Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 22.1.2004
Svátek má Slavomír




  Výběr z vydání
 >VĚDA: Lokalita pro ITER: Velká politika nad velkou vědou aneb Tak kdo si zaslouží to první umělé Slunce?
 >SOFTWARE: Legální či...?
 >ZAMYŠLENÍ: Český psáč
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Díky straně
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Porsche bude jezdit v Praze
 >PSÍ PŘÍHODY: Zbytečné zdržování
 >USA: Zpráva o stavu Unie
 >FEJETON: Můj pes umí číst myšlenky
 >KOMENTÁŘ: Český eurokomisař
 >NÁZOR: Možná reforma volebního systému míří špatným směrem
 >PŘÍBĚH: Jak se Kebule začala bát vody
 >POSTŘEH: O dveřích
 >SVĚT: Nakřáplé filipíny 3 : stav zákonnosti
 >PENÍZE: Na hory jen s miliony v kapse
 >SVĚT: Pohled do ciziny: zdravotnictví

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
22.1. PŘÍBĚH: Jak se Kebule začala bát vody
Miloslav Pouzar

Věnováno Markétce

"A opravdu to umíš?"
Tato věta je typickým příkladem takzvané "toreadorské" otázky. Díky podobným dotazům si umím celkem živě představit, jak se cítí býk vprostřed koridy, když mu někdo mává rudým hadrem před očima. Zeptat se mě takhle chlap, asi bych ho poslal….pro soubojové pistole. Protože se mě však zeptala Kebule, nezbylo mi, než udržet svou vroucí krev pod pokličkou a pokusit se o co nejpohodovější tón.
"Miláčku, na vodu jezdím od svých deseti let. A už v té době jsem patřil k nejlepším. Do mých rukou svěřoval život své dcery i vedoucí našeho vodáckého oddílu Tukan. A nejen život své dcery. Dokonce i svou loď mi párkrát půjčil. Chápeš?"
"Katku s' prej na první vodě vyklopil…" Nechápala.
"Katku. No jo. Ale to bylo něco jinýho" pustil jsem se opatrně do obrany svých pozic. "Představ si - horkej letní den, něco kolem druhý. Volej. Před chvílí jsme poobědvali Budvárek. Teď jedna loď po druhý opouští spojený nádoby a mizí za nejbližší zátočinou. My zůstáváme vzadu. Sami. Od chvíle, co jsme vypluli mám chuť…"
"To snad ne…" přeruší mě Kebule vztekle.
"……mám chuť na cigárko a konečně si ho můžu vychutnat, aniž bych někoho obtěžoval" nenechám si vzít slovo. "Obrátím loď háčkem proti větru a nohy si natáhnu přes bagáž. Přidržím plamínek zapalovače pod koncem modré LM-ky, potáhnu a na pár vteřin zadržím dech. Pak vypustím dým do prostoru a kochám se pohledem na modravý obláček, který se válí nad vodou, mění tvar a polehoučku se rozplývá. Cítím, jak moje tulácká duše splývá s podstatou všehomíra…." U tulácké duše začnu postupně tišit hlas, všehomír už sotva slyšitelně šeptám. "A pak…!" dramaticky zesílím zvuk "prudká bolest. Jako by mi hrudí projel otrávený šíp. Zařvu. Rázem stojím v pozoru na svém lodním pytli. Delší výhled do kraje mi však není dopřán. Hned v příští vteřině pociťuji akutní nedostatkem kyslíku a obzor mi cloní hustá zelenkavá mlha."
"A pointa?" dloubne si Kebule.
"Pointa je, že nešlo o žádnou vodáckou chybu. Prostě jsem tak trochu usnul. Budvar a sluníčko. Holt, stane se. A jak jsem tak spal, vypadnul mi vajgl z pusy a zapadnul mi za tričko…"
"Hmmm!" Nezdálo se, že by v očích Kebule tahle historka zafungovalo jako zdařilé "pí-ár".
"Víte, co byla ale největší sranda?" obrátil jsem se ke zbytku výpravy. Všechny kromě Kebule to zajímalo. "Když jsme pak s Katkou u břehu vylejvali vodu z lodi, projížděl kolem nás vodáckej kurs. Všichni včetně instruktora zírali do vody a na tom děsným voleji hledaly nějakej rozumnej důvod, proč jsme vykrysili. Kořen, nebo třeba traverzu. To vám byla přehlídka zmatenejch pohledů. Něco takovýho se hned tak nevidí. Já bych se byl kvůli tomu snad udělal ještě jednou."
"My se ale dělat nebudeme, že ne? Ani kvůli cigaretě za tričkem, ani kvůli překvapeným pohledům nějakých kursistek, ani kvůli ničemu jinýmu?" Končí-li věta otazníkem, zdaleka ne vždy se jedná o otázku.
"Proč bysme se dělali?" použil jsem stejný typ otazníku. "Já se budu plně věnovat řízení plavidla a cigaretu si dám až večer u táboráku." Kdybych byl býval tušil, co přinesou příští hodiny, některé požitky bych v žádném případě na později neodkládal.

První den s Kebulí na vodě se chýlil ke konci. Zatím všechno probíhalo téměř ideálně. Kebule se naučila držet pádlo, potom základní typy záběrů a před chvílí dokonce místo lehce udiveného zvolání "jé kámen" sama od sebe přitáhla. Blížil se večer. Citelně se ochladilo a začali žrát komáři. Mít za háčka chlapa, asi bych si oblékl svůj vlněný svetr, komáry zahnal cigaretovým dýmem a dál si užíval pohody pozdního srpnového odpoledne. Svetr mi ale před hodinou zrekvírovala Kebule, stejně tak jako krabičku Startek, kterou jsem měl v tom svetru zabalenou. Nezbylo mi tedy, než se začít poohlížet po vhodném kotvišti. Kromě husí kůže a mračen kvičících krvesajů mě k zastavení nutily též zmrzlé a ožrané posádky ostatních plavidel. Místo říčnímu korytu jsem proto začal víc a víc pozornosti věnovat okolním břehům. Vidět bylo možno zejména několik metrů vysoké kopřivy bojující o svůj životní prostor s křovisky černého bezu, široké pásy omamně vonící vrbice a také dva skvělé plácky k přenocování - jeden obsazený a na ten druhý by se vešly s bídou dva stany. Odpor flotily k pokračování plavby mohutněl s každou další zátočinou, kterou jsme minuli. Můj odpor k okolní krajině vzrůstal úměrně s tím.
"Bodláku!" Přezdívku Bodlák jsem získal od Kebule v reakci na pichlavý porost zdobící mou bradu. Tři dny před odjezdem na vodu jsem totiž se přestal holit. Kvůli fotkám. Abych na nich vypadal dostatečně drsně. Ráno mě tímhle jménem oslovila se škádlivou nabručeností. Nyní zněl její hlas jaksi naléhavě a byl plný obav. Jediný pohled přes špici "Žluté ponorky" mě přesvědčil, že tentokrát Kebule nepřehání. Napříč říčním korytem se táhla kamenná hrázka. Nevyčnívala nad hladinu o moc. V singlu by se to snad dalo risknout, ale takhle….
"Odkopni" houknul jsem směrem k přídi a sám zabral kontra. Pod mou levou nohou se lehce vzdulo dno. Skřípění, jímž byl doprovázen vznik dalšího z mnoha šrámů na svítivě žlutém laku mého miláčka, se dalo sotva postřehnout. "No, a teď dopředu" vydal jsem další pokyn. "A až budeme nějakých dvacet čísel od břehu, tak přitáhni." Mezi pravým břehem a začátkem hrázky byla asi metrová propusť. Vjet do jazyku bokem samozřejmě nebylo bez rizika. Ale vydat se proti proudu a tam se obracet - to mi zase přišlo zbytečně pracné. Jestli by to ale bylo bývalo bezpečnější, opravdu nevím. Bezpečně však vím, že nejnebezpečnější bylo, přemýšlet o tom poté, co Kebule obdržela moje instrukce. Jakmile jsme se ocitli v bočním proudu, vyklonila se má milá z lodi přesně tak, jak jsem jí to někdy kolem poledne předváděl a vší silou zabrala. Skvěle provedený manévr. Fakt, skvěle. Kdyby mu ovšem předcházelo moje přitažení. Bohužel - nepředcházelo. "Zatracená fyzika," chtělo se mi křičet, jak mě začalo mrazit v šortkách. Ale nešlo to. Měl jsem pusu plnou bahna. "A hlavu jsem si taky chtěl mejt až příští tejden!" napadlo mě hned potom. Další vteřiny pro mě byly do jisté míry záležitostí rutiny. Šlo vlastně jen o řešení klasické série hádanek - Kam je nahoru? Kde je pádlo? Kde je loď? Kde je můj lodní pytel? Otázky mi přicházeli na mysl automaticky, každá v okamžiku, kdy jsem našel odpověď na tu předchozí. Pár úderů srdce, tři, čtyři tempa a bylo po dramatu. V levici jsem svíral dřevěný list, pod pravým podpaždím mě uklidňujícím způsobem tlačil laminát a zuby se mi snažila vylomit plastová přezka. Síla, kterou musely vyvíjet mé čelisti, rostla nade všechny meze. Důvodem bylo, že jsem poté, co jsem vydoloval z loďáku svetr pro Kebuli, ten loďák zapomněl nejen přivázat k sedačce, ale dokonce i zavřít. K zachycení nepromokavého pytle, na který si kromě mě činila značné nároky i Omše, jsem pak neměl volné jiné chapadlo, než pusu…..
"Kebule……svetr…….dopr…." Všechno chycené jsem odhodil a honem pod loď. Pak zpátky - došel kyslík. A znova dolů. Nahmatal jsem něco jako nasáklý koberec. Hurá. Pár úderů srdce, tři čtyři tempa a teprve pak začalo to pravé drama. Ještě že s námi nebylo žádné dítě. Úplně by se zkazilo. Vždyť ani já jsem neznal všechna sprostá slova, kterými mě začala Kebule častovat, jen co se jí v plicích ocitla špetka vzduchu.

Večer jsem byl nucen nabýt ještě jednu bolestnou životní zkušenost. Dala by se shrnout do poučky: vlhké dřevo jeřábu nepatří mezi hořlaviny. Blížila se půlnoc. Stál jsem nad ohništěm, které jsem předtím předpisově obložil kameny, zuby mi drkotaly. Místo sušení vyždímaného spacáku jsem spíš vysílal do kraje kouřové signály své hanby. Ze tmy se ke mně přikladla má milá.
"Nic si z toho nedělej" špitla. "Já vím, že to byla moje chyba." Doufal jsem, že si to doopravdy nemyslí. Zároveň jsem si ale i trochu zoufal, poněvadž, kdyby si to nemyslela, znamenalo by to, že mě teď lituje víc, než sebe.

V noci jsem téměř nezamhouřil oka. Jednak kvůli zimě, a jednak, že jsem měl obavy z příštího dne. Věděl jsem, že druhá etapa naší plavby musí proběhnout bez sebemenšího náznaku jakéhokoli problému. Tíha odpovědnosti mě doslova drtila. Bylo mi jasné, že další možnost, jak svého háčka nadchnout pro romantiku sjíždění vodních toků, už zřejmě nedostanu. Pokud se zase vymácháme, tak se Kebule sbalí a odjede k babičce. Voda pro ní už pak na věky zůstane synonymem nepohodlí a nebezpečí, ale hlavně mé bezbřehé nemožnosti a nespolehlivosti. Tomu jsem musel zabránit. Za každou cenu. Místo snídaně jsem tedy prostudoval vodáckého průvodce po Omši. Pak jsem otevřel kilometráž a nakonec zalistoval v denníku z loňské výpravy. Před vyplutím jsem ještě jako další bezpečnostní pojistku zařadil kondiční běh. Říkal jsem si, že trocha pohybu po ránu nemůže uškodit a také jsem se chtěl na vlastní oči přesvědčit, co nás čeká během prvního kilometru. Když jsem se o půl hodiny později skládal na svoji sedačku v lodi, byl jsem zase ten ostřílený a sebejistý říční vlk z předchozího dne.
Z ranního studia písemných podkladů mi utkvělo, že jediným prubířským kamenem, který nás měl toho dne čekat, byl protržený jez, který se údajně nacházel asi dva kilometry od místa, kde jsme strávili noc. Měl být hned za levotočivým zákrutem řeky a sjíždět se měl vpravo. Z minulého roku jsem si situaci na onom poškozeném vodním díle moc přesně nepamatoval. Zato jsem si ale dokázal detailně vybavil útulný kiosek, který v těsném sousedství jezu nabízel lákavou možnost občerstvení. A střecha toho kiosku už vykukovala z pobřežního porostu. "Bude pivínko" těšil jsem se. "A hlavně - vpravo!" připomněl jsem si důrazně. Projeli jsme zátočinou při pravém břehu. Za ní se nám naskytnul výhled na několik výstavných pupků, které tu pyšně trčely nad vodou. Jejich majitelé si přihýbali zlatavého moku a …nevěřícně na nás valili bulvy. Vodní příval tříštící se o kameny začal hulákat až uši zaléhali. "Jak to?" byla moje poslední myšlenka předtím, než se mého těla zmocnily chladivé vlny Omše….

Za pár hodin jsem seděl sám na nádražíčku ve Žlebu. Kebulin vlak odsupěl tak před deseti minutami, já na ten svůj opačným směrem musel ještě asi deset minut čekat. Rozevřel jsem vodáckého průvodce po Omši, nalistoval příslušnou stránku a začetl se…

Ostrůvek v těch místech dělí říční koryto na dvě ramena. V levém se nachází bývalý mlýnský náhon. Tudy je řeka sjízdná pouze za vysokého stavu vody. A i v tom případě si to mohou dovolit pouze zkušení vodáci. Doporučujeme proto objet ostrůvek zprava. Zde se nachází protržený jez, pohodlně sjízdný zejména ve své střední části……….

"A opravdu to umíš?" zeptal jsem se sám sebe.

V Pardubicích 17.1.2004




Další články tohoto autora:
Miloslav Pouzar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku