Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 22.1.2004
Svátek má Slavomír




  Výběr z vydání
 >VĚDA: Lokalita pro ITER: Velká politika nad velkou vědou aneb Tak kdo si zaslouží to první umělé Slunce?
 >SOFTWARE: Legální či...?
 >ZAMYŠLENÍ: Český psáč
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Díky straně
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Porsche bude jezdit v Praze
 >PSÍ PŘÍHODY: Zbytečné zdržování
 >USA: Zpráva o stavu Unie
 >FEJETON: Můj pes umí číst myšlenky
 >KOMENTÁŘ: Český eurokomisař
 >NÁZOR: Možná reforma volebního systému míří špatným směrem
 >PŘÍBĚH: Jak se Kebule začala bát vody
 >POSTŘEH: O dveřích
 >SVĚT: Nakřáplé filipíny 3 : stav zákonnosti
 >PENÍZE: Na hory jen s miliony v kapse
 >SVĚT: Pohled do ciziny: zdravotnictví

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
22.1. POSTŘEH: O dveřích
Ivo Rýznar

Jsem kluk z menšího města než je Stověžatá.

Ještě než jsem se přestěhoval do Prahy, nic mi zřejmě nechybělo. Neměl jsem totiž ten správný pohled na svět a přehled o světě. Zato ve chvíli, kdy jsem okusil velkoměsta, bezhlavě jsem se zamiloval. Do dveří. Ne však do těch obyčejných nebo lítaček. Zamiloval jsem se do dveří automatických, které se před vstupu a výstupuchtivou osobou odsouvají do stran. Ty nejbližší máme v našem paneláku. Výtahové. Dlouhé minuty jsem vydržel pozorovat jak se samy otevírají a zavírají. Musel jsem si však zmáčknout tlačítko. To ty na ruzyňském letišti byly lepší, poslouchaly na slovo. Vlastně spíše na přiblížení. Kolikrát jsem jimi proběhl nebo důstojně prošel a připadal si jako pán. Jen ten dveřník chyběl. Na rozdíl od filmu Což takhle dát si špenát, kde livrejovaný zaměstnanec hotelu pomáhal hostům vyprostit se ze zaseknutých křídel.

Jak ubíhala léta, přestal jsem tyhle technické vymoženosti vnímat, ačkoli jich přibývalo jako hub po vydatném dešti. V obchodech, pasážích, správních budovách. Zvykl jsem si, že čím dál méně potřebuji volnou ruku nebo nohu, chci-li vejít či vyjít. Zkrátka pohoda. A vůbec jsem netušil, že jednou musím zákonitě narazit. Nebo že budu naražen.

Minulou středu jsem nutně potřeboval něco koupit. Prvním obchodem který se mi objevil v zorném poli byl smíchovský Albert. Zamířil jsem k němu a spatřil dvoje dveře. Jedny dovnitř, druhé ven. Na rozdíl od všech ostatních které jsem zmiňoval se však otevíraly klasicky, jako na pantech. Ovšem automaticky. Spěchal jsem, blížil jsem se k nim blíž a blíž. K těm určeným pro vstup. Čidlo nad dveřmi mne zaregistrovalo a spustilo mechanismus otevírání. Dodnes nechápu, proč se křídla řítila proti mně. Byl jsem však rychlejší.

A ačkoli jsem dostal pořádnou čenichovku, nerozsvítilo se mi...


Další články tohoto autora:
Ivo Rýznar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku