohled a bolševictvím rozhodně nevynikali ani různí plukovníci a podplukovníci v uniformě.
Underwoodka však posloužila ještě na celou prvou knížku, s níž to bylo takto: To pan doktor Charous pravil, že pokud mám ještě nějaké povídky (ty soutěžní šly do jakéhosi sborníku který ilustroval pan Goldflam) dalo by se uvažovat o knížce. A já mu lhal, že mám, ale potřebují přepsat na stroji. Na což jsem si vyžádal týden a za ten týden pak vskutku vyplodil knížku Do vrabců jako když střelí.
Ba, když jsem pak tu soutěž vyhrál a došlo na opravdovou censuru a jednalo se o povídku Problém, kde nebyl pro censory dost sympatický esenbák, tak ji uhádali. A uhádali i autora, když soudruzi na vnitru protestovali, že by snad bývalý mukl neměl co vydávat nějakou knížku. Takže mi pak soudruh generál Janko (toho se týkala pozdější povídka Expert, co získala roku 1964 Cenu Rudého práva, ale Rudé právo ji odmítlo otisknout) mohl odevzdat v salonku hotelu Evropa (Šroubek) tu literární cenu.
Během té celebrace pak také Pavel Buksa, jinak známý jako Karel Michal, chtěl soudruhu generálovi nafackovat a vůbec se tam děly věci hodné velkého světa. Buksa tak konal v době, kdy už jsme měli mezi sebou dohodnuté pravidlo, že den, kdy nenaserem bolševika je nutno považovat za ztracený a zrovna asi ještě neměl splněný závazek. Leč to už jsem podrobněji popsal v knížce Indolence.
Consul
Ta cena dělala 25 000, tehdy docela slušné peníze a já si koupil i nový psací stroj consul za Kčs 1592. Mezitím už jsem ostatně nebyl kulisák, neb z divadla mne za "nepovolenou uměleckou činnost" vyhodili. Po celkem nedávném seznámení se spisy v Pardubicích vím, že to neměli ze své hlavy. Svolení ke konání umělecké činnosti mimo divadlo se technických zaměstnanců ostatně netýkalo, pouze umělců. Eč nestrádal jsem. Jistý zarytý reakcionář, v době předúnorové policajt, pan Frejka, mi poskytl chléb v řadách pražské taxislužby. Kamž v té době shodou okolností rovněž nastupovali různí policajti vyhození po zavření ministra Baráka, takže populace mne k nim prostě poněkud neprávem přičetla.
Jenže já chtěl k taxíkům hlavně proto, že život si vyžadoval způsob jak eliminovat ten poslední autobus z Kobylis ve 23.11, což značilo opustit vnitřní Prahu elinou číslo 3 nejpozději po desáté. Noční šichty za volantem to umožňovaly. Životu se mohl po převzetí a zaparkování vozu kdesi, člověk věnovat až do půlnoci, normu do rána stejně najezdil.
Na závěr této episody mohu jen podotknout, že tehdejší redaktoři nakladatelství Naše vojsko projevovali značně méně podělanosti než redaktoři jiných nakladatelství, které jsem poznal později.
Consul byl velmi slušně udělaný psací stroj, navíc nikoli taková váha jako ta k předvádění zpevněná underwoodka. Navíc přenosný a v hezkém futrálu. Kromě toho underwoodka byla mé matky, jež se spolu s tátou mezitím zmohli na družstevní byt a psací stroj si odstěhovala.
K svěžím dílkům na consulu sepsaným pak přibyla roku 1964 TV hra Čas plyne i v neděli, po jejímž odvysílání nastaly problémy. Neb se tam vyskytovala svému muži záletná podplukovnice a železniční dělník Fanfan. (podle tehdy populárního Fanfana Tulipána Gérarda Phillipa dost běžně používaná přezdívka) Ten se ve hře se svými soudruhy dělníky, při odchodu k této podplukovníkovi nevěrné dámě loučí slovy, že kdyby se po něm někdo ptal, tak že slouží lidu.
Což se dotklo asi všech podplukovnic, tedy manželek podplukovníku celé ČSLA, neb do TV i redakcí tisku jež hru recenzoval, následovala záplava dopisů, proč autor nenapsal, že se jednalo o manželku důstojníka předmnichovské republiky. Zejména to slízával ve svobodnom slovu jistý Nešvára, který hru pochválil. Pobouření vznítilo i to sloužím lidu, neb jak se pak prý mají cítit naši pohraničníci, když to vyslovují po pochvale za zadržení špiona a diversanta. Kupodivu se na tu hru silně obořil i pan farář Reichert, byť z jiných než právě státotvorných posic.
TV a redakce Svobodného slova pak dostaly dokonce dopis "dělníků zbrojovky Brno", což vyústilo v besedu tamtéž. Při níž vyplynulo, že dělníci Zbrojovky Brno o svém dopise jaksi nic nevědí, neb ten dopis odeslal právě jen předseda závodní organisace KSČ. Kterýž během toho besedopvání vždy občas vyběhl odkudsi zpoza rohu, cosi na nás zařval (jel tam se mnou Buksa, z redakce Plamene Vondra a z nějakého důvodu také Milan Schulz) a zase se šel schovat za roh. A já na něj zase řval, ať se neschovává za rohem a vyleze. Na závěr dělnictvo představitele svého předvoje doslova vypískalo. Byl to úspěšný den.
Mezi těmi dělníky pak jsem si zapamatoval našeho bývalého skokana na lyžích, Luboše Brchela, duši sympatickou a ač jsme se na tom nijak nedomlouvali, zřejmě také věřící na to, že den, kdy bolševik nebyl nasrán nutno považovat za ztracený. Což by vše dnes už nestálo za řeč, kdyby to nemělo co činit právě s psacími stroji. Jak se záhy ukáže.
Zřejmě jsem svůj závazek jak neztratit ani den plnil svědomitě. Však bolševikovi stálo za to věnovat mi i jeden díl ve 30 případech majora Zemana. Byť tam ze mne udělali básníka, což jsem nikdá nebyl, a nechali mne odehrát svou subalterní, ale jinak zajisté zrádnou a podlou roli v boji proti lepšímu příští i v jednom z dalších, odehrávající se většinou až v dalekém zámoří. Než ale mohlo dojít k natáčení hrdinství nějakého majora Zemana, stihli mne zavřít. To už jsem nepodvracel jen bojovou morálku mužstva, ale hned prý celou republiku. A k pěti letům přidal soud i zabavení psacího stroje, co nástroje toho podvracení.
Consul druhý
Inu, přišel rok 1968 a já z té basy vyšel nikoli po pěti létech, jen necelých dvaceti měsících a dokonce cestou milosti podepsané, co jeho posledním státnickým aktem, samým presidentem Novotným. V podstatě to byla v historickém ohlédnutí jediná kalá věc, kterou v konečných výsledcích ten rok přinesl. Byl jsem tedy venku z basy, ale neměl jsem na čem psát. A psací stroje tehdy prostě nebyly. Maminka byla době už docela velké kápo v Bílé Labuti (pracovala tam od roku 1952) a kdyby tam, či jinde v Praze nějaký stroj byl na prodej, byl bych ho dostal. Ale nebyl. A kde nic není, ani čert nebéře.
Záhy jsme si jeli s manželkou dopřát oddechu na Slovensko a mne napadlo zastavit se v té Zbrojovce Brno a zajít za Lubošem Brchelem. Snad se tam ještě nějaké psací stroje vyrábějí.
Inu, vyráběly, ale nikoli v české versi. K disposici byl švédský. "Musel byste počkat, než vám ho přesadíme," pravil.
Tuhle větu ze socialismu známe až moc dobře a zauvažoval jsem o tom, vzít to přes Brno, až se budeme vracet ze Slovenska.
"Jak dlouho ?" zeptal jsem se.
"Tak dvě hodiny."
A tak jsem přišel k dalšímu consulu. Sepsal jsem na něm knížku Na místě, Až se se mnou vyspíš budeš plakat, přepsal román Druhý dech a Můj otec nepadl za nikoho. To vše, než se nám ten nadějný rok 1968 jaksi zvrhnul. Pak mne doprovázel, bez souhlasu státu, nejprve do Francie a pposléze až do USA. Přinejmenším od dubna 1970, kromě tvorby jako obvykle svěžích dílek, jsem ho i nadále používal k činnosti označované v Praze za trestnou a socialistickému státnímu společenskému zřízení nepřátelskou.
IBM
Ještě něž začal čas komputerů, tedy přinejmenším pro mne, stihl jsem si opatřit IBM "s kuličkou", který jsem měl od roku 1974 v zaměstnání. Zase jen do času, kdy mi ho o málo později nahradili počitačem. K mání byla, třeba nikoli v každém papírnictví, i ta česká kulička a arciť s různými typy písma. Rozdíl byl v tom, že zatím co ty anglické byly za cosi přes bůra, ta česká za 25. Pochopitelně dollarů. Taktéž měl, jako ta dávná underwoodka opačně Y a Z, s čímž ostatně vystačily počítače až dodnes.
Consul darovaný dělnickou třídou Zbrojovky Brno, si pak roku 1981 odvezl na universitu v Santa Barbaře syn, který k nám rovněž bez souhlasu státu, doputoval via Bulharsko dost dobrodružně až roku 1979. O pár let později na něm sepsal svou prvou diplomku.
Když nás pak po gradaci spolu vyfotili, byl pochopitelně v USA obvyklém (vypůjčeném) taláru a s tou (vypůjčenou) biretovou čepičkou na hlavě, neváhal jsem tu fotku nazvětšovat a poslat jí jeho (i našich neteří) soudružce učitelce Vinšové, do Vladislavovy ulice. Respektive ne přímo jí, ale jen škole, aby to otevřela sekretářka, přečetla si a dala dál. Připsali jsme na ni totiž, že je doufám potěší, že jejich bývalý žáček dosáhl akademického titulu, a že na všecky kantory i školu rád vzpomíná a všecky je pozdravujeme, jen tu komunistickou svini Vinšovou ne.
Když jsme prchli, soudružka totiž neváhala vystavit žáčka nejen týrání, ale nechat ho přeřadit do Pomocné školy. Vysvědčení, že se jedná o úplného blbečka výuky neschopného, jí k tomu vystavil pan doktor Matějíček. Ale na toho jsme neměli adresu.
Synek už má akademických titulů přehršli, taktéž už několikátý počítač, ale consula v hezkém původním futrálu dosud na almaře.
Pokud jde o ten úředně zabavený, tak rozsudek byl sice zrušen a byl jsem ad vocem podvracení rehabilitován, ale mašinku mi nevrátili, ani nezaplatili. Prý si ji kdosi za Kč 40 v dobré víře koupil.
Ostatně, pan doktor Fajstavr, co dal ten rozsudek tenkrát dohromady, pokud mezitím neodešel do pense, pořád ještě soudí a prvým podatelem takové koupě byl přece tehdy on.




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku