Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 21.1.2004
Svátek má Běla




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Pohled do ciziny: zdravotnictví
 >MROŽOVINY: Říkali jí Hirošima
 >MÉDIA: Kdy ČT diváky klamala? Letos, nebo loni?
 >LIDŠTINY: Sexuální obtěžování na Červené planetě
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dnes čtu povídky v kavárně Astra
 >PSÍ PŘÍHODY: Co to morduješ, vrahu?
 >EKONOMIKA: Inflační tlaky zatím na ekonomiku nepůsobí
 >SPOLEČNOST: Když ti začne harašit, vem si na to arašíd
 >POLITIKA: Thajské drogové tresty
 >NÁZOR: Morální právo v zajetí pseudo-humanistických hodnot aneb Sněhůrka a jeden trpaslík
 >HISTORIE: Dva smutné příběhy z historie
 >VESMÍR: Mise na Mars - Beagle 2, Spirit a Opportunity
 >SVĚT: Nakřáplé filipíny 2 : seznamování s realitou (doprava)
 >GLOSA: Co je problém skutečný, co je problém virtuální, tedy zdánlivý
 >PENÍZE: Bydlíš? Tedy plať!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
21.1. SVĚT: Nakřáplé filipíny 2 : seznamování s realitou (doprava)
Ota Ulč

Generál Douglas Mac Arthur dostál svému slibu "I shall return". Vrátil se v lednu 1945, když flotila 164 lodí dorazila k zálivu Lingayen, přesně k témuž místu, kde se začátkem války vylodili Japonci. Jejich hlavní komandant Yamashita se stáhl do hor, vyhlásil Manilu za otevřené město, aniž ale rozkazu bylo uposlechnuto. Admirál Iwabachi, místo aby si hleděl vody, nařídil uspořádat kamikadze bitvu, dům od domu, bitva trvala měsíc, a Manila vesměs lehla popelem.
Metropole je znovuzbudována a tam přistáváme v polovině prosince, dobrý tedy čas: právě skončila sezóna ničivých tajfunů. Za imigrační přepážkou nás příbuzní nečekali. Naše pohlednice s oznámeným příjezdem, odeslaná z Nových Hebrid, dorazila až za další měsíc. Výhoda sňatku s aspoň částečnou Číňankou je též v síle jejích rodinných konexí. Několik sester manželčina otce se vyvdalo za další Číňany do asijského zámoří včetně sem na Filipíny. I tam tedy bychom mohli mít záchytný bod, s možností získání orientace od domorodých zdrojů.
První samostatné kroky vedly k příjemným překvapením. Jednak nám směnárník předal velikou kupu místních peněz, jednak výhodnou směnu doprovázely výhodné ceny . Proti papuánskému bydlení budeme mít palácový luxus za zlomek papuánského účtu.
Reprezentanti hotelů mezi sebou soutěžili, lapali cestující, rukama šermovali ve směru připraveného vozidla. Vybrali jsme si toho nejméně agresivního chlapíka, lákajícího do hotelu s havajským jménem Aloha .Vracíme se do civilizace po silnici, která, jsem přesvědčen, pokračuje i za městem - tedy druh pokroku, na ostrovech vesměs nedosaženého. Manila, jak už to bývá se ženami za tmy, se zdála být docela přitažlivá. Jinak tomu pak po rozbřesku . Svištíme po mnohakilometrovém Roxasově boulevardu, sledujícím konturu manilského zálivu, podél palem a flametrees - stromů plameňáků - tohle je, prosím, Cultural Center, středisko kultury, informuje šofér. Ještě pár minut a zastavujeme pod neonem Aloha, muž v livreji se chopil kliky a bylo to asi tím rovníkem a teď neonem, že mi nedošlo, proč operetně vyšňořený zaměstnanec je též vybaven samopalem.
Zapsali jsme se do knihy hostů, mladíci pikolíci v uniformách beze zbraně popadli břemena a ukázali k výtahu. Bože, zase jeden civilizační zázrak, na který jsme v džungli zapomněli. Vyvezli nás do výšin, odemkli komnaty, předali klíče, uklonili se našim štědrým bankovkám, vypadli a my jsme začali tančit v tak moderním neskutečnu se vzduchem správně chlazeným, bořili se v tlustých kobercích, kochali pohledem na zdivo, po němž nelezl ani jeden kus hmyzu, naskákali jsme do chromovaného svatostánku, pohnuli jeho vybavením, vida, žádný ulomený kohoutek, poručíme větru dešti a už na nás dští očistné prameny v žádané teplotě a intenzitě.
Po noci filipínské rozednění. Z okna pohled na jeden z nejpěknějších zálivů světa. Kotvu v něm zapustily desítky a možná stovky plavidel. Sice máme prosinec bez tajfunů, ale nic příliš sychravého. Hned po ránu aspoň 85 vlhkých Fahrenheitů, kolik je to asi stupňů Celsia? Vyšlápli jsme si po Roxasu sbírat dojmy. Za pět minut jsme u amerického velvyslanectví. Bílý palác je okrášlen protestními transparenty, zaměstnanci stávkují, neúřaduje se. Cestou jsme potkali jen jednoho žebráka. V Indii by jich na tak krátkou vzdálenost už bylo k nespočítání.
Teprve pak nás napadlo zatelefonovat příbuzným. Byli potěšeni a rovněž zděšeni, co blázníme a tolik riskujeme.
Připojil jsem se k sluchátku, připraven odrecitovat přestálá nebezpečenství v mnoha zemích.
Vyzvali mne k odmlce a ostatní že až ústně.
Pokýval jsem hlavou nad orientálními pošetilci, které po mnoha letech stále nechápu. Vrátili jsme se do hotelu smýt první filipínský pot. Teprve pak jsem si všiml livreje se samopalem.
Pán si přeje taxíka?
Kývl jsem a ozbrojenec rozběsnil píšťalku.
Nasedneme, portýr si zapisuje číslo vozu, ale nijak pokradmu, nýbrž okatě, aby šofér úkon rozhodně nepřehlédl.
"Prosím vás, proč to?" povídám livreji, s prstem namířeným jednak ke zbrani, jednak k tužce.
Ochotně mi vysvětlil: "To proto, pane, aby vás totiž tady kolega," a ukázal na taxíkáře, "neunesl a třeba i zabil. Věřte mi, nic takového neudělá, poněvadž ví, že jsem si ho poznamenal."
Taxíkář přitakal, že takové to věru je.
Zajímavá země. Vůz se dal do pohybu, z hlavního bulváru se vzdalujeme zálivu, město roste (a již se obludně rozrostlo do počtu přemnoha milionů obyvatel). V taxiku je dusno, otevírám okno.
"Rychle to okno zavřete, pane! Tohle není dobrá čtvrt - No good neighborhood takhle vystrčit ruku z okna! Kolega vezl jednu paní, také jako vy z Ameriky, nechala okno otevřené, a bylo to zrovna tady vedle v ulici, že někdo přiskočil s nožem a uřízl jí prst i s briliantem. Jak ta ječela! Tak pěkně prosím zavřete okno a zamkněte se. Mohli by se sem dostat a vytáhnout vás. A bude po vás a po mně třeba taky."
Není nad adresnou agitaci. Přesvědčil mne. Zatočil jsem klikou a obnovil dusno.
Kdybych místo kapitoly o Filipínách měl formulovat telegram s pouze třemi slovy, byla by to DOPRAVA - ZLOČINNOST - KONTRASTY.
Napřed tento chaos na vozovkách: tam v Manile jakoby stát již zcela odumřel, přesně podle vizí původních marx-leninských věrozvěstů. V mnohamilionové metropoli se jezdí chaoticky, individualisticky, anarchisticky. V porovnání s Manilou sedí v Paříži a Římě za volanty opatrní, ohleduplní gentlemani. Tokijští šílenci přestanou vypadat šíleně.
V Manile jsem tehdy nepostřehl policisty, řídící dopravu, ani signální zařízení k takovému účelu. Několikrát denně se milion vozidel vklínilo do sebe ze čtyř směrů a se zmáčknutými klaksony se domáhalo řešení. Nikdo nikomu neuhne. Kde je ještě auto kritériem společenského postavení, z jízdy se stává prestižní úkon. Konečně, rozhlédněme se po rodné české zemi, kde plechový samohyb dosud nepozbyl svůj status, takový, jakým jsou třeba elegantní polobotky v chudičkém království Lesotho. Předpokládám, že kdybych byl Lesoťan v blyštivých prestižních polobotkách a někdo mě předešel, takovou potupu jen tak nenechám a provinilci, provokatérovi aspoň podrazím nohu. Nu, a jsem-li český zbohatlík a ve stříbrném sportovním mercedesu se řítím po dálnici a najednou by mi cestu okamžitě neuvolnil obstarožní trabant, na takovou drzost budu reagovat podle vzoru šviháka s obuví v Lesothu. V Americe, kde se auto vesměs těší prestiži jako boty v Čechách, se na dálnicích zpravidla nezávodí, nezávidí, nesoutěží, nekleje, nehrozí a jen jede, aby už člověk měl tu nudu za volantem za sebou. Za nedávné své návštěvy rodné země jsem za volantem amerického vozu provokoval dodržováním povolené rychlosti a naprosto každé vozidlo, s výjimkou těch parkujících, mě předjelo. Proč se hnát tak malou zemí? Leč neodbíhejme, neboť jsme v Manile, kde, jak již zdůrazněno, auto ještě je věc společenského statusu, pýchy a závisti, a stát již odumřel. Naštěstí se občas najde dobrovolník, který vyskočí z autobusu, začne hvízdat, do sebe vklíněné soupeře odstrkávat, a pokouší se o dekonstipaci.
Když se vozidlo dostane mimo metropoli, ohledů příliš nepřibude. Posléze jsme jeli na sever do hor a při návratu si to autobus několik hodin pádil vlevo. Má se jezdit vpravo. Měl jsem pocit, že jsme cestou přejeli pár děťátek.
Dopravu mezi tisíci ostrovy obstarávají plavidla, těšící se oprávněně nevalné pověsti. Často v chatrném stavu, přeplněna pasažéry a s ledabyle si počínající posádkou, a ročním výsledkem je v průměru sto katastrof, se ztrátami životů - téměř dvě tragedie týdně.
K O N E C
Z připravované knihy "Klokánie, obtížné sousedství, lovci lebek, moderní teroristé"




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku