Slečinky na starých barvotiscích někdy zalamují koketně nožku. Když Bart zalomí nožku, nic koketního na tom není. Však taky Bart není žádná slečinka, to opravdu není!

¨Tak třeba dneska. Jdeme starou Mrázovkou, po cestě kam babky s přenosnými pejsky nechodí. Najednou se Bart zastaví, přísně hledí na spodní část serpentiny, a zalomí nohu.
Já samozřejmě vím, co to znamená a zařvu na něho, abych ho přibil k místu. Jdu se podívat.
Dole, takříkajíc o patro níž, stojí bígl, dívá se nahoru - a taky má zalomenou nožku!
Tohle zalomení tlapy je znamení ostražitosti, něco jako "červený stupeň poplachu". Kdo to Barta naučil? Asi stejný učitel, jakého měl onen bígl - a stejného má každý pejsek na naší chlupaté planetě.

Nevím, co znamená tohle zalomení tlapy. Všechno by mělo mít v přírodě svůj účel. Marně přemýšlím, k čemu je to dobré, mít zalomenou tlapu. Kdyby měl Bart vyběhnout - ať do útoku nebo k útěku, přičemž u něho je první varianta podstatně pravděpodobnější (asi tak v poměru 10 tisíc:1) , startovalo by se mu snadněji? Dovoluji si o tom pochybovat. Ani při rvačce by mu zalomená tlapa nepomohla. To přece není žádný kryt, jako když si v hospodě připravíte ruce, kdež začíná kolem vás houstnout atmosféra.

Možná je to nějaká symbolika. Možná je to součást rituálu. Třeba to tak chce Velký Pes, který se prohání na nebeských pláních. Ale ať je to jak chce, dobře že to tak je. Když vidím Barta se zalomenou tlapou, mám čas zasáhnout dřív, než nastane boží dopuštění.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku