Sedím a píšu. Bart leží vedle v jídelně pod stolem. Najednou se mi do klapotu klávesnice vloudí podezřelý zvuk. Jakési chroupání a chroustání to je.
Soustřeďuju se na práci a snažím se ten zvuk vytěsnat z mysli. Jenže on se mi zavrtává do mozku a ne a ne mě opustit. Co to jenom může být?

Bart něco žere!
V hlavě mám tornádo. Třeba mi upadla peněženka s legitimací a řidičákem a platební kartou. Nebo si Bart vzal do parády obložku s rodnými listy - onehdy jsem se v ní hrabal. Třeba spadla a Bart je jako vodník, který si přivlastňuje všechno, co spadne přes palubu: co je na zemi, je jeho.

Vyletím a běžím se podívat do jídelny.
Bart je na to připravený. Leží pod stolem, co víc, leží pod lavicí, hlavou do rohu, zadkem ke mně, tak abych viděl co nejmíň. Odsunu stůl a hulákám:

"Co tam morduješ, vrahu?"
Odpovědí je posupné chroupání.
Vnořím hlavu do podsvětí. Chvála bohu, je to jen kelímek od Ramy, Bart si frňákem otevřel koš a vytáhl ho.
Cvičně ho pokárám, nechám kelímek v jeho spárech a vracím se k práci.
Jednoho dne to ale bude peněženka s doklady. To bude šťavnatě formulovaný článek ! Jenom nevím, komu mám v takovém případě spílat: Bartovi, nebo sobě?

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku