Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 23.1.2004
Svátek má Zdeněk




  Výběr z vydání
 >NÁZOR: Důchodová reforma se zcela jistě nepovede
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >SVĚT: Nakřáplé filipíny 4 : kontrasty
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - sportovní střelnice
 >PSÍ PŘÍHODY: Ve sněhu na Dívčích hradech
 >POSTŘEH: O barvě
 >NÁZOR: Otázka svobody v povinném spoření
 >Radčin světelný gramofon: Deníček Alicie Keys
 >SVĚT: Atlantická halekačka (2)
 >Odtrhnout dítě od rodiny je jednoduché
 >SVĚT: Nakřáplé filipíny 5 : k příbuzným a hodování
 >MEJLEM: Několik originálních vtípků od čtenářů
 >PENÍZE: Hypotéky: méně peněz pro více lidí?
 >VĚDA: Lokalita pro ITER: Velká politika nad velkou vědou aneb Tak kdo si zaslouží to první umělé Slunce?
 >SOFTWARE: Legální či...?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Ekonomika  
 
23.1. NÁZOR: Důchodová reforma se zcela jistě nepovede
Jiří Brož

Tak se nám prý koalice shodla na reformě důchodového systému, pani Müllerová. A víte proč se důchodová reforma buď vůbec neuskuteční, nebo nepovede? Protože se, tak jako vždy, snažíme řešit problém izolovaně, jako by to byla matematická či technická úloha, zcela nezávislá na ostatních skutečnostech. Avšak věci, které jsou od základu špatně, nelze řešit změnou parametrů jejich libovolně vybrané části. Nenaleznete takové složení omítky, aby nepraskala, ssedají-li vám základy. Opuštění nevyhovujícího, drahého, nespravedlivého a za současných podmínek nefinancovatelného průběžného systému vyžaduje vyřešit nejméně dva základní problémy. Záludnost těchto problémů, ostatně stejně jako všech jiných opravdových problémů, je v tom že nemají politické řešení: žádná koalice se na něm nemůže shodnout, žádný návrh řešení nelze uskutečnit tím, že jej někdo odhlasuje.

1. Přijatelnost a prosazení penzijní reformy rušící průběžný systém zcela závisí na na důvěře obyvatelstva ve stát a jeho instituce. Jak přesvědčit v Česku kohokoli staršího třiceti let, že je u nás možné ve dvaceti pěti letech začít někam ukládat peníze a po čtyřiceti letech z nich začít čerpat? Všechny osobní i historické zkušenosti na takového člověka křičí: "Neblázni o ty peníze příjdeš!". V takto dlouhodobé a důležité záležitosti je důvěra člověka napínána do krajnosti:

- musí věřit, že stát zabrání tomu, aby peníze zmizely na Bahamách

- musí věřit tomu, že nebudou znehodnoceny inflací

- musí věřit tomu, že mu je státní byrokracie neukradne, aby uhradila své dluhy

- musí věřit tomu, že se poslanecká sněmovna nerozhodne, že je zabaví a dá myslivcům

- musí věřit tomu, že všichni, kdo se soukromě připojistili, nebudou po nějakých příštích volbách jako buržousti na dlouhá léta zavřeni do kriminálu

- musí věřit tomu, že oba nástupnické státy, které na tomto území během těch čtyřiceti let asi postupně vzniknou, převezmou závazky svých předchůdců.

Ať je současná situace neudržitelná jak chce, skutečná penzijní reforma nebude, dokud nebude jasné, že horizont našeho společenství je delší než jedno volební období, že právo je vymahatelné a morálka jen jedna.

2. Musí se nejen přestat neustále hovořit o "zvyšování hranice odchodu do důchodu" a srovnávat tento údaj se skutečností jinde v EU, ale musí se hlavně přestat myslet na důchody způsobem, který tato fráze vyvolává. Je třeba používat formulaci "věk pro vyplácení důchodu". Nejen proto, že pak teprve lze srovnávat, ale i proto, že tento přístup umožňuje pochopit podstatu druhého problému.

Mluví-li se totiž o "věku odchodu do důchodu", navozuje to představu, že to je věk, kdy člověk uspořádá poslední oslavu na pracovišti, rozváže pracovní poměr a věnuje se zaslouženému odpočinku. Není možné to vidět takto a zároveň navrhovat, aby se tento věk zvýšil někam nad 70 let, ať je demografická prognoza jaká chce. To je prostě nesmysl. Již někdy patnáct nebo i dvacet let před tímto věkem se výkonnost a pružnost myšlení pracovníka začíná snižovat, rezistence vůči změnám zvyšovat, přestává být schopen měnit zaměstnání nejen proto, že ztrácí odvahu, ale i proto, že jej nikdo v jeho věku již nezaměstná. A tak se zuby-nehty drží svého místa, a to vše v období, kdy přirozená i kvalifikační nezaměstnanost trvale a nezadržitelně roste, kdy je k dispozici stále méně pracovních míst pro absolventy bez praxe. Podle mého názoru je i současná výše "hranice odchodu do důchodu" v tomto pojetí již příliš vysoká a pro konkurenceschopnost a výkonnost naší ekonomiky, a tím i možnosti důchodového systému, neblahá.

Správně to má být tak, že během patnácti až pětadvaceti let zaměstnání si má být naprostá většina kvalifikovaných zaměstnanců schopna vydělat tolik peněz, aby ve věku mezi padesáti a šedestáti lety mohli "přestat pracovat" či "odejít na odpočinek" a žít z výnosů či podstaty kapitálu, který získali za naspořené peníze. Pak teprve, a pro mě za mě klidně třeba až v sedmdesáti pěti letech, si může, stojí-li mu to vůbec za to, požádat o vyplácení státního důchodu. Má-li to však být takto:

- nesmí se personální náklady zaměstnavatele dělit mezi stát a zaměstnance v poměru 1:1, jak je tomu nyní

- nemůže být naše průměrná mzda šestinou průměrné mzdy ve státech EU

- nemůžeme považovat fakt, že z hlediska kupní síly je tento poměr zhruba třetinový, za důkaz toho, že "to ve skutečnosti není tak špatné".

Naopak, znamená to, že vyrábíme spoustu nekonkurenceschopného zboží, které nejsme schopni vyvézt pro jeho mizernou kvalitu a nutíme naše lidi nízkými mzdami, aby je, když je nikdo jiný nechce, kupovali oni. Za ceny, které mohou být nízké právě proto, že jsou nízké mzdy.




Další články tohoto autora:
Jiří Brož

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku