Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 26.1.2004
Svátek má Zora




  Výběr z vydání
 >HISTORIE: Vouziers a Terron 1918
 >DETEKTIVKA: Případ s hubeňourem
 >FEJETON: O svůdnosti
 >SPOLEČNOST: Kdo vymyslel válku?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak ti mladí vlastně mluví?
 >PSÍ PŘÍHODY: Aféra s koblihou
 >GLOSA: DPH z hospod, předpoklad a skutečnost.
 >SVĚT: Nakřáplé filipíny 6 : různá povyražení
 >POSTŘEH: O hexapodovi
 >MEJLEM: Mejl
 >LIDŠTINY: Fízlovské vynálezy
 >GLOSA: Zpátky ke knihtisku
 >POSTŘEH: O čipu
 >INFO: Evropská komise připravila soutěž pro školní děti
 >MOBY DICK: A debilové přicházejí...

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
26.1. SVĚT: Nakřáplé filipíny 6 : různá povyražení
Ota Ulč

Odjeli jsme do nóbl podniku s kasinem a krupiérkami, ještě pohlednějšími než na jaké jsem před pár měsíci lačně brejlil v Macau.
"Kasina tu máme skoro v každém lepším podniku", informoval bratranec Alfred. "Ovšem, na rozdíl od Macaa, všechno je tady ilegální. Hazardní hry jsou v naší zemi zakázány."
"A co takhle zavřít nás nemůžou?" ptal se český opatrník.
I prý můžou, občas to dělají, ale v tom případě budeme v nejlepší společnosti, a Alfred prstem ukázal na několik významných osobností veřejného života, včetně jednoho zákonodárce.
Jak již poznamenáno a velebeno, Filipínci mají pověst znamenitých muzikantů, vyhrávajících v přemnohých podnicích Asie. Z jejich repertoáru jsem prozatím znal jen druh něžných milostných písní, trošku jako po moravsko-slovácku, s nezapomenutelným jménem Kundiman.
Poštěstilo se nám vidět skupinu Bayanihan, což je prý to nejlepší, co na Filipínách mají. Padesátičlenný ansámbl, který už sjezdil větší část světa, právě hostoval v hotelu Plaza v onom luxusním centru Makati. Šli jsme tedy luxusně hodovat a po krmi zhlédnout umění. Krasavci a krasavice se prezentovali v prapodivných kostýmech, na hlavách třeba pagody, pochodně či hrnce, dívky přicupitaly, úspěšně imitujíce kachny v tanci itik itik, akcent byl jak na rytmu, tak světle. V hudbě původem dál z jihu či výše z kopců převažoval rytmus nad melodií, tak jak ji zná evropské ucho. Tedy spíš kyjem do dvoumetrových plechových gongů a nikoliv kytary, mandolíny a bendža, které by upozorňovaly na inspiraci odněkud z Andalusie. Muziku si zkřížili stejně úspěšně jako rasy. Orient tu nepohlcuje Occident, a tak máme asi jedinou asijskou zemi, jejíž lidové písničky se blíží evropským melodiím a chybí jim charakteristické atonální kvíkání, jehož jsem si na Taiwanu už tolik užil, že se mi téměř začíná líbit. Ještě ale není po programu. Objevují se válečníci, všelijací juchající ogaři.
Vrcholí se tanečkem, k jehož provozování se potřebují dvě bambusové tyče a dvě osoby, každá na jednom konci. Ty bambus uchopí, ve vodorovné poloze k sobě přibližují a rytmicky srážejí ve výši kotníků poskakujícího tanečníka, osoby třetí, který si musí dát dobrý pozor, aby nevybočil z taktu.
A ještě poslednějším bodem programu byla dámská volenka. Vyvolila si mě náramná krasavice, úplně jsem se zajíkl nad takovým drahokamem. Jenže drahokam si mě odvedl právě k těm bambusům a rozkošně se rozhopkal. Já jsem ovšem rovněž tuze vyskakoval, zděšeně tak činil, neboť kotníky se o pouhé zlomky vteřin míjely s drticím zařízením, tempo a nebezpečí fraktury se zvyšovalo, musím přestat, nebo se ještě dodatečně začnu bát.
Neděle, Den Páně, je ten jediný den, kdy se pořádají kohoutí zápasy, a ty jsme si rovněž nenechali ujít. Smrtelné souboje pravidelně přenáší televize, devátý kanál. Kohoutí kolbiště jsme po velkém hledání našli podle plakátu COCK FIGHTING SENIOR DERBY v nevábném rurálním předměstí a aréna byla v cirkusovém stanu se zabijáckou temperaturou aspoň 95 dusivých Fahrenheitů. Ještě že máme prosinec. Ve stanu bylo narváno a jak jsem si všiml, Priscilla byla jediná dostavivší se ženská.
V ringu u jednoho rohu byl nápis WALA čili FAVORIT, v druhém MAROON čili OUTSIDER. Každé utkání tedy má svého oblíbence a odstrčence a na ty se různě sází. Vzniká dojem účasti na valné hromadě sršňů. Sázkaři do dálky vykřikují, dělají znamení, hlava přes hlavu, hlas přes hlas, a přitom peníze změní majitele až po každém kohoutím zabití. Jak mohou vědět, kdo vsadil kolik proti komu, a že vítěz dostane zaplaceno? Alfred, který si právě takhle vsadil, mě ujistil, že to jsou zbytečné starosti a abych se raději soustředil na drama v kolbišti.
Právě se totiž dostavila první gladiátorská dvojice. Na levém pařátu měli přimontován meč, jehož délku jsem odhadoval tak na pět centimetrů. Meč je bodlo ostré jako břitva, lze s ní zabít člověka, takže před bojem zbraň zůstává bezpečně v pochvě.
Pak se gladiátoři docela obyčejně rozkokrhali. Často se dostaví jen s mírumilovnými úmysly a od toho je sparring partner, aby bojovníka dostal do tempa a patřičně kruté nálady.
Trenéři jim domlouvají a zatím diváci stupňují své vášně. Takhle by asi vypadala plodinová burza při oznámení pšeničného moru. Připomíná mi to atmosféru při thajském boxingu v Bangkoku.
Přibývá skandování a hecování. Kravál tohoto krvelačného, peněz lačného davu, se slije do wagneriánského crescenda, poslední pokyny trenéra zápasníkům, pochva sejmuta, meč zlověstně zablyští a jde se na věc, bez oťukávání. Zápas se rovná zásah a smrt, raz dva. Vlétli do sebe, peří se rozlétlo, a už se jeden cuká s přeťatým hrdlem v pilinách.
Dívám se na chudáka trenéra, možná, že i vlastníka, jak sbírá svého mrtvého zápasníka, ještě většího chudáka. Okolí jim nevěnuje kapku soustrasti. Nad davem šustí oběživo putující do rukou hazardérů, kteří uhádli správnou smrt. Alfred vsadil deset peset, vyhrál devět; jedno peso inkasuje zprostředkovatel. Jednotlivé výhry - a prohry - jsou až desetitisícové, tedy celoroční výdělky. A za deset vteřin je po výdělku.
Následuje zhruba čtvrthodinová přestávka, znovu se sršňové rojí, wagneriánsky mohutní, tatáž procedura v kolbišti a stejně svižná smrt. Stál jsem nad ní s hodinkami. Zápas trval šest vteřin. Když už jsme pozorovali zánik pátého kohouta, navrhl jsem, že počet pro ilustraci stačí a že bychom mohli jít.
Vítězný Alfred mezitím našel svého vítězného trenéra, přivedl ho, a tak jsem si ve vřavě zaznamenal na magnetofon vzácné interview. Dozvěděl jsem se, že trenér je toliko zaměstnanec, nikoliv vlastník kohouta. Majitel tu dneska není, sleduje boj doma na televizi, vsadil si na svého a vyhrál dvanáct tisíc peněz. Ptám se, zda se na tomto kolbišti platí startovné. Neplatí.
Tohle byl první zápas vítězného ptáka.
"Jak dlouho jste ho trénoval?"
"Jeden celý rok. Je to vzácná rasa, dovážíme je z Texasu."
Ejhle, američtí občané, takové piplání a ve vteřině je po piplaném. Což mně připomnělo jednu neřestně drahou večeři v čínské restauraci, kde pouhá polévka stála spoustu dolarů. Prý jsme jedli vzácnost, ujišťoval nás majitel. Mátl jsem ho dotazy, kolik by účtoval za pekingskou kachnu s vysokoškolským vzděláním, ovládající několik světových jazyků.
Teď jsem ale chtěl vědět, zda tyhle kohouty během ročního tréninku nějak extra krmí. Prý ne. Dostávají regulérní zob.
Nyní důležitá otázka. "Jak lze vychovat bojovníka? Co ho přiměje k boji?"
Důvěrná odpověď: Za prvé, nutno vyškubat peří kolem konečníku. Za druhé, vyškubané místečko potřít dráždivou pomazánkou. A s ohněm v řiti kohout je pak prý do boje jako kat.
Trenér nám dovolil okouknout si dnešního vítěze. Byl pořádně zřízený, natržený a krev z něj leckde kapala.
Ptám se, jak dlouho bude na léčení.
Za týden bude pašák, zpátky v ringu.
Pak zpátky k několikavteřinové možnosti být zabit či zabít a vyváznout s novými šerednými šrámy. Proč tedy říkat "psí život"? Zápasnický kohoutí život, to aby byla ultimální mizerie.
K O N E C
Z připravované knihy "Klokánie, obtížné sousedství,lovci lebek,moderní teroristé"




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku