Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 23.1.2004
Svátek má Zdeněk




  Výběr z vydání
 >NÁZOR: Důchodová reforma se zcela jistě nepovede
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >SVĚT: Nakřáplé filipíny 4 : kontrasty
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - sportovní střelnice
 >PSÍ PŘÍHODY: Ve sněhu na Dívčích hradech
 >POSTŘEH: O barvě
 >NÁZOR: Otázka svobody v povinném spoření
 >Radčin světelný gramofon: Deníček Alicie Keys
 >SVĚT: Atlantická halekačka (2)
 >Odtrhnout dítě od rodiny je jednoduché
 >SVĚT: Nakřáplé filipíny 5 : k příbuzným a hodování
 >MEJLEM: Několik originálních vtípků od čtenářů
 >PENÍZE: Hypotéky: méně peněz pro více lidí?
 >VĚDA: Lokalita pro ITER: Velká politika nad velkou vědou aneb Tak kdo si zaslouží to první umělé Slunce?
 >SOFTWARE: Legální či...?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
23.1. VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
Václav Vlk

Špindl

Zima je zimička,
celej se třesu,
votevři mi má panenko,
něco ti nesu.

Nesu ti syrečky,
mám je v šosu
votevři mi má panenko,
dáš si do nosu…

Jsou lidi, co nemají zimu rádi. Já jo! Takže o čem bych měl psát teď v Zimě, než o zimě?!? Bílé sněhové pláně, svistot lyží, vrcholky hor, večer grog, ukradené lyže, půvabné lyžařky, zlomená noha, sešup z Míseček když fouká fukejř milostivá, a tak vůbec. Když jsme v bujarém mládí jezdívali na lyže do Špindlu, tak jsme si zpívali různé písně, třeba shora uvedenou, abychom se v promrzlém autobusu zahřáli. Autobus zastavil tam, kam dojel, někdy dokonce už u špindlerovské Pošty, a pak se šlo pěkně pěšky až do Svatýho Petra. Sněhu kolem silnice po pás, někdy nad hlavu, jak byl vyhrnutý, a pak prošlapanou cestičkou k chalupě! Šmarjá to byla zima na nohy v kožených botách.

Lyže jasanové, celodřevěné, z dokonale kulatýma hranama, vázání Kandahár a na sjezdovce muldy velký tak, že přes ně nebylo vidět. Hodinu frontu u vleku a pak nahoru na "Pláně" a pak sešupem dolů. Velký frajeři jezdili Černou, co dole vedla přes ty dva hrozný "hanky" vedle skokanských můstků. Lyžaření je prostě neobyčejně zajímavá a vynikající zábava. A pokud to člověka chytí, tak je to zábava na celý život.

Aby se někdo stal lyžařem, k tomu nejsou potřeba hned "Lyžařské školy". Nejdůležitější je v útlém věku potkat jiného lyžaře. Teprve osobním kontaktem s milovníkem lyžování se z dítěte, z tohoto tvorečka nákazou zimními lyžařskými radovánkami nedotčeného, může stát pravý lyžař.

První dětské kroky na lyžích bývají něco jako iniciační obřad u afrických domorodců. Nic netušícímu dítěti jsou už na tak kluzkém sněhu nazuty neforemné a děsně těžké boty. Na ty boty jim připevní lyže a chtějí po něm, po tom dítěti, aby na těch prkýnkách chodilo a k tomu se radovalo ze zimy.

Praxe je poněkud jiná. Dítě, pokud nezačne řvát hned na počátku, když mu ty lyže nazouvají, tak jakmile lyže prvně podklouznou začne ječet jak když se ho někdo snaží podříznout. Teprve po dlouhém pobízení, lákání a slibování různých úplatků ve formě čokolády, zmrzliny, oplatek a tak podobně učiní dítě čistě ze zištných důvodů první krok.... a zřítí se k zemi. I nejtišší dítě, které doposud neřvalo, začne s největší pravděpodobností ječet teď.

A pak je dítku spíláno, je poučováno, je vláčeno rodičem v podpaždí, nožičky vlají ve vzduchu a lyže se motají jedna přes druhou, dítě padá nosem do sněhu, nudli až na vestu, stále a stále více provlhá a řve přitom jak tur. Pro nezaujatého pozorovatele to vypadá jako něco mezi drezůrou v cirkuse a právem útrpným. A dítě furt řve. Nastává katarze. Slabší povahy prchají, zděšené maminky ječí na tatínky a rozzuření tatínkové hulákají na své neschopné děti a pak i na maminky, s kterými ty naprosto nemožné děti zplodili. Okolí se baví - ti, co mají už tuto zkušenost za sebou. A dítě, konečně ponecháno samo sobě, udělá par prvních kroků a protože ho nikdo nesleduje, tak pokud sebou majzne, tak se zvedne a vůbec neřve, protože řvát jen tak, když si toho nikdo nevšímá, nemá žádný význam, což ví i to nejpitomější robátko .

Jediná klika při prvních lekcích jízdy na lyžích je ta, že tam nejsou bojovníci za ničím neomezený rozvoj dítěte, kteří tvrdí, že se prý nesmí žádné dítě k ničemu nutit (to by mne zajímalo, jak tihle dovedové přesvědčí děti, že je nutno si po jisté činnosti utřít zadek), natož je doslova mučit chozením na nějakých zespoda kluzkých prknech a podobnými hrůzami. Takovými, které by mohly v nevinné dětské duši zanechat celoživotní trauma. Ale protože tihle samozvaní ochránci nevinných dítek a "napravovatelé lidského rodu" naštěstí bývají sami jakéhokoli sportu tak neschopní, takže by se zabili dřív, než by došli z parkoviště dolů pod vlek na cvičnou loučku, počet lyžařů stále utěšeně stoupá. Ovšem je otázka, kam se bude, při tom, když už jsou hory takhle narvaný, za pár let jezdit...

A nakonec, vždy se tomu znovu a znovu divím, z původně stále se po zemi válejícího a jak na lesy řvoucího dítěte, se zrodí lyžař. První sjetý kopeček, pak větší kopeček, pak prvně s tátou na "kotvě" a najednou otec zjistí, že ne že on hlídá děti, jestli se někde neztratily, ale děti naopak netrpělivě postávají dole pod lanovkou, podupávají a s významnými pošklebky piští "Tatííí, kde si zase býýýl! Tobě to trvááá," a než se otec nadechne a vymyslí pádnou odpověď, dítka už jedou nahoru a otec se smutně poohlíží , není li v dohledu někde aspoň bufáč že by si dal kafe. Nebo rum .

A zatímco malí kluci jezdí tak, že jejich styl občas vybočuje z běžných fyzikálních zákonů, už maličké holčičky zůstávají elegantní, dbají na oblečení a vzhled a jezdí nejlépe vždycky dvě spolu, aby mohly celou cestu dolů a nahoru důkladně probrat různé skutečnosti, jako že ten nový lanovkář "holky, ten je.. tý, vidělas ho, ten je kráásnej" a tak různě.

Ovšem kdo se stane skutečným lyžařem, chce stále dál a stále výš. Nejdřív na kopec za chalupou, pak do Vrchlabí, pak slavný Špindl... A pak už nebylo za našeho mládí nic, protože v Tatrách byli medvědi, ale skoro žádné lyžařské lanovky, a na hranicích bdělí příslušníci PS. Ale v očích nás všech se, aspoň v duchu, odrážely bílé štíty velehor. I když jsme stáli v Rokytnici.

Ale i tak se dala zažít neuvěřitelná dobrodružství. Pořád jen jezdit lanovkou nahoru a dole pak stát hodinu frontu, to člověka přestane brzo bavit. A tak je čas vyrazit na výlet.
Vázání Kandahár, univerzální pro sjezd i chod, se vzadu povolilo a vyrazili jsme s kamarádem Láďou do hor. Od lanovky na Pláních do kopce podle značky směr bouda zvaná Klínovka. Dva kroky dopředu, pak to popojelo zpátky, pak chvíli jak viselec na bambusových hůlkách kousek nahoru, rychle na stranu, dolů se řítí šílená rodina vedená stodvacetikilovou ženštinou oblečenou v plandajících golfkách a větrovce, pod kterou by se vešlo šapitó menšího rodinného cirkusu.

Rodinka Golemů se prořítila kolem nás. Když jsme vylezli z pod větví smrků, kam jsme se ukryli, vyjela proti nám skupina odborářských rekreantů, z nichž mnozí měli lyže zcela určitě na nohou poprvé. Bělofousová s Protopopovovem by bledli závistí nad kreacemi, co tihle umělci předváděli. Jízda na jedné noze s druhou lyží otočenou naštorc byla běžným provedením, celkem běžné bylo plužení tak široké, že dotyčná, nohy od sebe, drncala zadkem o sníh. Bylo zde viděti skoky střemhlav do houští, několikeré vruty a výskoky končící efektními salty vpřed vzad i výskoky a otočky Ritber... Rytbur... prostě rytí hubou ve sněhu, a další excentrické cviky. Rychlý ústup za stromy nás na chvíli zachránil, ale když se přehnala tahle pohroma a my vylezli pár metrů nahoru, ozvalo se seshora děsivé řvaní "POCÓR ,POCÓR, ACHTUNG!!" a projela skupinka dederonských návštěvníků, z nichž část měla na nohou celoplastické lyže a byla obuta do gumových lyžáků a další část měla na sobě lyžařskou výzbroj, kterou zřejmě do DDR vrátila Rudá armáda jako pozůstatky po výzbroji Wehrmachtu, kterou Němci zapomněli u Stalingradu. I oblečky měli podobné. Jestli uměli všichni Němci takhle lyžovat, bylo jasný, proč do tý Moskvy v zimě nemohli nikdy dojít.

Nejhroznější na tom bylo nejen to, že jak čeští, tak němečtí odborářští rekreanti evidentně naprosto netušili, jak se lyžuje, mnozí zcela určitě nikdy neslyšeli o fyzikálních zákonech, takže je s radostným smíchem porušovali. Řítili se dolů jako vrávorající, padající, řvoucí, chechtající se a ječící všemu nebezpečná lavina.

Padlo rozhodnutí, že "tudyma nazpátek určitě ne!". A tak při grogu - tehdá se to tak nebralo a toho rumu v té horké vodě bylo pomálu - u bufetu Na rozcestí jsme vyzvídali, kudy jinudy zpět.
"Nikudy jinudy zpět do Špindlu to nejde," pravili okolostojící lyžaři jednohlasně. Ale po vypití skleničky horkého nápoje se k nám přitočil mírně v kolenou nejistý občan, zřejmě místní zaměstnanec, a spiklenecky nám pošeptal, že támhle za Klínovkou je taková nenápadná cestička, vede po stráni nad Svatým Petrem a tou se dostanete až na sjezdovku u skokanských můstků. Jezdí prý tamtudy obsluha Klínovky, aby byla dole ve Špindlu rychle. A je prý to vyzkoušený a úplně bezvadný!
"Tutáč," pravil a zahalil nás oblakem rumové vůně. A pak si dal před pusu silně zahnojený prst a udělal "Psssst", což zahájilo jakési pochody uvnitř jeho zažívání, takže zrudl, zbledl, zaškytal a odpotácel se za kiosek.

"Jedeme po značce!"pravil Láďa.
"Jedeme zkratkou!" řekl jsem já. Chvílí li jsme tam stáli a hleděli jeden druhému do očí.
"Nejdřív se tam ´dem podívat," řekli jsme pak oba a vydali se k haldě sněhu, za kterou se měla objevit tajná stezka dolů po stráni. Byla tam! Prozkoumali jsme úzkou stopu v korytě, které jsme objevili. Široká přesně jen na dvě lyže se prudce zařezávala do šikmého svahu.
"Jedeme po značce!" pravil jsem já.
"Jedeme tudy dolů," pravil Láďa a odpíchl se.

Vyrazili jsme uzoučkou lyžařskou stopou zaříznutou hluboko ve sněhu, kde se nedalo ani plužit, ani brzdit patkama, kde šlo jen jet, udržovat rovnováhu a pokud byl člověk věřící, tiše se modlit. Pokud nebyl věřící, měl možnost rozjímat, zda ve svém světonázoru neučinil chybu. Protože představa, že vesmír je nekonečný a řídí se svými vlastními zákony na jednotlivci nezávislými, jednomu na duševní rovnováze při sešupu z kopce nepřidá. Tím méně filozofická představa, že náhoda se prý děje v průsečíku nutných dějů. Tady se zdálo, že některé děje budou zcela jistě nutné, jakou náhodu však přinesou, bylo ve hvězdách.Takže se opět vnucovala myšlenka konvertování rychle na nějakou víru. Jedno jakou, ale musela by být taková, aby tu duševní proměnu zvládla i v tomhle fofru na zasněžené stráni.

Stopa je stále jen pro dvě lyže, kolem nás sníh chvíli po pás, chvíli nad hlavu, po pravé ruce svah, kterému by spíš slušelo jméno "díra" a hlavně není kde zastavit. Oni to snad ty šílenci jezdili šusem.
Dlouho jsem nedokázal onen pocit, který jsme měli při této jízdě, dobře popsat. Až jsem jednou četl větu, že pocit hrdiny by se dal přirovnat k pocitu člověka, který ve čtvrtém patře nastoupil do výtahu a on tam nebyl. Ten výtah. Tohle byl silně podobný dojem. Nedalo se dělat nic. Jen se furt jelo. Za chvíli začaly chytat člověka křeče do lýtek. Pak se pomalu přesunuly do stehen. Nakonec děsně bolely i holenní kosti, kterých jsem si do té doby všímal jen tehdy, když mně někdo při fotbale kopnul do šimpánu. Huba vystavená mrazu a větru dávno ztuhla, avizované krásné výhledy na Kozí hřbety nám mohly být ukradené.

Slavný výrok slavného Římana, že "není nutné žít, ale plout" jsme si upravili do podoby "je nutné udržet nohy u sebe, pokud máme přežít". V dramatických okamžicích někomu probíhá před očima celý život, jinému jen jeho význačné úseky. Mně například běžela v té chvíli v hlavě živá vzpomínka, jak mi maminka vyprávěla, jak jeli, když byli mladí, takhle úvozem celá parta dolů z hřebene od "Medvědího kola". Jak se všichni vydali rychle vpřed, jen moje maminka, protože ji lyžování nebavilo, se jako vždycky plížila poslední. Až pak za jednou zatáčkou našla celou partu ležet na hromadě, protože v noci spadnul přes úvoz smrk. Líčení pokračovalo tím, jak si všichni mimo ni, jedoucí pomalu a rozvážně, strašně nabili hubu, a to včetně detailního popisu jednotlivých osob a toho, co se jim stalo.

V nejtěžších okamžicích však často, nejen v románech, ale někdy i v životě, přichází pomoc. Jakýsi dobrodinec, či snad více dobrodinců jedoucích tudy před námi, nás zachránilo. Objevil se veliký rozválený a udupaný plac.

"Díky, neznámí přátelé, že jste si nabili hubu první a že jak jste se zvedali, tak jste vytvořili obrovský vyšlapaný prostor!" jásali jsme. Tam už se dalo při troše šikovnosti zastavit tak, že se upadlo... A při troše štěstí jste si přitom nezlomili nohu. Povedlo se. Konečně pauza!
Nevím, zda dobyvatelé Matterhornu a jiných vysokých kopců, když jsou někde ve stěně, mají čas obdivovat se krásám přírody. Když jsme tak leželi ve sněhu vedle sebe na vyváleném plácku, funěli a hekali, otevíral se před námi v odpoledním slunci kouzelný pohled na Kozí hřbety. Co kouzelný?! Čarokrásný! Neuvěřitelný! Schön! Beautiful! Krasivij!

Ovšem estetika člověka moc nedojme, když má před sebou dolů aspoň ještě půlku šílené cesty, kterou absolvoval do teď. I kdyby tam byl Mont Blanc, bylo by mi to fuk!
Snad abychom ještě maličko prodloužili dobu odpočinku, chvíli jsme diskutovali o tom zda si po nutném vyčůrání máme umýt roce v potůčku, který tekl vedle nás. Anebo jestli ne, protože v rozhlase tvrdili, že ti, co zabloudí v horách, se často nechají svést zdánlivou teplotou tekoucí vody, dotknou se jí, zdá se jim teplá, tak do ní vlezou a pak v ní umrznou. Nám bylo jasné, že bychom do toho potoka nevlezli, protože bychom se tam ani nevešli, byl to takový pramínek, no ale z preventivně bezpečnostních důvodů jsme se rozhodli, že si ty ruce nebudeme umývat. Bylo nám šestnáct. Jasný rozhodnutí!

A vyrazili jsme dolů. Byla-li první půlka cesty strašná, byla druhá ještě strašnější. A ty nezodpovědné osoby, co tudy jely před námi, se už ani jednou nevymázly, takže už nebylo kde zastavit. Čím jsme se blížili dolů do údolí, tím rychleji to jelo. Sníh, který v poledne "povolil", zase zmrzl a tak už jsme se řítili dolů skoro poslepu, oči plné slz, nohy, záda, lýtka a vůbec všechno v křeči a mrznoucí prsty na rukou. Vlněné šponovky s chlupem a kožené lyžáky jeden kus ledu.

Když už jsme nedoufali v dobrý konec, najednou jsme se nečekaně vyřítili z lesa na sjezdovku, jak předpověděl opilec. A jak jsme byli zmrzlí a v křeči, přefrčeli jsme ji šikmo přes celou šířku nad druhým "hankem" a "ustlali" jsme si až u smrkového houštíčka na druhé straně. "Sláva!" chtělo se nám volat. Jsme zachráněni! Místo toho jsme promlouvali, my muži mezi sebou, řečí drsných horalů jako: "Ty vole, to byla prdel! Já mám snad umrzlou držku! A já koule! Ty bejku, mě bolely nohy tak, až jsem se skoro posral…"

Chvíli bylo ticho a pak to kousek od nás mezi malými smrčky zapraskalo, zavzdychalo, zavrzal sníh a kolem nás z mlází vyjela dáma. Na lyžích. Jela poněkud zvláštně. Popravdě řečeno, neměla ani ten správný lyžařský postoj. Ona neměla totiž vůbec žádný postoj. Ona měla sed. Vyjela z mlází v podřepu, patkami lyží směrem dolů ze svahu a špičkami a obličejem nahoru. A šponovky měla stažené dolů a omotané kolem kolen. Když obličejem mířila nahoru ke štítům hor, čímpak asi mířila dolů, že? (Podle bledosti obou jejích obnažených "tváří" se nedalo zjistit, jak kde na tom byla s mejkapem.)

Nejprve vycouvala celkem pomalu z lesíka a zpočátku jen tiše huhlala. Ovšem jak lyže vjely na uježděnou sjezdovku, přidaly. Dáma v podřepu, s nahými hýžděmi a kalhotami kolem kolenou, přidala na hlase. "Ááááááááá," začala ječet a pán, který kousek nad námi kouřil opřen o hůlky, zahodil cigaretku a začal řvát "Jaruno, co to dělaáááš, Jaruno, kam jedéééš?" a chrlil další podobně inteligentní otázky, které muži v těchto okamžicích ke svým ženám pronášejí. Rozjel se vedle dámy stále jedoucí v podřepu s holým pozadím. Lyže zrychlily a dáma přidala na decibelech a výšce tónu: "Ééééééééééééé!"

Pán si začal rvát přes hlavu větrovku a když ji konečně sundal, snažil se vyzývavě trčící dámské pozadí přikrýt. Vypadal tak trochu jako hýžďový toreador, jak se řítil na lyžích vedle dámy jedoucí v podřepu. Její pozadí trčelo dopředou jako býčí zátylek. Jen ty rohy chyběly. Kontrolní otázka: "Má bejk na bradě plnovous?" Kdyby to byl býval byl býk, tak tenhle by ho měl.

Manžel v roli toreadora se snažil neúspěšně zakrýt pozadí asi tak, jako občas toreadoři zakrývají oči býkům, aby je uklidnili. Jak by tohle však mohlo uklidnit tu dámu, jsem nepochopil. Stejně se mu však nedařilo, protože vítr mu tou větrovkou stále cukal ze strany na stranu.

To už představení přihlížel docela slušný dav lyžařů. Jedna z lyžařek, zřejmě známá oné dámy, co právě předváděla zadní půvaby, se najednou zpřítomnila, vyrazila za dvojicí aktérů a aby to vylepšila, začala z plna hrdla ječet na celou sjezdovku: "Jaruno, lehni! Povídám ti lehni!" Což byla v zásadě správná rada. Akorát tam chybělo to "si"!

Dáma s hýžděmi, které začaly podezřele v tom mrazu červenat, stále zrychlovala tak, jak zrychlovaly lyže, a brzo už začala vydávat jek skoro na hranici ultrazvuku: " Ííííííííííííí." Setrvávala stále zády dolů a v podřepu. Celá trojice, dáma jedoucí pozadu na lyžích, pán marně se snažící zakrýt to, co už všichni viděli, a druhá dáma stále vyzývající tu první "aby lehla", za nelíčeného zájmu přihlížejících přejeli kolmo dolů přes sjezdovku, až nakonec zmizeli na druhé straně ve vysokém lese.

"Hele kluci, co se tady tak válíte ve sněhu?" ozval se najednou člen Horské služby, který u nás zastavil. Leželi jsme totiž stále na sněhu a smáli se jak blázni.
"Tak čemu se sakra vy pitomci tak smějete?!" nedal se horský činitel když jsme neodpovídali a hýkali smíchy.
Bylo jasné, že on onu hýžďovou dámu neviděl, a tak bylo těžko mu něco vysvětlovat.
"Pitomci," dodal smířlivě, když jsme se chechtali čím dál tím víc a nedali se zastavit, ale jinak bylo jasné, že nám nic nechybí. A tak odjel dolů ke stanici lanovky.

Na druhé straně se z lesa vyplížily tři postavy a pomalým plužením se vydaly po kraji sjezdovky dolů k rozžíhajícim se světlům Svatého Petra.
Přituhlo. Vyrazili jsme také. Vstříc novým zítřkům a dalším lyžařským dobrodružstvím.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku