Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 30.1.2004
Svátek má Robin




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Odpudivé vlastnosti: závist a podezíravost.
 >POLITIKA: Živnostníci - řeší se důsledek nebo příčina?
 >GLOSA: Kauza Kalášek
 >FEJETON: Temné a svítící vagóny
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Měnová reforma
 >PSÍ PŘÍHODY: Oblíbená zábava
 >ŽIVOT: Reklama s bambulí
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >NÁZOR: Žijeme v policejním státě?
 >NÁZOR: Mazat jména v seznamech StB, či nemazat?
 >SPOLEČNOST: Problémy s americkým vízem
 >SVĚT: Nakřáplé filipíny 8 : do hor k bývalým lovcům lebek
 >PENÍZE: Volný pohyb zboží
 >NÁZOR: Trocký putuje do vyhnanství, aneb jak se trpělo za Cara
 >CHTIP: Nováček v nudistickém klubu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
30.1. SVĚT: Nakřáplé filipíny 8 : do hor k bývalým lovcům lebek
Ota Ulč

Rozhodli jsme, že na pár dní opustíme Manilu a příbuzenstvo, a vyrazíme k severu do hor, k neobvyklým domorodcům, a prvním cílem bude Baguio, prý v dramatické přírodě a s divokými Igoroty v okolí. Je to filipínský magnet a v létě se tam dokonce stěhuje celá vláda. Letní úprk úřadů za snesitelným klimatem není v tropech neobvyklý - Indie má svou Simlu a Darjeeling, Indonésie má Bogor.
Rozhodli jsme se pro veřejnou dopravu první třídy. Nebyl to autobus, ale privátní limuzína, cadillac, který nás poveze do značné dáli a nadmořské výšky za dolar na osobu . K šoférovi přisedl užvaněný otylý překupník, vzadu my dva plus jedno přenáramné stvoření, dáma, jejíž rysy upozorňovaly na španělské předky. Rovněž byla latinsky nafintěná, bílé krajky, černé navrch. Slova v rozhovoru s cizincem skoupě dávkovala, snad též proto, že na alabastrové ručce mezi šperky na sebe upozorňovala zlatá matrimoniální obruč.
Zásluhou vytrvalého deště, dláždění pokrývalo čtvrt metru vody a poněvadž doprava se v Manile nepohybuje ani za sucha, snadno si představit start našeho mokrého cestování. Stovky vozidel všemi směry do sebe vklíněných. Všechny klaksony, domáhající se práva přednostního pohybu. Dostat se za jeden roh nám trvalo hodinu. Jsem přesvědčen, že při vybíjení neurotiků by dopravní situace v Manile mohla vykonat veliké služby.
Když jsme pak přece jen zázrakem z metropole unikli a dostali na americkými vojáky zřejmě stavěnou MacArthur Highway , nejeli jsme liduprázdnou krajinou, ale venkovem, kde barrio, jedno za druhým, začínalo tam kde předchozí zrovna končilo.. Západní pobřeží Taiwanu také trpí podobnou přelidněností, ale tam převládá prosperita, bez jediné barabizny. Teď jsme se museli seznamovat s opakem. Prkenné chýše na muří noze byly pravidlem, a když pak hodně prší, dojem to je slizký, neveselý. Zdi polepené volebními hesly a falešnými sliby kandidátů.. Přitom z těchto chatrčí nevylézali nějací pralidé. Naopak, byla to fyzicky atraktivní stvoření, bez tuposti ve tváři. Občas se ukázaly krásky, až se srdce rozbušilo. Diamanty na hnoji.
Ukázala se pole s rýží a cukrovou třtinou. V pozadí čněla další sopka, od Fudžijamy rovněž k nerozeznání. Fotografoval jsem sedláčka, spícího na hřbetě vodního buvola.
Ženské měly v ústech cigára, ale nezapálená. Požádal jsem šoféra o vysvětlení a dozvěděl jsem se, že z našeho hlediska si kuřačky počínají obráceně: tím žhavým koncem dovnitř, čímž dým přímo vdechují, aniž by otravovaly vzduch jiným. Ohleduplné, leč příliš podporuje vývin rakoviny rtu.
Tolik dojmy v provinciích Bulacan, Pampanga, Tarlac, Pangasinan. U městečka Rosario informuje cedule o vstupu do horské provincie Benguet, kde je také náš hlavní cíl - Baguio City.
Jeden patník a hned za ním kompletní změna. Přestali lidé a nastala příroda. Kopce, vrchy, strže, padající voda, všude barva hodně zelená, kde banánovník se třeba opírá o skandinávskou borovici. Poněkud a to ustavičně mrholí. Na stráních je přilepeno pár zbídačených osad.
Čerstvému horskému vzduchu Baguia dal za druhé světové války přednost hlavní japonský velitel Yamashita, a bylo to tady v kopcích, kde končili emisaři země vycházejícího slunce. Vymřeli po tisícovkách v nehostinné džungli, jenže japonská duše bez kremace nemá pokoje. To dalo popud ke vzniku zvláštního druhu turistických zájezdů, zvaných senseki jumpai - poutních cest k bojištím. Přijede autobus s pozůstalým příbuzenstvem, organizátor zapne gramofon a už se do horské divočiny derou císařské válečné pochody. Turisté s megafonem vyvolávají jména svých drahých zesnulých či toliko ztracených, aby se jim ozvali. Nedovedu si představit, že by Němci kdy byli takto objížděli Evropu.
Filipínské vládě výletníci obcující se záhrobím nevadí, ale vadila jí v tomtéž hornatém středním Luzonu přítomnost povstalců, příslušníků komunistického hnutí Hukbalahap, s malým úspěchem vegetující už od pětačtyřicátého roku. Snad měli před lety šanci, ale časem se tito Hukové rozdělili, ideologicky rozkmotřili na tři tábory a vzájemné pobíjení jim ponechávalo málo sil k útoku na třídního nepřítele.
A ne že by si Filipíny nezasloužily řadu radikálních změn k lepšímu. Dosud 40 procent obyvatelstva neuniklo chudobě. Pět procent rodin pozře třetinu národního příjmu. Půda nepatří vždy těm, kteří na ní pracují. Skoro tři ze čtyř tvorů na polích se plahočících jsou bezzemci. A ti, co půdu mají, jsou o ni obíráni lichváři. Americká vláda poskytla veliké peníze, které měly zaručovat půjčky za rozumný úrok. Jenže rurální banky, pověřené tímto programem, patří vesnickým mocným - a tím je velkostatkář, lichvář a politik, často v jedné osobě. Pozemková reforma se prosazuje od nepaměti. Největším vlastníkem latifundií je katolická církev. Proti tomuto stavu věcí nebrojí toliko maoisté, leninisté, ateisté, ale sám klérus. Řady se polarizovaly, zejména nižší a mladší katolické kádry odmítají poslouchat biskupy a prosazují socio-ekonomické reformy. Po několika energických jezuitech šla jak policie, tak Vatikán. O revolučních jeptiškách jsem se už zmínil.
Baguio je ve výši 5.000 stop, tedy na úrovni Sněžky. Kontrasty nadělané přírodou - hory, doly, fauna a flóra tropická a totéž z mírných pásem - doplňují kontrasty, vytvořené člověkem. Luxusní sídla, kam si boháči odskočí na pár týdnů , a chýše, v nichž živoří chuďas, jak je rok dlouhý. Tady velebné prostory pečlivě udržovaných prázdných zahrad, onde jeden čtvereční metr bídy na osobu. Sídla, která jakoby byli stavěli rytíři na křižácké, historiky dosud přehlédnuté expedici. A baráčky přilepené na svahu, stačilo by pořádně kýchnout a vše se odkutálí do strže.
Usadili jsme se v hotýlku hned u hlavního náměstí. Obsluhovali nás překvapivě úslužní hoši, zřejmě novicové, neboť nevěděli, co s poskytnutým spropitným. Baguio je nejen turistické město,ale i sídlo filipínské vojenské akademie, zdejší verze amerického West Pointu. Kadeti pochodovali v sevřených útvarech a ve svých zbytečně staromódních uniformách dělali dojem cínových panáčků.
Šel jsem do obchodu koupit alkohol. Z ideologických důvodů nepiji vodku, nicméně jsem si na pultu všiml dvou naprosto stejných lahví s takovým obsahem: na jedné cena 40 pesos (7 dolarů), na druhé 4 pesos (0,7 dolaru).
"Chybí vám tady nula," upozorňuji.
"Nechybí," dozvídám se od prodavačky. "Jen se pořádně podívejte na nálepku. Je to tam malým písmem. Ta drahá je zahraniční výrobek. Ta druhá je naše. Ovšem chuť je to stejná."
Chuť vodky by tedy měla být nejspíš žádná, nicméně zajímavý to případ tarifní politiky a nekalé soutěže, kde domácí verze téhož stojí jen desetinu.
V cenách za tuzemský alkohol Filipíny asi drží světový rekord. Jaká to opojná láce: GINEBRA SAN MIGUEL, výrobce LATONDELLA, Incorporated, Manila, since 1834, gin vyrobený z cukrové třtiny, láhev za peso jedno a čtvrt (18 amerických centů).
Vyšli jsme do ulic nepodroušeni, dívat se na Bagio střízlivě. Byla by škoda, kdyby se nám okolní barvy příliš rozmazaly. Plno horalů vypadalo víc mongolsky než filipínsky a některé ulice připomínaly obrázky z čínského vnitrozemí směrem k Mandžurii. Některým usedlíkům zde údajně koluje v žilách japonská a dokonce i německá krev. Musí to asi být zimomřivý lid. Domorodky na trhu jsou nadité, s červenozelenými pletenými čepicemi, které se dají uvázat pěkně přes uši a tvarem připomínají výstroj bolševických komisařů ještě z Leninovy doby. I klučinu, který nesl na zádech v kusu sukna zabaleného bratříčka, zdobila revoluční čepice. Tohle prý je lid Ifugao; tamhle ti tmavší jsou Igoroti, kmen s pověstí tvorů nerudných a lebky lovících.
Zabloudili jsme na jarmark. Veletucty košíků, proutěného a slaměného zboží mnoha tvarů k nejrůznějším účelům. Hodně zeleniny a koření. Též živnosti psích řezníků, tedy řezníků, popravujících a prodávajících psy. Stažení a vyvržení viseli z háků, připomínajíce kůzlata v podobně surové situaci; a jde ovšem o zvyk. Zdůrazňuji, že tamější jedlíci se nepustí do konzumace kdejakého voříška. Naopak, je to jenom jeden vyhledávaný a za tím účelem pěstovaný druh pejska a jmenuje se chow. (Číňané si tradičně rádi ukusovali z nejlepšího přítele člověka. Nemohu si odpustit zkazku, kterou vykládal švagr v Hongkongu. Parta německých turistů se vrhla do hospůdky v hodně postranní ulici, a ač téměř nemluvili anglicky, začali hlasitě poroučet a honit personál. Rozkazovačně ukázali také na pudla, kterého s sebou měli, ten že je tu také na stravu. Číšník se zdráhal, ale nakonec, nejistý a nerad, odešel s pudlem do kuchyně. Jistě si domyslíte, co následovalo. Číšník připravil a předložil náležitě upraveného pudla zmlknuvším Teutonům.)
Ověřili jsme si , že nerudní Igoroti vynikají též jako tkalci a zejména si potrpí na barvu červenou se zelenou. Jiný talent Igorotů, totiž práce se dřevem, nám dříve znám nebyl, a tak jsme se divili před tucty obchodů s vyřezávaným zbožím. Srovnávali jsme s africkým kmenem Kamba, jehož několik set příslušníků si v kenžském přístavu Mombassa založilo jakési družstvo a pilně zhotovuje ze dřeva masky, gazely, panáčky, vesměs tuctový komerční tovar. Igoroti vyřezávají soukromě a rovněž monotónně. Leštěné a glazurované dřevo, květinové ornamenty, připomínající Alfonse Muchu, též utilitární kuchyňské vybavení - třeba jedno lidské chodidlo s písmenem S na solení, druhé s P a pepřem.
Též náboženské motivy.Vedle Panny Marie stojí stejně velká vyřezávaná nahotina s těhotným pupkem na prasknutí a s žalujícím anglickým textem a la "Ano, tuten sviňák to byl!" Takový výtvor mě přiměl k ještě podrobnější inspekci nabízeného zboží. A nastojte, hned vedle Svaté Trojice se prezentuje obrovitý, nezničitelně ztopořený penis. Padesát penisů, stály tam v řadě jako Stalinova artilerie v posledním útoku na Berlín. Každý pyj měl svůj měch s varlaty, vše provedeno ve stylu anatomického a třeba i socialistického realismu. Mezi katolickými soškami. Proč se Igoroti, lovci lebek, takto umělecky spouštějí? Nemám vysvětlení, leda dohad: léta sem jezdili k odpočinku a zřejmě i k nemravům američtí vojáci, a tak se asi klikatě došlo k nynější lidové tvořivosti.
Chceme z Baguia pokračovat k Banaue Rice Terraces, terasám s rýžovými poli - prý osmý div světa. Možná že osmdesátý globální div, neboť těch osmých je poslední dobou nějak přespříliš. Máme tu co dělat s příkladem unikátního úsilí lidu Ifugao před třemi tisíci lety. Jak jinak než holýma rukama vytvořil terasy z údolí až do výše skoro dvou kilometrů, v celkové délce velké čínské zdi krát deset. Kdyby se daly do řady, potáhnou se kolem půl zeměkoule. A dodnes to nejsou terasy mrtvé. Stále se na nich seje a sklízí. O zelené stvoly se na historicky zachovaných svazích starají polonazí pracovníci.
Cestou bychom se zastavili v okresním městysi Bontoc, kde bych si v nějaké okolní vesnici rád prohlédl onen z Bornea nám již známý longhouse - ulog v tamější domorodé řeči, k pobývání neprovdaných dívek. Brožurky se předhánějí ve stydlivosti a za nejadresnější pokládám informaci "where young people learn the facts of life". Mládež se tady totiž fakta života učí v posteli, ulog je tedy doslova učňovské středisko, aby do dospělosti nevyrůstali žabaři a žabařky.
A všechny tyto plány nám zhatily objektivní potíže. Sesul se terén. Stokilometrová silnice či stezka do Banaue se jmenuje Halsema Mountain Highway: v horách je, vysoká je též, široká však nikoliv, dvě auta se na ní těžko minou a šoféři aby byli bystrozrací, každou chvíli projíždějí v mracích, není vidět na serpentiny a strže. Deště tedy umlely serpentiny a my je neokusíme.
Ač jsme měli k dispozici zpáteční jízdenku týmž luxusním cadillacem, dali jsme přednost obyčejnému autobusu, jehož řidič dával přednost jízdě na levé straně vozovky.
V Manile noviny zděšeně oznamovaly, že město zasáhly rekordní mrazy 70 Fahrenheitů čili 21 stupňů Celsia. Zavolali jsme z našeho hotelu Aloha zmrzlým příbuzným, že jsme zpátky, a za necelou hodinu už Alfred brzdil před operetním vrátným s kulometem.
K ON E C
Z připravované knihy"Klokánie, obtížné sousedství,lovci lebek,moderní teroristé"




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku