Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 27.1.2004
Svátek má Ingrid




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Soustružník Karel Božoň z Vítkovic stojí osm miliońů korun
 >ARCHITEKTURA: Plečnikův žák Karel Řepa
 >INTERNET: Na světě vládnou schizofrenní a hrabiví tučňáci aneb kauza Napal tučňáka.
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak prošel táta Osvětimí
 >NÁZOR: Čipy mají hlídat pacienty i lékaře
 >EKONOMIKA: Americkým akciím se dolů moc "nechce"
 >SVĚT: Nakřáplé filipíny 7 : jazyk, rasa, příroda
 >PENÍZE: Investovat už lze i na poště
 >MEJLEM: Vtip
 >HISTORIE: Vouziers a Terron 1918
 >DETEKTIVKA: Případ s hubeňourem
 >FEJETON: O svůdnosti
 >SPOLEČNOST: Kdo vymyslel válku?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak ti mladí vlastně mluví?
 >PSÍ PŘÍHODY: Aféra s koblihou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
27.1. ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak prošel táta Osvětimí
Jan Kovanic

Když jsem se jako dítě táty ptal, proč má na předloktí vytetované kostrbaté modré číslo, říkal, že je to z koncentráku a dál se nešířil. Rozvázal mnohem později. Ani potom toho moc neřekl a já ho nechtěl trápit přivoláváním vzpomínek. A teď už mi na nic neodpoví. Takže o Osvětimi vím jen, jak do ní táta přišel a jak z ní odcházel.

Táta jel do Terezína z pražského Veletržního paláce v březnu 1943 společně s brášky Oty Pavla a s tisícovkou dalších bratří, sester, tátů, tetiček, starců i dětí. Z této tisícovky se konce války dočkalo jen 238 bytostí. V září 1944 ho čekal další transport, do Osvětimi. V Terezíně poradil na rozloučenou nějaký kamarád doktor tátovi: "Seš nastuzenej, hned, jak tam přijedete, tak se hlas na marodku, že seš nemocnej, že nemůžeš na práci."

Jenže. Vlak s jejich transportem dorazil do Osvětimi až navečer jako poslední toho dne. Pan doktor Mengele byl již tuze unaven. Nezdržoval se prohlídkou. Nechal hnát dav naháčů proti sobě a pokynem ruky je třídil doleva a doprava, jak se mu zdáli být v tom běhu dobří. A tak mu táta neměl čas říci, že je nemocen a chce na marodku. Nohy měl dobrý a lékař mávl rukou doprava...

Jak se měl táta v Osvětimi, nevím. Mluvil pak jen o lednu 1945, kdy už bylo slyšet dunění ruských děl. Němci ve spěchu evakuovali komplex osvětimských táborů. Transporty s heftlinky jely na západ a na jih. Táta se dobrovolně přihlásil do likvidační čety. Doufal, že je Rudá armáda osvobodí. Třídili "materiál", který zbyl po zavražděných lidech a nakládali jej do vagonů. Šaty, boty, brýle... Táta tehdy netušil, že budou esesáci likvidovat celý tábor, hlavně usvědčující krematoria. Co pak s likvidačními četami? Možná to tušil. Jenže doufal, že co nejdřív přijedou Rusové.

"To bylo nejhorší, pořád si se musel rozhodovat - a nikdy jsi nevěděl, jestli to bude dobře", vzpomínal táta. Tenkrát se zase trefil. Z hromady bot, které německá armáda ukořistila na živých mrtvolách, si vybral jeden pár, který mu sedl. Při apelu se postavil doprostřed čtverce, aby ty boty nebyly vidět. Jinak by ho okamžitě zabili. Neviděli je.

Jejich likvidační komando nezlikvidovali, ani se nedočkalo Rusů. Původně měli k vlaku jet náklaďáky. Jenže ty nedorazily včas. A tak vězňové vyšli na pochod smrti. Esesáci pospíchali. Kdo nestačil, toho odstřelili. Táta táhl jednoho kamaráda, který už nemohl jít dál sám. Pořád se snažil, aby byli vepředu. Hlavně, že měl ty boty. Ale zaostávali.

Němci kolem nich pojížděli na motorkách. Na přívěsném vozíku měli kulomet. Ten byl v mrazivém počasí přikryt plachtou. O svou techniku se úzkostlivě starali. Jeden z nich povídal: "To už nemá cenu, skonči to." Druhý začal plachtu z kulometu sundávat. Potřebovali vyřešit nepříjemný problém. Žádná nenávist v tom nebyla.

Vtom přijely náklaďáky.

A tak táta přežil "Osvěčim", i další transport v otevřených nákladních vagónech v lednových mrazech, i Mauthausen. Jeho bráchové a miliony jiných to štěstí neměli. Tátu osvobodili až Američani v Gusenu. 5. května slavil vždy jako svoje narozeniny. 27. ledna neoslavoval osvobození Osvětimi. Ani my ho neoslavujeme.

Ale vzpomínáme. Je Den holocaustu.

Text je kratší verzí stejnojmenného článku, který vyšel na Psu před pěti lety. Něco je třeba stále opakovat.


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku